Článek
Do první třídy jsem šla v roce 1998, zažila jsem tedy přelom tisíciletí jako dítko školou povinné. A proto je většina mých zážitků spojená právě se školní třídou. Dnes mnohé z těchto historek hodnotím jako poněkud absurdní. Ale tehdy? Tehdy to tak prostě bylo.
Kdo bude učit angličtinu?
Za mých školních let se cizí jazyk vyučoval od třetí třídy základní školy. Vzpomínám si, jak obtížné tehdy bylo rozhodování, jestli se budu učit anglicky nebo německy. Moji rodiče nakonec dospěli k závěru, že angličtina je univerzálnější, takže mě nemuselo trápit „der, die, das“. Netušila jsem ale, že kvůli angličtině se trápí někdo jiný. Konkrétně učitelský sbor na mé základní škole. Pedagogů schopných vyučovat angličtinu bylo nejspíš na přelomu milénia pomálu. Naopak pravděpodobně přebývali ti, kteří ještě „nedávno“ vyučovali ruský jazyk, o nějž najednou jaksi nebyl zájem. Jak to vyřešilo vedení u nás ve škole? Ve třetí třídě nás učila pedagožka, která do roku 89 (a nejspíš i chvíli po něm) učila právě ruštinu. Byli jsme její první studenti. A při jedné hodině se tato paní učitelka prořekla, že „tohle jsme se ale ještě neučili, tak se na to neptej, já to nevím“. Nedlouho poté vyšlo najevo, že paní učitelka navštěvuje kurz anglického jazyka pro začátečníky a je jen o pár lekcí dál než její vlastní žáci.
Vedení školy pravděpodobně vědělo, že to není v pořádku. Hledali proto jiného pedagoga. Toho se jim podařilo najít na přelomu roku. Od ledna nás tedy vyučoval mladý učitel, který sice uměl anglicky, ale neuměl moc učit. Mnozí z nás látku nechápali, pan učitel skákal z tématu na téma, pořádně nic nevysvětlil, a ještě si neuměl udržet pořádek ve třídě. Ze třetí třídy jsem si tedy odnesla pouze to, jak se anglicky řeknou dny v týdnu, barvy a kterak se mám představit anglicky mluvícímu člověku. Paradoxem je, že to všechno mě stihla naučit právě bývalá ruštinářka.
Do konce základní školy to vypadalo tak, že co nový školní rok, to nový vyučující angličtiny. Každý měl jiné výukové metody, látka na sebe mezi ročníky nenavazovala… Prostě v tom byl guláš. Jak moc se budete divit, když vám řeknu, že ze základní školy jsem si moc jazykových znalostí neodnesla?
Výtvarná výchova, jakou svět neviděl!
Dalším předmětem, který stojí za zmínku, je jistě výtvarná výchova. Byla jsem asi v osmé třídě, když jsme se přestěhovali do malého města. Se stěhováním souvisela i změna základní školy. Škola měla krásnou moderní budovu. Výtvarná výchova se vyučovala v podkrovním ateliéru. Střešní okna tam poskytovala dostatek denního světla, byly tam malířské stojany, vyvýšené pódium, kam se daly umístit modely pro malování nebo kreslení… Jednoduše nádhera! Jenže co to bylo platné, když byla okna zatažená roletami a stojany ležely složené v zadní části třídy? Na stupínku vpředu byl stojan s televizí a videopřehrávačem. Hodiny výtvarné výchovy spočívaly v tom, že zazvonilo, přišla vyučující, zapnula televizi a pustila video. Během dvouhodinovky výtvarné výchovy v televizi běžel jeden díl Jen počkej, zajíci! za druhým. Těsně před koncem druhé hodiny zvedla vyučující hlavu od stolu a nahlas se zeptala: „Co mám napsat, že jsme dělali?“
Následně i sama sobě odpověděla něco ve smyslu: „Tak třeba kresba postavy!“
Zapsala vybrané do třídní knihy, vypnula televizi a prohlásila, že po zvonění máme jít. Uhodnete, co dřív tato pedagožka učila? Možná vám napoví výběr pohádky… Ano, ruštinu!
Někdy v březnu toho školního roku se ohlásila inspekce. Nevím, jestli to byla náhoda nebo v tom měl prsty některý z rodičů, kterému dítko vyprávělo o průběhu hodin výtvarky, nicméně inspektor chtěl vidět právě tuto dvouhodinovku. A přišlo nevídané! Měli jsme v tom školním roce první skutečnou hodinu výtvarné výchovy. Vyučující, která před hodinou kamsi odvezla kolečky opatřený stojan s televizí, nám rozdala na tiskárně vytištěné omalovánky, pro které se musela po začátku hodiny vrátit do kabinetu, neboť na ně zapomněla. Po rozdání překvapeně zjistila, že běžnou výbavou žáků osmého ročníku není penál plný pastelek, jak jí mnozí spolužáci sdělili. Na co by nám pastelky byly? V jiných hodinách se nepoužívaly a k Jen počkej, zajíci! nebyly třeba. Našlo se pár žaček, které měly něco, co zanechávalo barevnou stopu. Vyučující to před zraky inspektora vyřešila vskutku kreativně. Nechala srazit dvakrát čtyři lavice, my jsme si měli posedat kolem a podělit se o dostupné výtvarné potřeby. Deset minut před koncem dvouhodinovky si vyučující vzpomněla, že má klíče od tajemné velké skříně v zadní části učebny. Skříň odemkla a pravděpodobně poprvé se podívala dovnitř. Byly tam celé sady pastelek, fixů, voskovek a velké množství zbrusu nových výtvarných potřeb. Dnes, s odstupem času, se divím, že inspektor nešel do mdlob. Další týden jsem do učebny výtvarné výchovy vcházela se zvědavostí. Změní se něco? Ale kdepak! Na vyvýšeném místě ve třídě stála televize s příhodně zastavenou epizodou seriálu.
Informatika aneb (ne)naučíme se s počítačem
Když jsem byla v šesté třídě, měli jsme možnost vybrat si volitelný předmět. Konkrétně každý dva volitelné předměty ze třech možností. Mimo míčové hry bylo na výběr psaní všema deseti nebo informatika. První zmíněné zahrnovalo překvapivě míče, druhé psací stroj, třetí počítače. Protože jsem odjakživa na sporty kopyto, někdy až nebezpečné kopyto, vybrala jsem si psací stroj a počítače. Řeč tu bude především o informatice, která byla poměrně novým předmětem. V čem tehdy výuka informatiky v mojí škole spočívala? Měli jsme krásnou novou učebnu, kde byl jeden počítač vedle druhého. Na prvních dvou hodinách jsme se učili počítač bezpečně zapnout a vypnout. V další hodině jsme si všichni zakládali e-mail. A zbylé vyučovací hodiny do konce školního roku? Ty měly průběh, jako kdyby na ně někdo použil CTRL+C a CTRL+V. Vždycky jsme dostali zadání ve stylu: „Najděte na internetu obrázek, stránku o vaření, nakupování, web naší školy nebo něco jiného. Odkaz na obrázek nebo web pošlete vyučujícímu do e-mailu. Pak máte volnou zábavu.“
Takže jsem se za školní rok naučila posílat e-mail s odkazem a hrát online piškvorky.
Co vy, máte nějaký podobný zážitek? Zajímá vás srovnání toho, jak se vyrůstalo v devadesátkách a jak v sedmdesátých letech, tedy za totality? Na to jsme vzpomínali v první epizodě nového podcastu KecyLady+1.
