Článek
Dne 21. srpna 1968 překročila vojska Varšavské smlouvy hranice Československé republiky. Nikdo nevěděl, proč se to děje, co se děje, ani co tu tanky s vojáky chtějí. Téměř okamžitě poté, co Československý rozhlas po 1:30 ráno odvysílal informace, zvedla se proti vstupu vojsk vlna odporu. Kdo byl v tu hodinu vzhůru, obvolával nebo obcházel rodinu a známé, aby se ujistil, že jsou v pořádku, a informoval je o tom, co se stalo. K někomu se dostaly informace až ráno. Jedno ale měli všichni společné. Strach, šok, zmatek.
Všechno se zdálo normální
„Byla jsem zvyklá pouštět si ke krmení ročního syna rádio. To jsem udělala i jedenadvacátého srpna ráno,“ vypráví paní M. „Mluvili o vstupu vojsk. Myslela jsem si, že je to nějaká rozhlasová hra. Ještě jsem si říkala, co je to za novoty, když to dávají hned ráno. Rádio jsem vypnula. Manžel byl daleko, já byla se synem doma sama. Asi v deset dopoledne přiběhla sousedka, jestli jsme v pořádku. Vlastně až od ní jsem se dozvěděla, že to nebyla rozhlasová hra, ale realita. Honem jsem dala synka do kočárku a běžela jsem na nákup. Před obchodem bylo hrozně moc lidí. Lidi se mezi sebou bavili o tom, že už nic nemají. Mluvili i o válce a až v tu chvíli jsem dostala strach. Jenom jsem se dívala na syna a doufala, že to nebude až tak zlý. Odpoledne přišla sousedka, která věděla, že jsem sama doma, a řekla mi, abych šla k nim. Že nemůžu být sama. Byla jsem ráda.“
Davaj benzin!
„Měli jsme doma takovou složitou situaci. Měli jsme se stěhovat, ale mě do konce prázdnin potřebovali v práci. Tak jsme se domluvili, že manželka a roční syn půjdou bydlet do nového, já tam budu jezdit o víkendech a za měsíc, tedy na konci srpna, už budeme zase spolu,“ vzpomíná pan I., manžel paní M. „Ten den jsem měl noční. V práci nám běžně hrálo rádio. Takže jsme to slyšeli hned. Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na to, že manželka a syn jsou sami přes 250 kilometrů ode mě. Myslel jsem, že se snad rána nedočkám. Když jsem konečně šel z práce, jel jsem rovnou k tchyni, jestli se jí manželka neozvala. Tchyně byla po noční, spala a nic nevěděla. Doporučil jsem jí, ať si hlavně nakoupí, a jel jsem k mým rodičům. V novém domě, kde byla manželka, jsme neměli telefon. Volal jsem tedy k sousedům. Ale nedalo se dovolat. Telefony nefungovaly. Ve městě už byly tanky. Chtěl jsem hned jet za ženou a synem. Maminka mě přesvědčila, ať si jdu po noční lehnout, že bude poslouchat rádio a kdyby něco, vzbudí mě.“
Pan I. dodává, že všude vládl zmatek. Nikdo nechápal, co se vlastně děje. Proč jsou tu a co chtějí? On se ale hlavně bál o rodinu.
„Odpoledne jsem se byl zeptat na nádraží, jestli jezdí vlaky. Říkali mi, že ano. Ale se zpožděním a nevědí, jestli vlak dojede do cíle nebo ne. Neměl jsem auto. Průběžně jsem se pokoušel zavolat sousedce v novém bydlišti, ale nešlo to. Proto jsem se rozhodl, že pojedu za manželkou na motorce. Dneska to asi tak nevyzní, ale vezměte si, jaké motorky byly v roce 1968. Jelo to maximálně devadesát. Dálnice nebyly, jezdilo se okreskama. A do toho vojáci a tanky. Tma jako v pytli. Směrovky byly buď sundaný nebo otočený. Dneska ta cesta trvá asi čtyři a půl hodiny. Tenkrát jsem to jel celou noc. První problém přišel už při výjezdu z města. Zastavil mě voják. Rusák se samopalem. A chtěl benzín. Já byl tenkrát mladý a vyděšený. On mě zdržoval na cestě za manželkou a synem. Strašně mě to rozzlobilo. Začal jsem na něj řvát, k čemu mu benzín bude, když tanky jezdí na naftu. A že mu nic nedám. To ho asi naštvalo, protože na mě namířil samopal a znova začal řvát, ať mu dám benzín. Při pohledu na hlaveň samopalu mi došlo, že není čas na vztek nebo hrdinství. Řekl jsem mu, že jestli mu těch pár litrů pomůže, ať si je vezme. Ale ať si to nějak vytáhne sám. A to chlapec znejistěl, protože nevěděl, jak by to měl udělat. Tak mě nechal jet. Nad ránem jsem dojel do domu, manželka a syn nikde. Naštěstí mě napadlo, že by mohli být u sousedky. Když jsem je konečně viděl, strašně se mi ulevilo.“
Myslela si, že je válka
„Bylo mi tenkrát sedm. Pamatuju si z toho dne jenom to, jak mě a bráchu máma zavolala na balkon. Šli jsme tam. Na silnici jela kolona tanků,“ vypráví pak H. „Nám se to jako malým klukům líbilo. Jenže pak nás máma vzala každého za ruku a pevně mi ruku stiskla. Podíval jsem se na ni. Plakala. Do toho dne jsem ji nikdy brečet neviděl. Pak řekla: Kluci, takhle začíná válka. Stáli jsme tam pak ještě hodinu. Ani jsme se nepohnuli. Máma, z každé strany jeden z nás, pevně nás držela za ruce a plakala. Jako kdyby nám chtěla ukázat hrůzy světa, před kterými nás chce chránit. Jezdily tanky a vojenská auta. Ale mě už to nepřišlo zajímavý. V sedmi letech jsem ještě úplně nechápal, co je válka, ale věděl jsem, že je zle, protože máma pláče.“
Dnes víme, kdo přijel, proč přijel a jak dlouho okupace trvala. Víme, že některé to stálo život. Jiné svobodu. Jenže lidé, kteří 21. srpna 1968 vstávali do práce, tohle nevěděli. Viděli tanky, slyšeli rozhlas a snažili se zjistit, co se děje s jejich blízkými.
Jeden z nich se proto v noci vydal na motorce přes 250 kilometrů za manželkou a malým synkem. Cestou se mu do cesty postavil voják se samopalem. Jiný člověk stál jako malý kluk s maminkou na balkoně a poprvé v životě viděl, jak jeho máma pláče.
Datum 21. srpna 1968 je v učebnici dějepisu jen datum začátku okupace. Pro lidi, kteří ho tehdy prožívali, to ale byla noc plná strachu, nejistoty a obav o nejbližší. A hlavně noc, kdy nikdo z nich nevěděl, co bude ráno. A byl to jenom začátek.
