Článek
V dnešní době člověk otevře internet, najde si portál realitní kanceláře nebo jiné webové stránky s realitami, nastaví si, jak velký byt nebo dům hledá, kde, jestli pronájem nebo ke koupi a pak už jen vybírá podle svých finančních možností a konkrétních požadavků. Možností je mnoho, jediným výrazným omezením bývají finance. Jak to bylo za socialismu?
Byt? Nedostatkové zboží
Bytů byl velký nedostatek. Proto se začala ve velkém stavět sídliště plná paneláků. Těm musely ustoupit nejen domy v osobním vlastnictví, ale také třeba historická zástavba nebo zeleň. V polovině 70. let se v Československu stavěly desítky tisíc bytů ročně. Jen v roce 1975 bylo v České socialistické republice dokončeno více než 97 tisíc bytů. Byty se stavěly poměrně rychle a na kvalitu se tehdy až tolik nehledělo. Byty neměly téměř žádnou zvukovou izolaci. Soused měl chřipku? Kašlat ho slyšela polovina patra, byt nad ním i byt pod ním. Všichni věděli, že sousedka ve druhém patře nejspíš prochladla, protože v noci šla čtyřikrát na záchod. A nejbližší byty kolem chodily gratulovat mladým manželům k potomkovi, protože ho v noci slýchali plakat. Kromě toho měly byty i jiné drobné nedostatky, nad kterými ale leckdo mávl rukou a sám si je odstranil. Kapající kohoutek, protékající toaleta nebo netěsnící okno v obýváku nemohly novým nájemníkům pokazit radost z toho, že jsou konečně „ve svém“ a nemusejí bydlet třeba s rodiči, tedy ve 2+1 v šesti lidech. Přesto rostoucí počet bytů neznamenal, že každý, kdo bydlení potřeboval, ho rychle dostal. Čekání na byt se mohlo protáhnout na několik let. A nebyl to problém, který by si tehdejší stát neuvědomoval. Naopak – dobové parlamentní dokumenty o bytové krizi mluví překvapivě otevřeně.
Žilo se, jak se dalo
Vzhledem k bytové nouzi žilo často v jednom malém domě, častěji v bytě, hned několik generací. Mladí manželé zůstávali u rodičů toho, kdo měl volný pokoj a dřív nebo později do jednoho pokoje přibylo ke dvěma dospělým ještě dítě. Nezřídka se stávalo, že ve 3+1 žili v jednom pokoji prarodiče, rodiče a mladí manželé. Nebylo kam jinam jít. Někteří manželé dokonce žili i po svatbě odděleně, protože v bytě rodičů ženicha ani nevěsty nebylo místo pro dalšího člověka. Pokud měl někdo štěstí, nemusel se mačkat v bytě se zbytkem rodiny a dostal od zaměstnavatele takzvanou svobodárnu. Tedy postel na ubytovně zaměstnavatele. Takové bydlení dostávali přednostně zaměstnanci, pro které by bylo problematické dojíždět. Jen velmi zřídka měli pokoj pro sebe, sdíleli ho minimálně s jedním spolubydlícím. A to ženy a muži zvlášť.
Jak se dostat k bytu?
Způsobů, jak získat „vlastní“ bydlení bylo hned několik. Většina ale závisela na štěstí, známostech nebo na tom, kolik jste byli ochotni, jak se říkalo, šoupnout do obálky. Jednodušší to samozřejmě měli ti, kdo byli politicky angažovaní. Byt dostali přednostně.
Obyčejný člověk, tedy politicky neangažovaný, měl možnost získat byt od zaměstnavatele. Ale jen v některých profesích. Týkalo se to především těžkého průmyslu (horníci, těžaři a podobně), poté příslušníci Sboru národní bezpečnosti (policie a armáda), lékaři nebo učitelé, především v odlehlejších oblastech, kde jich byl nedostatek.
Pro ostatní tu byly pořadníky na přidělení bytu. Čekací doba byla dlouhá dokonce i několik let. Pokud jste měli známé, mohli vás v pořadníku posunout na vyšší místo. Pokud jste známé neměli, mohli jste si poradit pomocí pár tisícovek a doufat, že vás někdo nepřeplatí.
Další možností bylo nechat se k někomu, kdo plánoval stěhování, zapsat jako spolubydlící. Tuto možnost často nabízeli lidé před důchodem, kteří měli chatu, kam se chtěli na důchod přestěhovat. Za úplatu k sobě do bytu nechali napsat třeba mladé z rodiny nebo dospělé děti známých. Když se pak starší lidé stěhovali, nechali se z bytu vypsat a bydlení zůstalo mladým. Tohle se ale nedělalo oficiálně, proto bylo třeba nechat spolubydlícího zapsat včas a musel se v bytě párkrát ukázat, aby se nezjistilo, že je tam nahlášený účelově. Protože správně měli původní nájemníci byt uvolnit a předat zpět státu. V opačném případě mohly mít problém všechny strany.
Chcete stavět?
Existovala samozřejmě i možnost postavit si dům a tím vyřešit bydlení jednou pro vždy. Jenže ani to nebylo jednoduché. Mnozí stavěli svépomocí, takže stavba trvala několik let. Tuto dobu prodlužovalo i problematické shánění stavebního materiálu. Dnes se zajede do stavebnin, kde koupíme všechno hned v několika variantách. Za socialismu? Jednou nebyly tašky, jindy luxfery, pak trubky, okapy… Abyste sehnali vše potřebné, museli jste mít čas a možnost objíždět prodejny, známosti nebo mít žaludek na to, abyste si přivlastnili něco z nedaleké stavby. A že těch, kterým se nepříčilo krást, bylo víc než dost. Samozřejmě ne každý, ale…
Nevím, kde se vzal mýtus, že bytů bylo dost. Ano, bydlení bylo finančně dostupnější. V poměru k platu bylo rozhodně levnější než dnes. Pravda také je, že se za socialismu stavělo velké množství bytů. Dostat se ale k přidělení bytu byl dlouhý a složitý proces. Rozhodně není pravdivé rozšířené tvrzení, že bydlení bylo pro mladé rodiny dostupné.
Zdroje: Paměť národa, Seznam Zprávy, deník.cz, iDnes
