Článek
Socialismus byl plný paradoxů. Jedním z nich byl boj proti černému trhu. Soudruzi zavedli centrálně plánovanou ekonomiku, která měla odstranit nedostatky kapitalismu i prostor pro spekulace. Jenže… Jaksi se přepočítali. Mnoha věcí byl nedostatek. A tím právě samotní soudruzi umožnili rozkvět černého trhu hned na několika „frontách“.
Ne všechno, co dnes označujeme jako černý trh, bylo nelegální obchodování. Velká část fungovala v šedé zóně – mezi zákonem, tolerovanou praxí a nutností nějak přežít.
Centrální plánování a pětiletka
Co byla takzvaná plánovaná ekonomika? Zjednodušeně řečeno, šlo o to, že stát rozhodl, kolik, čeho se bude v daném odvětví vyrábět, za kolik se bude prodávat, a jak to bude rozloženo v daném období. Předobraz centrální ekonomiky pocházel ze Sovětského svazu. A tak u nás začaly vznikat takzvané pětiletky. Tedy plány výroby a produkce na následujících pět let. Jenže soudruzi si jaksi neuvědomili, že nabídka musí reagovat na faktickou poptávku. Nebral se ohled na skutečné potřeby, všechno byla otázka tabulek. Docházelo tedy nezřídka i k tomu, že se vyrábělo zboží, které nikdo nechtěl, takzvané „ležáky“. A to, o co byl zájem, se nevyrábělo nebo vyrábělo málo. Pětiletka s tím prostě nepočítala a plán jen obtížně reagoval na změny poptávky. Mohlo by to fungovat? V ideálním světě možná. U nás nikoliv, proto vznikl čilý černý trh.
Neber úplatky!
„Praskla mi poloosa. Auto bylo nepojízdné. Tak jsem volal do autoservisu. Řekli mi, že poloosy nejsou. Jenže… Bylo léto a my měli jet na dovolenou. Manželka šílená, že se nikam nepojede. Druhý den ráno jsem vstal, vzal tisícovku a vyrazil do autoservisu. Nechal jsem si zavolat vedoucího, ten mi zopakoval, že poloosy nejsou. Tisícovka změnila majitele a vedoucí si vzpomněl, že by pár poloos přece jenom měli mít,“ vyprávěl mi strýc Václav (66).
Úplatky byly šikovným způsobem, jak se dostat k některému zboží. Protože sem tam nějaký ten kus byl. Ale jen pro vyvolené, ne úplně pro každého. Stačilo tedy pár bankovek a dalo se teoreticky sehnat leccos. Jenže uplácel kde kdo, proto nebylo samozřejmostí, že za investované „kačky“ dostanete, co bylo třeba.
„Jeden výzkum veřejného mínění uváděl, že v roce 1989 52 procent obyvatel ČSSR připustilo, že dalo v předchozím roce úplatek. Může být problém s definicí úplatku, protože někteří považují dar za úplatek, ale je to obrovské číslo. Jiná čísla zase říkala, že v některých letech až 95 procent zákazníků autoservisu muselo dát úplatek,“ uvádí Libor Žídek z Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity pro iDnes.
A nešlo jen o zboží! Úplatky se dávaly na úřadech, v nemocnicích, dokonce i ve školách.
Neznáš někoho, kdo…?
„Měla jsem štěstí. Místní řezník byl můj spolužák ze základní školy. Když jsem potřebovala maso, domluvila jsem se s ním a maso bylo. Pro mě. Mělo to další výhodu. Kolegyně v práci měla tetu v Módě. Takže stačilo donést kolegyni podpultové maso, třeba na řízky, ona ho vzala tetě a já měla třeba pěknou novou blůzku nebo svetřík, co se ani nedostaly na krám,“ říká Květa (56).
Známosti a směnný obchod. Další způsob, jak se dostat k nedostatkovému zboží. Pokud jste měli známé, měli jste výhodu. Bylo za co měnit. Oblečení za maso, maso za drogerii… Někdy to byl celý řetězec výměn, než člověk dostal, co potřeboval. A pak se za zboží měnily služby. Potřebovali jste instalatéra? Byl pořadník. Potřebovali jste ho rychle? Stačilo nabídnout zahraniční lahvinku nebo jiné neobvyklé nebo nesehnatelné zboží.
Veksláci a marný boj
„Měl jsem strejdu, co jezdil v Praze taxíkem. To bylo něco! Dostával od cizinců valuty. Ty v bance měnil za poukázky do Tuzexu. Poukázky prodával nebo v Tuzexu kupoval, o co byl největší zájem. A prodával to,“ vzpomíná Václav.
Kdo přišel do styku se zahraničními občany, obvykle od nich dostával platbu nebo zpropitné ve valutách. Tedy v západní měně. Na tom se dalo vydělat! Buďto vyměnit na československé koruny v příznivém kurzu nebo v bance směnit za poukázky do Tuzexu. V Tuzexu se prodávalo zboží ze západu. Málokdo se k tuzexovým poukázkám dostal. Proto byly na černém trhu velmi žádaným zbožím. Podobně jako západní zboží samotné. Ať už šlo o elektroniku, oblečení nebo potraviny.
Veksláci byli lidé, kteří se přímo věnovali tomu, že od cizinců jejich měnu, případně tuzexové poukázky, vykupovali. Formálně byli zaměstnaní třeba na vrátnici, protože kvůli zákonu o příživnictví zaměstnaní být museli. Namísto nich chodil na směny domluvený člověk v důchodu. Veksláci se věnovali vlastním kšeftům. Měli celou síť spolupracovníků, kteří dokázali leccos sehnat. Elektronika, domácí spotřebiče, šperky, oblečení, potraviny, západní měna… O to všechno byl zájem, a to všechno uměl šikovný vekslák sehnat. A hlavně na tom dokázal vydělat. To samozřejmě režimu vadilo. Pokoušel se proti vekslákům bojovat, ale nebyl úspěšný. Překupníci měli známé všude. Věděli, kdy se chystá „šťára“, byli opatrní a důkazy se proti nim sháněly jen velice těžko.
Tohle je zakázaný!
„Měli jsme doma starší desku s písněmi Waldemara Matušky. Když emigroval, zakázali ho. Já to přehrával na kazety a ty jsem prodával spolužákům,“ říká Václav.
Samostatnou kategorií černého trhu bylo zakázané zboží. Šlo o knihy zakázaných autorů, desky zakázaných kapel, obecně zakázané texty a další zboží. Když člověk věděl, přes koho se ke konkrétní věci dostat, ještě neměl úplně vyhráno. Museli jste si být jistí, že ten, od koho zboží pořizujete, vás neudá. Kupovat cokoliv ze seznamu zakázaného zboží bylo trestné a mohlo to skončit až vězením.
Zakázané knihy nebo texty se často šířily takzvaným samizdatem. Jednoduše text někdo přepsal a půjčoval ho ostatním. Někdy jen tak, někdy za drobnou finanční částku nebo výměnou za jiný text. Desky se přehrávaly na magnetofonové pásky, které se za poměrně vysokou cenu přeprodávaly. Pokud jste na to měli odvahu, mohli jste navštívit burzu. Tam se na první pohled neprodávaly zakázané věci, ale za nějakou tu korunu se k nim dostat dalo.
Kšefty s okupanty
„Můj strejda kupoval od Rusáků benzín a rádia. Bydleli jsme ve městě, kde byla sovětská posádka. Strejda k nám jezdil na návštěvy. Poprvé ho voják oslovil náhodně. Strejda koupil, na co měl. Benzín, hodinky a ještě něco. Příště už voják věděl, že strejdovi prodá. A od té doby, když strejdovo auto projelo ulicí, začali se slézat vojáci, co chtěli kšeftovat. Táta se za strejdu, svého bratra, strašně styděl a vždycky mu za to vynadal,“ vzpomíná Věra.
Dnes nejvíce odsuzovaným způsobem shánění zboží bylo obchodování se sovětskými vojáky. Vojáci měli v kasárnách vlastní obchody, které byly zásobeny sovětským zbožím. A to lépe než české obchody. Tam měl přístup každý. Vojáci měli přístup k sovětskému zboží prostřednictvím armádních obchodů a mnozí si další věci vozili z dovolených v Sovětském svazu. Něco u nás bylo nedostatkové zboží, něco jen bylo od sovětů levnější než v obchodě. Nejeden shánčlivý sovětský voják zjistil, že co u nás není, to se snadno prodává. A tak kvetl černý trh s kaviárem, šampaňským, samovary, televizemi, lednicemi a spoustou dalšího zboží. Někteří vojáci si přivlastňovali i vojenské vybavení, které nabízeli k prodeji. Mohli jste tak koupit samopal, náboje, vojenské oblečení, výložky, boty nebo nekvalitní benzín.
Obchod fungoval oboustranně. Sovětští vojáci kupovali od Čechů, co potřebovali oni. Auta, oblečení, a především stavební materiál. A pokud ho Češi prodat nechtěli? V některých případech Sověti cihly a další materiál kradli.
S okupanty samozřejmě nekšeftoval každý. Někomu bylo proti mysli obchodovat s někým, kdo přijel do jejich země s tanky. A odsuzovali jako kolaboranty ty, kdo se tohoto černého (nebo rudého?) trhu účastnili.
