Článek
Mohlo mu být něco málo před šedesátkou. Seděl na modře natřené lavičce se slunečními brýlemi na očích, s tváří vystavenou slunci.
„Věděl jste, že příslušníci severských přírodních národů, žijících v oblastech za polárním kruhem, využívají každičký sluneční paprsek, aby organismus nasál teplo a nahřál se do zásoby? Jsou pak schopni přežít mrazy, které by nás, pohodlné Středoevropany, jistojistě zabily. Chápou totiž přírodu, váží si jí a dokáží z ní čerpat energii,“ promluvil nezúčastněně jakoby do prostoru, aniž by mě pozdravil nebo ke mně třeba jen pootočil hlavu.
„Takže vy se tady nabíjíte energií, pane profesore?“ přistoupil jsem opatrně na jeho hru.
„Ale houby! Moje baterie je dávno vybitá. A co že tu dělám? Dobrá otázka… Těžko říct. Asi nasávám zbytky toho, co mi ještě ze života zbylo. Ty sluneční paprsky, ty pozdně letní zlatavé paprsky, kterým musíte nastavit tvář, aby ještě trochu hřály, v sobě nesou nějaké poselství. V každém z nich je cítit bolest z odcházejícího léta, ale zároveň přinášejí zbytky radosti. V každém z nich jako by byla ukryta nějaká dávná vzpomínka. Tajemné metafyzické propojení s minulostí. Než jste mě vyrušil, bylo mi zase sedm, byl jsem u babičky na prázdninách a ležel za humny na zádech na čerstvě pokosené trávě a koukal do slábnoucího nebe. No, a teď je to pryč,“ domluvil a poprvé se mi úkosem podíval do očí.
„Máte čas na pár otázek? Potřeboval bych si s vámi promluvit,“ zeptal jsem se ho napřímo.
„Jen se klidně ptejte. Času tady mám víc, než bych si sám přál,“ odvětil s notnou dávkou sarkasmu v hlase.
„Zkuste mi tedy popsat… co se dělo, než vás sem přivezli.“
„Co si pamatuju? Zavřel jsem oči, odrazil se… a skočil. Rukama nataženýma nad hlavou jsem prorazil hladinu jezera a snažil se ponořit co nejhlouběji. Kopal jsme nohama jako o život a nořil se hloubš a hloubš… Než mě voda pohltila docela. V hloubce jsem otevřel oči a zjistil, že jsem sám. Jakoby přes matné sklo jsem spatřil, že ostatní zůstali nahoře. Viděl jsem je rozmazaně, viděl jsem, jak si mnou ruce, jak si znovu navlékají saka, jak si vzájemně uvazují kravaty, smějí se a poplácávají se po zádech. Ale jejich slova ke mně nedoléhala,“ dal se spontánně do vyprávění.
„Co dalšího jste tam viděl?“ snažil jsem se toho z něj vymámit co možná nejvíc.
„Šneky.“
„Šneky!?“
„Vodní šneky, které jsem předtím každé ráno vytahoval z akvária a házel na kompost. Plavali všude kolem. Nebyli však malincí, nebyli takoví, jak jsem je brával sotva mezi dva prsty, byli to obrovští akvarijní šneci, připomínali gigantické antické stvůry.
„Chováte rybičky?“
„Pořídil si akvárium. Nemáme televizi, nemáme internet. Přes zimu, když nemůže být na zahradě, kouká do akvária a pije,“ vstoupila nám náhle do hovoru žena, objevivší se zčistajasna mezi kaštany. „Jsem jeho manželka,“ představila se, podala mi ruku a apaticky přisedla na lavičku vedle svého muže. „Povím vám, jak to všechno začalo. Když ty ryby přivezl ze zverimexu, sezval rodinu a z pytlíku obřadně vysypal ryby do vody. Ty ale začaly omráčené bezvládně padat ke dnu. ‚To je teda fakt dobrý, my se tady díváme, jak umírají!‘ naříkala se slzami v očích naše malá vnučka. Zaraženě jsme tam stáli a nedokázali jim pomoct. Jen jsme nečinně přihlíželi, jak jich na písčitém dně většina umírá, jak další sebou mrskají a propadají šílenství. Omráčení stejně jako ty ryby jsme nehnuli prstem – přitom bylo tak snadné je zachránit.“
„Co se jim stalo?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Nic zvláštního. Prostě nebyly připraveny na pád do ledové vody,“ vysvětlovala.
Od ženy jsem se obrátil zpět k jejímu muži, on byl přeci jen předmětem mé diagnostiky: „Ještě něco jste viděl?“
„Pak už nic. Pak mě nejspíš vytáhli a probudil jsem se tady na oddělení 11A.“
Nastala chvilka ticha. Uvažoval jsem, jak se postavit k tomu, co mi ten muž právě řekl. Rozhodl jsem se nechodit kolem horké kaše – a jak mi velí mé přesvědčení – mluvit s ním na rovinu: „Musím vás upozornit, že jste tu dobrovolně. Podepsal jste dohodu.“
„To jsem udělal kvůli ženě,“ odsekl lakonicky.
„Předně bychom si však měli vyjasnit jednu věc… Nevytáhli vás z vody. Do žádného jezera jste neskočil. Vaše žena vás našla v bezvědomí na zahradě promoklého na kost. Byl jste těžce podchlazený a prodělal silný zápal plic. V žádné hloubce jste nebyl.“
„Není důležité, jak jsem se tam dostal. Myslete si, co chcete, já tam byl!“
„Proč jste seděl na tom dešti? Chtěl jste zemřít?“
„Zemřít? Vy jste to neviděl, člověče! Osmadvacet dní u nás nezapršelo. Osmadvacet dní, umíte si to představit? Dlouhých osmadvacet dní ani nekáplo, rostliny vadly, země se měnila v beton, půda praskala. Člověk se zpotil, jen co vyšel na zápraží. Nedalo se normálně žít ani se pořádně nadechnout.
A pak jednoho dne mělo podle předpovědi konečně začít pršet. Vstal jsem ráno před šestou, uvařil si do termosky kávu, posadil se na zahradě a čekal na déšť. Brzy začalo jemně mrholit. Drobounké aerosolové kapičky mlžné páry se rozpouštěly na kůži a nádherně chladily tropickými týdny rozpálené tělo. Nedokážete si představit to blaho! A ranní inverze postupně přecházela v déšť. Takový ten klasický zahradnický, který půdu nebičuje, netrýzní, ale naopak do ní vstupuje zcela přirozenou jemnou formou. Země sála ztracenou vláhu. Čerstvý svěží vzduch trhal plíce. Do lidí se navracel život.
Cítil jsem se jako v dětství, když nás jako malé kluky vyhnal déšť ze hřiště, a my místo toho, abychom na kost promočení prchali domů, zůstali jsme si dál kopat míčem mezi lavičkami na tribuně.
Znáte to, jak po dešti z půdy vystupují kameny? Tisíckrát můžete záhony vysbírat a stejně tam po příštím dešti budou další a další. Tak jako z našich niter nekonečně vystupuje bolest a všechny křivdy. Snažíte se je dát pryč, ale nikdy se jich nezbavíte.
Žasl jsem nad tou nádherou! Svlékl jsem se do půl těla. Květiny zvedaly hlavy a smály se, stromy tančily po zahradě. Sedl jsem si do trávy, vstřebával tu krásu a ztratil pojem o čase. Ten déšť… ta voda… Nedokážete si vůbec představit, jak ta chladná voda člověka očistila.“
„Jaká je vaše úplně první vzpomínka z dětství?“ otočil jsem raději list, abych získal čas uspořádat si věci v hlavě.
„Zlatý déšť.“
„Zlatý déšť!?“
„Jdeme se školkou na procházku. Ve dvojicích. Držím někoho za ruku. Nedokážu si vybavit, kdo to je. Na konci vesnice zahýbáme dolů k mokřadům a tam u plotu nádherně kvete zlatý déšť.“
„Kolik vám bylo?“
„Muselo to být někdy na jaře, březen nebo duben. Počítám, že mi v té době mohly být tak tři čtyři roky. Možná tedy někdy ve pětasedmdesátém.“
„Jaké pocity ve vás ta vzpomínka vyvolává?“
„Vesměs pozitivní. Všechno kvete. Všechno je zalité sluncem. Ostatně jako každé dětství.“
„Promiňte, zajímalo by mě, vnímáte svět tak i dnes?“ skočil jsem mu do řeči.
„Dnešní svět? Ten povrchní svět bez ducha? To není můj svět. Nerozumím mu. Nelíbí se mi. Včas jsem pochopil, že ho nedokážu změnit. Nepotřebuju ho a on nepotřebuje mě. Svatý František říká: Je povinností svobodného člověka jít proti době, v níž žije… Takže je asi všechno tak, jak má být. Vesmír je v rovnováze.“
„Cítíte se svobodný?“
„Cítím se absolutně svobodný.“
„Ve spisu se píše, že už šest let nepracujete.“
„To bude dost možná pravda. Čas letí rychle…“
„A důvod? S vašimi akademickými tituly sedíte jen tak doma?“ pátral jsem v jeho pohnutkách.
„Odešel jsem z fakulty, když Liberální fronta vyhrála volby. Nechtěl jsem přihlížet ideologickému znásilňování škol, té státem řízené deformaci myšlení.“
„V jakém smyslu?“
„Vždyť znáte náš progresivní liberalismus. Ve školách se neučí, neznámkuje. Všichni musí být permanentně chváleni, nikdo nesmí být pokárán, nikdo nesmí být do ničeho nucen. Domácí úkoly, seminární práce, referáty i eseje jsou dobrovolné, takže ve výsledku nikdo nic nedělá. Povinná četba skončila, společnost jako celek přestala číst úplně. Degenerujeme, pane! Když pak literaturu vyškrtli i z Rámových vzdělávacích programů, najednou pro nás, literární vědce, přestalo být na univerzitách místo.“
„Vyhodili vás?“ zeptal jsem se opatrně.
„Nevyhodili. Mohl jsem zůstat na katedře, nabídli mi práci na Oddělní kontroly a textové transformace. Vydržel jsem měsíc, odešel jsem sám.“
„Neoslovilo vás to?“
„Podílet se na ohýbání historie? Cenzurovat klasické texty? Nic pro mě! ‚Raději černošky než mulatky, černoška je alespoň zvíře, ale mulatka je ďábel.‘ Jestlipak víte, odkud pochází tato citace?“
„Mám se stydět? Promiňte, nic mi to neříká,“ omlouval jsem zahanbeně své chabé literární znalosti.
„To ani nemůže. To jsme museli vyškrtat z Čapkova Povětroně. Stejně tak se přepisoval Roald Dahl, Astrid Lindgrenová nebo Jiří Žáček. Chápete to? Autoři nevinných příběhů a básniček pro děti. Představte si, že šli i po Foglarovi, protože v jeho knihách chybí ženské postavy. Museli jsme je tam dopisovat.
Existují indexy zakázaných autorů, které u nás už dnes není možné znovu vydat. Houellebecq, Rowlingová, Marinetti, Preussler, Günter Grass, ti všichni byli staženi z veřejných knihoven. A na tom jsem se měl podílet? Ne, díky! A teď mě, prosím, na chvíli omluvte,“ odpověděl rázně. Probudily se v něm staré křivdy a najednou z něj vyprchala všechna prvotní sebejistota. Zvedl se z lavičky a zmizel v parku mezi stromy.
„Čemu se váš muž věnuje, když nechodí do zaměstnání?“ obrátil jsem se po chvíli mlčení na ženu, když jsme spolu osaměli.
„Můj muž je nemocný člověk,“ pronesla ztrápeně profesorova manželka. „Nedělá nic jiného, než že čte. Sbírá knihy. Má jich doma v banánových krabicích přes sedm tisíc. V domě se už nedá pohnout. Celé dny chodí po zahradě, vysbírává z hlíny kameny. A nemyslím tím velké kameny, ale i kamínky docela miniaturních rozměrů.“
„Co s nimi pak dělá?“ podivil jsem se.
„Nosí je na hromadu, tvoří z nich mohylu – říká jí mohyla Vnitřního klidu. Všem odkopkům a semenáčkům najde místo, vždycky je někam přesadí, nic nenechá zahynout. Zachytává vodu do kádí, ani hrnek nevyleje jen tak do kanálu, všechnu vodu odnosí v konvích rostlinám. Když je sníh, hází ho lopatou ke stromům. Najde v záhoně rezavý drát, sklíčko nebo kousek plastu a jde ho přes půl vesnice vyhodit do správného kontejneru. Nikdy nic nevyhodí. Každičký lístek, každý rajčatový štěpek, každou slupku od brambor odnese na kompost, i kdyby měl nachodit kilometry. Od té doby, co skončil na universitě, je to s ním rok od roku horší. Je nemocný. Prostě to už není on. Něco se v něm zlomilo. Nedokážu prohlédnout, co se mu odehrává v hlavě.“
„A co myslíte, že ho k tomu vede? Proč to dělá?“
„Protože všechno v přírodě má svůj přirozený řád!“ ozval se za mnou najednou hlas vracejícího se profesora. Byl změněný, už ne tak pokorný a melancholický jako předtím. Zněl útočně, jako když učitel hřímá z katedry na své studenty. Bylo znát, že se něčeho napil. „Všechno má v přírodě své místo. Tak jako i my máme ve světe svůj předem určený prostor. Půda přináší život, obživu – z kamenů stavíme naše obydlí a tesáme pomníky. Nechápete, že kompost je dokonalým podobenstvím života!? Prach jsi a v prach se obrátíš. Všechno se navrací zpět do půdy. I naše těla se budou rozkládat v hrobech, jen s tím rozdílem, že my tu hlínu otravujeme jedem, který jsme do sebe během života nasáli. Valník trávy jsem už nacpal do toho kompostéru a pořád se někam propadá. Jako by byl bezedný. Těla mrtvých rostlin se přeměňují v novou hmotu. Obětují samy sebe pro něco lepšího, než čím byly předtím. Staré odchází, nové se rodí. Ta hmota už není ohryzkem, odkrojenou slupkou, už není nahnilou meruňkou ani spadeným listem. Mění se v kyprý, životadárný humus, který dá vzniknout novému životu, novému dobru.
Já dělám jen to nejpřirozenější ze všech věcí… a proto jste mě zavřeli sem na 11A mezi schizofreniky jako nějakého magora? Je snad šílenství žít podle přirozeného řádu? Je choré nic nechtít a za ničím se nehnat? Chytat sluneční paprsky, póry kůže nasávat déšť, to je také šílenství? Je šílenství žít v obrazech a představách? Je snad dnes šílenství snít?“
„A co bude, až všechny ty kameny vysbíráte?“ zeptal jsem se pitomě. „Co myslíte, že nastane pak?“
„Je nám uloženo na díle pracovat, ale není nám dáno je dokončit,“ tak nějak se to myslím píše v Talmudu. „Nevím, co bude potom. Snad nebe… snad tma. Možná je důležité prostě jen dojít co nejdál.“
Ten člověk není blázen ani sebevrah, ani mučedník, uvažoval jsem večer při psaní posudku pro lékařskou komisi. Ale úplně normální, to také není. Nevyznal jsem se v něm. Je ztracený, nebo našel cestu? Je to šílenec, nebo prorok? Nebylo by profesionální dělat za tohoto stavu nějaké závěry. Musím s ním ještě jednou mluvit, než se pod tu zprávu podepíšu.
Časně ráno jsem se vydal zpátky do nemocnice. Za branou areálu byl dnes nezvyklý pohyb a ruch. Dvoupatrová žlutá budova jedenáctého pavilonu byla obehnán červenobílými páskami. Policisté nepouštěli nikoho dovnitř, kolem postával personál i zvědaví kolemjdoucí. V davu jsem zahlédl primářku oddělení a oslovil ji s prosbou o další konzultaci.
„Tak to asi dost dobře nepůjde. Pan profesor je mrtvý,“ sdělila mi apaticky jinak sympatická, asi pětačtyřicetiletá, od pohledu ambiciózní, sebejistá žena.
„Můžu vědět, co se stalo?“ zůstal jsem stát jako opařený.
„To se ještě přesně neví. Je to předmětem šetření. Stejně, taková ztracená existence. Jeden z těch elitářských intelektuálů, co neustojí svůj první pád. Sklony k alkoholismu. Vzorek bez ceny. Nedokážeme pomoct člověku, který o naši pomoc nestojí. Těžko to mohlo dopadnout jinak. Chudák jeho žena.“
„A co když… co když jsme všichni jen nečinně přihlíželi?“ zamyslel jsem se a nechtěně vyslovil své myšlenky nahlas.
„Podívejte, jediný svědek je noční vrátný. Já mám dost své práce. Jestli chcete vědět víc, zeptejte se jeho,“ ukázala směrem k budce u výjezdu z nemocnice a šla si po svých.
„Mohlo být odhadem něco kolem čtvrté. Byl jsem na pravidelné obchůzce a najednou vidím, jak stojí na betonových sloupcích bočního balkonu s rukama rozpřaženýma jako Kristus a něco křičí. Byl jsem od něj dost daleko. Nevím, jak se dostal ven, možná ukradl klíče od mříží, nebo zapomněli zamknout po kouřové – to se tady občas snad ránem tává. Je to otevřené oddělení. V noci dost foukalo. Víte, byl to takový ten zvláštní teplý vítr na konci léta. Když ten všemi nenáviděný živel po náhlém teplotním zlomu najednou nepochopitelně přináší příjemné teplo – jako by nabízel smíření či co.
Promiňte… trochu jsem se zasnil. Prostě jsem běžel zpátky do boudy zavolat rychle službě na jedenáctce, ale když se tam šli podívat, našli ho ležet na zemi pod balkonem,“ vyprávěl noční vrátný.
„A neslyšel jste, co volal?“ zeptal jsem se.
„Bohužel. Byl jsem dost daleko a v tom větru nešlo nic slyšet,“ odpověděl sklesle vrátný.
To já věděl přesně, co profesor křičel a po tváři se mi mimovolně rozlil letmý úsměv. Dokázal jsem se však včas ovládnout a zaujmout znovu precizně komisní postoj. Teď už bylo jedno, co napíšu do své zprávy. Spis se stal formální záležitostí k založení do archivu, kde už ho nebude nikdy nikdo číst. Už nemohl nikomu pomoct, nikoho zachránit, nikoho ospravedlnit. Profesor byl mrtvý. Blázen, sebevrah, snílek, nebo oběť systému a nešťastný případ? To už se nikdo nedoví. Ale je skutečně jedno, jak si nás budou lidé po smrti pamatovat?
Zadumaně jsem opouštěl areál nemocnice. Byl jsem ze všeho unavený. Vyčerpaný šestatřicetiletý chlap, otrávený životem, který neví, jak dál. Nebylo by lepší sekat v parcích trávu, těžit dříví v lese nebo se věnovat zemědělství a sledovat, jak z nicoty vzniká život – než být dennodenně tak blízko utrpení, tragédiím, dramatům, smrti? Nechtěl jsem nikoho vidět. Z představy přeplněného autobusu mi naskakovala husí kůže. Byl to jeden z posledních teplých letních dnů. Rozhodl jsem se, že půjdu domů pěšky. Vzdušnou čarou to nemůže být víc než čtrnáct kilometrů. Vydal jsem se polními cestami. Bylo dávno po sklizni. Pole byla holá, místy osázená ozimem. Po obilí zbyly jen kotouče slámy, pouze lány slunečnic a kukuřice zůstávaly dosud netknuté. Vytěžená půda se uchylovala k zaslouženému odpočinku. Cestu jsem si krátil skrz nízce posečená strniště a louky. U kapličky mezi poli jsem si na pár chvil sedl pod stařičkou jabloň. Korunu měla obsypanou červenými jablky. Zády jsem se opřel o kmen, zaklonil hlavu a odpočíval. Prázdný žaludek jsem krmil mirabelkami a švestkami. Pohled na šípkový keř ve mně probudil vzpomínky na sladká mladistvá léta, kdy školy pořádaly sběry a my děti jsme nadšeně čistili okolí od kaštanů, šípků, květů hluchavek či usušených pomerančových slupek. Bože, jakým zdrojem je nám příroda!
Polehávající proschlá tráva stále ještě lehce voněla. Stébla udusaná mým tělem už ale nevstanou, tráva ztratila svou někdejší sílu. Brzy ji podzimní plískanice zadupou do bláta. Staré odchází, nové se rodí.
Blížil jsem se k vesnici. Jako první se za horizontem objevila věž našeho kostela, pak střechy a komíny venkovských stavení. Poslední pole, svažující se od lesa ke vsi, bylo čerstvě podiskované a já je tak nemusel obcházet. Lakýrky se mi bořily do sypké hlíny, ale mě to bylo jedno. Hleděl jsem pod nohy, kde se mezi stébly slámy a vystouplými kameny sem tam mihnuli hraboši. Najednou jsem zastavil a vrátil se o několik kroků zpět, ke kameni velikosti grapefruitu. Vzal jsem ho do ruky. O pár metrů dál jsem přibral jiný kámen veliký jako pěst. Bral jsem další a další kameny, až jsem je neměl kam dávat. Vysypal jsem z kožené aktovky do pole všechny složky s dokumenty a místo nich ukládal dovnitř sebrané kameny.
Žena právě na zahradě zalévala zemdlené květinové záhony. Zbystřila, když cinkla branka a ona spatřila svého muže, jak přichází z polí ve společenském obleku, v ráno vyleštěných botách, které teď byly ušpiněné od hlíny, zpocený, rozcuchaný, košili zelenou od trávy a s brašnou plnou kamení. Už několik měsíců vnímala, že se se mnou něco děje. Ale jako obvykle na sobě ani tentokrát nedala nic znát, nehnula brvou. Na nic se neptala. Viděla do mě jako nikdo jiný. Chápala dobře, že v hlubinách svého nitra chci být sám. Pro to jsem ji miloval.
„Trošku jsem vyplela kolem podzimniček, už přichází jejich čas,“ špitla a ukázala dolů na vyprahlý záhon, kde se schnoucími stvoly kontrastovaly sytě zelené trsy rozkvétajících hvězdnic a rudbékií. Usmála se a zadívala se mi do očí pohledem, v němž bylo tolik porozumění a klidu, že by jej nevyvážily všechny kameny na La Cruz de Ferro. Pak mě objala, chytila mou ruku a přiložila si ji na vypouklé bříško. „Sáhni si, dnes mě celý den kope. Dere se na svět.“
