Článek
Když byly prázdniny a já byl ještě malý (nebo spíše mladý, protože malý jsem pořád), tak mě s bráchou rodiče viděli doma jen u večeře, maximálně u oběda. Počítač jsme dostali, až když jsem byl na střední škole a to už ostatní pařili o sto šest. Já jsem byl možná tak zapařený od toho, jak jsem lítal venku s bráchou a dělal blbosti. Od rána do večera jedna aktivita za druhou. Nohy, ruce, huba černá. Celé tělo špinavé. Mnohdy nejen od hlíny a prachu, ale i od krve. Byli jsme raubíři, ale byli jsme chváleni, protože jsme nesmrděli doma, ale venku. Všechno, co jsme potřebovali, bylo venku.
Rodiče se nebáli a věřili nám, takže nás nechali být vlastními pány za dodržování určitých pravidel. Nechtěli, abychom seděli doma a postupně se měnili v drzé, líné buřtíky. Radši nám ty buřty koupili a jen se nám zaprášilo za keckama, jak jsme letěli ven. Čím dál více dětí okolo nás bylo nalákáno na lacinou vůni moderní technologie a čím dál více se jim vzdalovaly balóny, kola, rakety a pálky. Z nás by ale Indiáni měli radost, jakou jsme jim dělali čest při našich honičkách. Kryštof Kolumbus by záviděl objevení ostrůvku na voru. Ježíši Kriste, kam se hrabe Amerika! Olympiády ještě nikdy neměly takovou prestiž jako u nás na vesnici mezi klukama. To je jen malý výčet toho, co jsme všechno prováděli.
Když jsem byli větší - nebo já tedy spíše starší a silnější, tak jsme rodičům pomáhali na stavbě a na zahradě. A my nebyli naštvaní. My byli rádi, že nám byl svěřen krumpáč, lopata, motyka a řidičák na kolečko. Levná vděčná pracovní síla. Mozoly byly odměnou a pochvala od rodičů hřála. Před očima nám rostlo rodinné dílo a my jsme mohli být opět krásně špinaví a pyšní. Odjakživa jsme byli vychováni k pohybu a k tomu, že práce by neměla nikomu smrdět.
A teď k jádru pudla. Když vidím ty dnešní, s prominutím, haranty, tak mě svrbí ruka a chce se mi plakat. Závody maximálně tak o to, kdo má lepší telefon, kdo má víc killů v Counter striku a v LOLku. Děti nehnou zadkem, kynou a jak kynou, tak jsou drzejší, línější a nešikovnější.
Minule jsem viděl na ulici maminku, která zkoušela svojí dceru slušně poprosit, zda by doběhla vrátit nákupní košík. Udělalo se mi mdlo při scéně, kterou malá holčička zinscenovala a při čemž se pasovala na otrokyni. Děti vyhánějící svoje rodiče z pokojíčků při jejich prosbě, zda by mohli na chvíli vyvětrat hlavu venku, mi způsobují noční můry. Dnešní doba je zběsilá a já se jen modlím, že z ní jednou přeci jen najdeme cestu ven.
Z celého srdce, duše a těla prosím, aby moje děti měli svoji rozumnou hlavu, nenechaly se strhnou davem a měly rády pohyb, přírodu a třeba i svoje rodiče. Protože jinak budu tak smutný, že si pustím Netflix až do smrti. Ale abych nekřivdil, možná si ho pustím i abych byl veselý. V rozumné míře samozřejmě!
