Článek
Jedno z hlavních pravidel globální snahy o záchranu klimatu a celkově životního prostředí říká, že „kdo znečišťuje, ten platí“. Smyslem je vybírat ze škodlivých činností – jako je vypouštění skleníkových emisí či jedovatých látek – poplatky, které motivují znečišťovatele ke změně, umožňují investice do moderních náhrad zastaralých technologií nebo kompenzují dopady škodlivé činnosti zasaženým lidem. Pravidlo se však v praxi nedaří vždy vymáhat a dodržovat.
Klietelistická ekonomika vynáší (a státu odnáší)
Benevolence státu k velkým firmám je dána i tím, že Česko má podle časopisu The Economist druhý největší podíl HDP v sektorech navázaných na stát na světě (prvním je nepřekvapivě Rusko) a je tak náchylné ke klientelismu. Řada českých miliardářů by nebyla tam, kde jsou, pokud by netěžila z volné nebo neexistující regulace, případně pomalé politické reakce na potřebu regulace zavádět.
Názorným příkladem je podnikatel Pavel Tykač. Ten zbohatl v divokých devadesátých letech, kdy byl hlavním protagonistou kauz kolem investiční firmy Motoinvest. V novém tisíciletí si koupil Mosteckou uhelnou společnost, kterou předtím její manažeři odcizili státu. V uhelném byznysu se Tykač ukázal stejně dravým, jako v investičním a dařilo se mu inkasovat díky podmínkám, které pro tento obor nastavil stát. Je již známým faktem, že ze dvou velkolomů – Československé armády a Vršany – inkasoval za pouhých osm let 22 miliard korun na dividendách, zatímco státu zaplatil jen 700 milionů na těžebních poplatcích. Možné to však bylo jen díky tomu, že stát dlouho držel poplatky za využívání svého nerostného bohatství velmi nízko. Výhodu měli hnědouhelní těžaři i při ukládání peněz na úklid po těžbě. Zatímco do daňového ráje na Kypru si podnikatel odváděl dividendy, na vázaném účtu na sanace a rekultivace stále chybí 1,7 miliardy korun. Ani to nebrání, aby mu byly přiklepnuty stovky milionů z fondu na spravedlivou transformaci uhelných krajů. Tyto peníze – určené původně pro lidi a malé firmy v regionu – mu mají pomoci komerčně využívat území končícího velkolomu Československé armády.
Využívání hnědého uhlí funguje tak, že konkrétní lom produkuje palivo pro konkrétní elektrárny a nejvýhodnější je tedy vlastnit oboje. Pavel Tykač proto koupil od většinově státního ČEZu zastaralé elektrárny Chvaletice a Počerady, kde pálí uhlí ze svých lomů. Elektrárny se pravidelně umisťují na prvních příčkách největších znečišťovatelů v Česku, a to kvůli další podpoře od státu, v tomto případě skrze rozsáhlé výjimky z emisních limitů pro znečišťující látky. Elektrárna Počerady obdržela od Krajského úřadu Ústeckého kraje možnost překračovat limit pro toxickou rtuť dokonce čtyřnásobně. Z pohledu provozovatele jde o nepřímé dotace formou úspory nákladů na snížení znečištění. Žádný jiný provozovatel nedostal tak velké úlevy. Na prvních dvou místech byly Počerady a Chvaletice (s právem vypustit o 1250 respektive o 1234 kilogramů rtuti více, než kdyby dodržovaly limit). Až na třetím místě (s výrazným odstupem 774 kg) byla elektrárna ČEZ Ledvice. A přitom objem elektřiny, který vyrobí Počerady a Chvaletice činí jen část celkového exportu. Česko by se bez něj tedy obešlo.
Další uhelné dotace?
Další peníze, které by Pavel Tykač mohl obdržet, by proudily skrze podporu provozu jeho elektráren. Do novely energetického zákona nazývané také Lex OZE III takový návrh nakonec neprošel, což je dobrá zpráva pro spotřebitele elektřiny. Ale v aktuálně předložené novele Lex plyn se možnost opět otevírá. A tady by politici už měli říct dost. Místo zachraňování zastaralých provozů a dotování penězi spotřebitelů se potřebujeme soustředit na zrychlení rozvoje obnovitelných zdrojů, akumulace a chytrého slaďování spotřeby a výroby. Velice zásadní je rozhýbat výstavbu větrných elektráren v lokalitách, kde nehrozí střet s ochranou přírody. Abychom nemuseli levnější elektřinu jen dovážet, ale disponovali ještě levnější z vlastních zdrojů a v dostatečném množství. Pavel Tykač může využít peněz vydělaných (díky příznivým podmínkám nastavených ze strany státu) spalováním uhlí a investovat do moderní energetiky. Jako znečišťovatel tak konečně může nést férovou finanční odpovědnost, ale současně i profitovat. Tentokrát však bez negativních dopadů na zdraví lidí a životní prostředí.
