Článek
Za posledních padesát let se změnilo mnohé. Politika, hodnoty, možnosti… A také požadavky v práci, dokonce i pracovní morálka.
Popelník na každém stole
„Kouřilo se úplně všude… Nebylo dokonce výjimečný vidět soustružníka s cigárem v puse. I doktor kouřil, když ti vysvětloval diagnózu,“ vzpomíná bývalý dělník z fabriky.
Kouření v práci? Dnes něco, co se dělá na daných místech. Častěji venku. Do roku 1989 se popelník považoval téměř za povinnou výbavu na celé řadě pracovišť. Škodlivost kouření se poprvé začala více řešit až v 80. letech. Na přelomu roku 1988 a 1989 pak přišla kampaň s názvem Šance pro tři miliony, která cílila na kuřáky a omezení kouření. Pracoviště zapojená do této kampaně se stávala nekuřáckými. Do té doby se kouřilo jednoduše všude. V kancelářích, v nemocnici, v restauracích. Plný popelník byl téměř až symbolem. Nikdo se neptal, jestli si zapálit může. Zákaz platil jen na místech, kde bylo zvýšené riziko požáru. A ne všude se dodržoval.
To se musí oslavit!
„U nás v kanceláři se kompletovaly brožury a návody. Měli jsme tam na to dvě kozy a velkou desku, která se na ně položila. Vzniklo tak něco jako veliký stůl. To se takhle vzalo, postavilo se to doprostřed kanclu, kolem se natahaly židle. Donesly se chlebíčky, zákusky, klidně i patnáct grilovaných kuřat, flašky… V devět ráno se začalo. V pět odpoledne se kde kdo po celodenním tahu potácel domů. Takhle slavil narozeniny nejeden kolega. A nikdo se tomu nedivil, stavil se i šéf,“ řekl mi jeden známý.
Někdo má narozeniny, narodilo se mu dítě nebo je prostě pěkný den? Kolegové z jedné kanceláře uspořádali malou oslavu. Chlebíčky, zákusky, alkohol. V pracovní době, přímo na pracovišti. Kdo šel kolem, něco si zobnul nebo si dal panáka a pogratuloval. Nikdo to neřešil, nikomu nepřišlo divné pít v práci. Mnozí pamětníci to označují za „nejlepší chlastačky“. Dnes se oslavy konají zásadně mimo pracovní dobu. A nikdy na pracovišti. To by se šéfům nelíbilo.
Kdyby mě někdo hledal, jsem…
„Když se vědělo, že přijde maso nebo něco jiného, vždycky se nějaká kolegyně zvedla, že musí na ředitelství. Všechny jsme věděly, co to znamená a nikdo se neptal. Vrátila se třeba za dvě hodiny s plnou taškou,“ vzpomíná bývalá účetní.
Velmi rozšířeným nešvarem bylo i odbíhání z práce. Netýkalo se to všech, dělník od pásu si jen tak odskočit nemohl. Ale kdo mohl, odbíhal. A většinou směrem ke kolegům prohodil: „Kdyby mě někdo sháněl, jsem na stavbě / u ředitele / na personálním / ve skladu…“ Kdekoliv, kde se vědělo, že se tam nikdo nepotáhne a nebude ho hledat dál. Nebo tam, kde bylo těžké dokázat, že tam opravdu nebyl. Kam se chodilo místo toho? To bylo různé. Shánět nedostatkové zboží, na schůzky, na nákup… Kamkoliv, kam člověk potřeboval. Kdo si tohle může dovolit dneska?
Kdo nekrade, okrádá rodinu!
„Dělala jsem v čokoládovně. Před Vánocema byl nedostatek oříšků, kakaa, kokosu… Bylo to víceméně na příděl. To ale často nestačilo. Tak jsme si doma do tašek udělaly dvojitý dno. Nesmělo to být hluboký, to by se poznalo. Vešlo se tam jenom pár balíčků. Takže jsme vždycky koukaly, kdo je na vrátnici. Když tam byl určitý člověk, pašovalo se to ven. Vědělo se, že dělá namátkové kontroly, a ne moc důkladně,“ vyprávěla mi teta.
„Kdo nekrade, okrádá rodinu!“ Heslo, které jsem slyšela snad tisíckrát od mnoha různých lidí. Někdo ho říkal z legrace, někdo se vší vážností. A někdo ho používal jako argument. Z práce se nosilo kde co. Nesmělo se to, ale vynalézavý člověk si poradil. Někdo přehazoval připravený balíček hřebíků, šroubků a dalších věcí, přes plot za fabrikou, aby si ho cestou domů vyzvedl. Někdo měl dvojité dno v tašce, aby přes vrátnici přenesl, co se přenášet nemělo. Někdo měl přímo domluvu s vrátným nebo vrátnou, že něco z kořisti zůstane i jim. Nedělali to jistě všichni a pořád. Přesto bylo dost těch, kdo si občas přilepšili tím, co „zaměstnavatel nabízel“. Ať už pro vlastní potřebu nebo pro další prodej.
Píchni mi, jo?
„Na vrátnici dělal mladej kluk, co chodil o berlích. Nebylo mu ani třicet. Když jsme s klukama měli odpolední, vždycky jsme honem udělali, co bylo třeba, donesli jsme tomuhle vrátnýmu karty, dali mu cigára a šli domů. Třeba v pět odpoledne. A on nám v deset večer píchnul. Práce byla hotová, šéf chodil domů před pátou, takže na to nikdo nepřišel,“ podělil se o svou fintu strejda.
Pamatujete si píchačky? Stroj, do kterého se strčila papírová karta s vaším jménem, a on ji opatřil časovým razítkem (datum a čas) příchodu nebo odchodu na pracoviště. Podle toho se sledovala docházka. U každých píchaček visela cedule, že každý má označovat jen svou kartu. To měl hlídat vrátný nebo vrátná. Československý člověk si dokázal poradit i s tímto. Vrátní bývali důchodci nebo invalidní důchodci. S většinou z nich se dalo mluvit a domluvit se. A tak buďto zavírali oči nad tím, že vám odpíchnul kolega, nebo sami vrátní po domluvě označovali hned několik karet. A tak věta: „Píchni mi, jo?“ patřila do výbavy nejednoho pracanta.
Tohle není pro podnik, to si dělám pro sebe
Známý dělal před revolucí projektanta, když jsem se zeptala, řekl mi: „Jo… to byly časy! Takhle jsem všem známým naprojektoval chaty nebo úpravy v bytech. V práci bylo volněji, stejně nebylo moc co dělat. Ale sedět tam člověk musel. Tak jsem si nějakou tu korunu přivydělal. Dělali to skoro všichni.“
Věta, kterou jste mohli slyšet nejen v kanceláři, ale i v dílně nebo třeba v pekárně. V pracovní době se dělalo i na vlastním. Takzvané melouchy, tedy mimopracovní zakázky, si v práci dělal kde kdo. Z firemního materiálu nebo s firemními pomůckami. Ať už šlo o architekta, který dělal návrh pro souseda, truhláře, který si vyráběl nové židle domů nebo třeba pekařku vytvářející dort babičce k narozeninám. Šlo by to dneska?
Vím, že to takhle nešlo vždycky a všude. Dělník u pásu nemohl odběhnout nebo oslavovat, zastavila by se výroba. A to jednoduše nebylo možné. Stejně tak se výše uvedeného neúčastnil každý. Ani neříkám, že doba byla špatná a všichni byli flákači. Mnoho lidí vzpomíná, že zadanou práci bez problémů stihli. Prostě se „máklo“ víc a stíhalo se. Lidi rozhodně nebyli horší než dnes. Jen prostě pracovali v jiném systému, který tohle umožňoval. Tak proč toho nevyužít? Dneska by za většinu z toho přišel minimálně vytýkací dopis. Spíš by ale následovala okamžitá výpověď.
Zdroje: Seznam Zprávy, lifee.cz, idnes.cz, osobní vyprávění pamětníků
