Článek
„To je nová dekorace?“ obrátil se ke mně kamarád s prstem nataženým směrem k naší knihovně, čítající přes tisíc svazků klasické literatury.
„Víš co, Sašo…“ naštěstí jsem stačil spolknout konec věty. „Možná tomu nebudeš věřit, ale stále ještě existují lidé, kteří čtou.“
Sbírám staré knihy. Probírám se banánovými krabicemi likvidovaných venkovských knihoven. Vybírám knihobudky. Dostávám je z pozůstalostí po zemřelých, v jejichž potomcích zbylo dostatek úcty na to, aby je nevyvezli do sběrného dvora. Prostě chci, aby mé děti odmalička vyrůstaly obklopeny knihami.
Děkuji prozřetelnosti za tuto vášeň, hraničící místy až s obsesí – sbírat motorky nebo švýcarské hodinky by mě vyšlo podstatně dráž. Já místo toho na knižních burzách vykupuju za deset korun nesmrtelné literární skvosty. Nezřídka pak v těch knihách nacházím své vlastní, mnohdy i dvacet let staré poznámky, citace, které jsem si v nich kdysi bůhvíproč zatrhl. Člověku se tak otevírá neopakovatelná možnost nahlédnout po letech do dávno zapomenutého deníku, do srdce a mysli svého mladšího já. „A pak bylo všechno najednou jako jazz: stalo se to během asi jedný šílený vteřiny: zvednul jsem hlavu a viděl jsem Japhyho, jak sbíhá z vrcholu v obrovských šestimetrových skocích, běží, vyskakuje, prudce přistává na paty, po dopadu ještě asi metr odskakuje, zase běží, a pak zařve a s šíleným zajódlováním se vznese k dalšímu dlouhýmu šílenýmu letu po svazích světa, a v ten moment mi to došlo, ty hlupáku, z hory se nedá spadnout!“ Poznávám bezpečně v Kerouacových Dharmových tulácích jemné tahy obyčejnou tužkou, které nemohou patřit nikomu jinému než mně. A najednou je mi zase devatenáct a já blázním a uhranutý tou poslední větou otravuju úplně každého – i ty, co nemají o filozofii a literatuře nejmenší ponětí.
Když listuju starými knihami, sem tam narazím na poznámky, vzkazy nebo věnování, které do nich kdysi kdosi z nejrůznějších důvodů vepsal. „Za první místo ve střelbě ze vzduchovky věnuje myslivecké sdružení Hvězda. 30. května 1992.“ Kde je dnes ten kluk, který uléhal v lesním porostu do trávy a ládoval do hlavně broky? Kolik mu mohlo být? Osm? Jak prožíval svůj první životní úspěch. Co spatřil v očích uznale pokyvujících chlápků, když s fanfárami přebíral Ostrov pokladů od Roberta Stevensona? Cítil hrdost, že ho svět dospělých poprvé bere na vědomí?
Spousta knih s sebou nese něčí příběh. Čechovovy povídky: „Za dobrou politickou práci v roce 1967 věnuje Antonínu Hrubému Závodní organizace Komunistické strany Československa Královodvorských železáren. 20. ledna 1968.“ Nebo o polici výš Smrt Vergilova od Hermanna Brocha: „Studentu Ivanu Hejtmánkovi za dobrou práci věnuje Odborné učiliště SPZ Kroměříž. 19. prosince 1956.“
V roce 1959 zařadila Vyšší průmyslová škola sdělovací elektrotechniky v Praze do své žákovské knihovny Zweigova Magellana. Čtrnáct let ležela kniha netknutá v regálu, než si ji v třiasedmdesátém poprvé půjčila jakási Jana Tobiášová. A potom už nikdo. Až jsem si ji šestašedesát let od jejího vydání koupil za 29 korun v antikvariátu já.
„Dášence k Vánocům 1965 věnuje babička.“
„Natálce za pěkné vysvědčení v 7. třídě daruje maminka. Červen 1977.“
„Karolínce v upomínku na mateřskou školu Náměstí. 31. června 2001.“
V těch vzkazech je kus života. Kus člověka. Zhmotnělý vztah dvou lidí, vepsaný do knih, které s léty procházejí rukama nových a nových majitelů. Malá Dášenka je už nejspíš sama také babičkou a vrásčitou rukou píše do knih podobné vzkazy svým vnukům a pravnukům. O dekádu mladší Karolínka možná právě dnes vede svou dcerku poprvé do školky.
„Dívce, která přitahovala mé oči zahleděné do hvězd, aby se zahleděly na ni… 22. října 1984.“ Londonův Tulák po hvězdách s tímto romantickým věnováním doputoval přes nekonečný vesmír a všechny antikvariáty až do mé knihovny odložených perel. Ti dva už spolu nejspíš nejsou.
„Našla jsem tady toho moc. Rozebírám minulost a hrozím se špatných věcí, které jsem kdy udělala, věcí, které jsem dřív nepovažovala za tak odporné jako teď. Chvilkama se sama sobě hnusím. Prosím tam toho nahoře, aby mi všechno odpustil. Já to napravím. Slibuju!“ Vepsala si do knihy 30. dubna 1992 podle všeho tenkrát čerstvě náctiletá Gábina. Dodržela svůj slib? Došla k obrácení? Našla svůj klid, nebo ji život semlel? A odpustil jí Bůh?
Stále se mi vrací jeden sen. V tom snu sedí lidé v kruhu kolem tlusté knihy a drží se za ruce. Od nejmenších dětí až po úplné starce. Neznají se, nikdy o sobě neslyšeli, nic o sobě neví – jejich životy jsou propojeny jen dočasným vlastnictvím jedné jediné knihy. Snažím se přečíst název, ale je za ta léta nečitelný. Ti lidé si vzájemně vypráví své životní příběhy. A všichni dohromady voní stejně jako ta kniha uprostřed kruhu.
Ne, kniha není mrtvé médium – jak se nás snaží přesvědčit dnešní povrchní společnost. Není jen pseudointelektuální dekorací obývacího pokoje ani vzpomínkou na zašlé časy. Skutečný život člověk nejlépe poznává skrz literaturu. Kultury zbavený svět, svět bez hloubky, svět bez ducha, vhání jedince do ticha a existenciální samoty. A bez knih naše samota přestává být hlučná. Dokážeme ji pak unést?
