Článek
Myslím, že důvodem pro stvoření vesmíru byla touha prožívat. Bůh byl před Velkým třeskem ve stavu nevědomé blaženosti. Byl to stav klidného spočívání, ve kterém nebylo žádné utrpení, ani žádná euforie. Byl to stav jednoty. V nějaký moment Bůh pocítil touhu tento stav změnit. Chtěl začít sám sebe prožívat. Tahle touha se stupňovala a stupňovala, až se najednou ozvalo „bum“ a nastal Velký třesk. Bůh se z ničeho rozletěl do všech stran a vznikl veškerý hmotný i nehmotný svět. Vznikla dualita, vesmír, ve kterém existuje potěšení a bolest, blaženost a utrpení, láska a nenávist, dobro a zlo. Tím vznikla možnost prožívat.
Naše vědomí, které si každý nosíme v sobě, je malý nehmotný kousek z toho nekonečného Boha. Toto naše vědomí získává zkušenosti prožíváním fyzického světa. Můžeme zažívat radost, smutek, lásku, nenávist, naději nebo zoufalství. Můžeme zažívat příjemné tělesné potěšení stejně jako tělesnou bolest. Díky různým fyzickým i duševním zážitkům se naše vědomí učí, roste, sílí a poznává, o čem život je.
Znáte to podobenství, které vypráví Ježíš o ztracené ovečce?1 Říká v něm, že pro Boha je mnohem cennější, pokud člověk něco prožije a dojde díky tomu k uvědomění, než když nic neprožije.2 To je přesně to, co mám na mysli. Myslím, že lidé jsou něco jako orgán Boha. Je to vlastně jednoduchá úvaha. Lidé mají jako orgán zraku oči a díky tomu vidí svět kolem sebe. Jako orgán sluchu mají uši a díky nim slyší zvuky. Díky smyslovým orgánům mohou lidé svět zažívat. Bůh žádné takové orgány neměl. Z toho důvodu stvořil vesmír a život v něm, aby to byly jeho orgány prožívání. Veškeré stvoření je způsob, kterým Bůh může sám sebe prožívat. Prožívá skrze rostliny, zvířata, lidi, možná dokonce i skrze kameny.
Na to by mi mohl někdo říci, kde tedy Bůh je, když lidi, zvířata a rostliny jsou jeho orgány. Nikdo ještě Boha přece ve fyzickém světě nenašel. To také ani nemohl. Celý vesmír je složen nejen z hmotných věcí, které můžeme vidět očima, ale i z nehmotných. Stačí se podívat na člověka. Člověk je z masa a kostí, to je jeho hmotný aspekt. Ten samý člověk ale má pocity a myšlenky a na ty se očima podívat nemůžeme. Ty jenom vnímáme naším vědomím. To je ten nehmotný aspekt existence. Když se podíváme očima na člověka, vidíme pouze jeho hmotný aspekt. Nevidíme jeho myšlenky ani pocity. A přesto jsme si jistí, že je má. Proč by to tedy nemohlo být tak, že veškeré stvoření je hmotný aspekt Boha a za ním existuje ještě nehmotný aspekt? Ten nehmotný aspekt nevidíme stejně jako nevidíme myšlenky a pocity u jiného člověka.
Co kdyby existoval neznámý aspekt hmoty? Co kdyby existoval nový druh reality? To, že nemůžeme něco vidět vlastními očima, ještě neznamená, že to neexistuje. Vezměte si třeba žížalu. Žížala nemá oči, svět prožívá skrze hmatové vjemy. Pozná, jestli si razí tunel v zemi nebo se plazí po zemi. Rozpozná mokré a suché prostředí. Představme si, že bychom si mohli s žížalou popovídat. Začneme ji vyprávět o světě, jak je slunce žluté, tráva zelená a hlína černá. Žížala si bude myslet, že jsme se úplně zbláznili. Řekne si: „Ti lidé jsou ale pošahaní, vymýšlejí si nějaké barvy. Nic takového přece neexistuje. Slunce není žluté, slunce je jen teplé. Hlína není černá, je jenom mokrá nebo suchá“.
Z podstaty věci je přece možné, že něco existuje a my to jenom nemůžeme vnímat. Prostě jenom nemáme ten správný orgán, kterým bychom to vnímat mohli. Lidé jsou ale vynalézaví. Umí vytvářet přístroje, které umí měřit věci, které lidi nevidí. A díky těmto přístrojům, díky tomu měření víme, že „to neviditelné“ prostě existuje. Gravitační sílu taky nikdo nikdy neviděl, a přesto všichni víme, že existuje. Víme to díky tomu, že ji umíme měřit. Vidíme její důsledky. Boží existenci či sílu budeme třeba jednou schopni také měřit. Boží důsledky totiž také vidíme – je to veškerý svět kolem nás. Fyzici teprve nedávno přišli s předpokladem, že 95 % veškeré hmotnosti ve vesmíru je tvořeno temnou hmotou a temnou energií. „Temná“ se jí říká z toho důvodu, že ji nemůžeme vidět fyzickými očima. A přesto víme, že existuje, protože její existenci dovozujeme z účinků, které má na okolní hmotné objekty.
Někteří čistě materialističtí lidé říkají, že život nemá žádný účel. Považují jej jen za shodu okolností. To je samozřejmě možné, ale pojďme se nad tím trochu zamyslet. Pokud se podíváme na život kolem sebe, účel můžeme vidět všude. Veškeré části života na Zemi jsou tady pro sebe navzájem. Všichni se vzájemně potřebují, všichni se vzájemně vyživují. Býložravá zvířata jedí rostliny, čímž se vyživují. Jejich výkaly a moč se vrací do země a vyživují zase rostliny. Když živočich zemře, jeho mrtvé tělo slouží jako potrava pro jiné menší živočichy a hmyz. Hmyz zase opylovává květy a díky tomu se mohou rostliny množit. Takových příkladů je nekonečně mnoho. V podstatě všechno, co se v přírodě děje, má pro někoho dalšího význam. Všichni jsou si navzájem nějak prospěšní. Je to systém bez jediné chyby, naprosto dokonalý.
A teď si představte si, že by vám někdo tvrdil, že když budete bezmyšlenkovitě a nahodile mazat štětcem po plátnu, že stvoříte nádherný obraz. Samozřejmě byste na to řekli, že to je nesmysl. I kdybyste to udělali tisíckrát za sebou, nádherný obraz nevytvoříte. Je přece potřeba, aby barvy na sebe navazovaly, měly určité tvary, uspořádání. Je potřeba, aby všechno do sebe harmonicky zapadlo. Je nezbytné, aby existoval jednotící záměr malíře. Pouze pak může vzniknout mistrovské dílo. A přesto, když je nám řečeno, že život vznikl úplnou náhodou a nemá žádný účel, bez výhrad to akceptujeme. Život sám je vrcholné mistrovské dílo. Jsme si skutečně tak moc jistí, že za tím nebyl žádný jednotící záměr?
Někdo by také mohl namítnout, že akt záměrného stvoření je nesmysl, protože vše přece nevzniklo naráz. Víme, že při Velkém třesku nejprve vznikly síly jako gravitace a elektromagnetismus, až poté hmota, a až později se teprve formovaly planety, na kterých mohl vzniknout život. Ten vznikl až za mnohem delší dobu. I samotný život se vyvíjel nesmírně dlouho. S tím lze samozřejmě souhlasit, že vesmír vznikal postupně, stejně jako život se postupně vyvíjel. To ale neznamená, že si musíme akt stvoření představovat tak, že všechno vzniklo v jeden moment. Nemusíme si přece myslet, že Bůh vzal kousek jílu, vymodeloval z něj člověka, dýchl na něj a ten vymodelovaný člověk z toho obživnul. Akt stvoření můžeme vnímat jako proces, který se postupně vyvíjí podle předem daných vesmírných (přírodních) sil. Celý obraz také malíř nenamaluje v jeden okamžik. Míchá bary, dělá tahy štětcem, dává si přestávky na občerstvení. Dokončený obraz má malíř ve své hlavě už na začátku, ale dílo ve fyzickém světě vzniká postupně.
Asi každému dospělému je jasné, že Bůh není starý vousatý děda, co sedí někde na obláčku. Boha si můžeme představit jako utvářející sílu vesmíru. Můžeme si ho připodobnit k neviditelné síle, která nutí stromy růst. K síle, která otevírá květy rostlin. K síle, která nutí lososy, aby plavali proti proudu řek až do vnitrozemí a tam vyvedli své mladé. Je to primární, instinktivní síla. Nepřemýšlí jako my, nemá žádný mozek. Prostě jenom existuje, touží prožívat, instinktivně tvoří a následně ničí. Slovo „Bůh“ slouží jako označení pro sílu, pro kterou je těžké najít to správné slovo. Označení „Bůh“ se tak jeví jako nejpřiléhavější, protože je v nás kulturně zakořeněné. Používají jej lidé na celé zeměkouli. Jenom je třeba ze sebe setřást náboženské představy a tu primární sílu v sobě pocítit.
To, co je zde napsáno, není v rozporu se stavem současné vědy. Nerozporuje to žádné hmotné fyzikální zákony, ani žádné biologické a evoluční zákony. Všechny tyto zákony jsou součástí stvoření. Jsou součástí plánu. Bůh jednou stvořil a vše se vyvíjí skrze existující zákony a síly.
Pokud bychom se měli možnost podívat před 13,8 miliardami let na Velký třesk, nejspíš bychom viděli, jak najednou z ničeho vznikl hmotný svět. To je to, co bychom viděli našima očima. Ale velký třesk mohl mít i skrytý aspekt. Mohl mít svoji vnitřní pohnutku. Pokud se podíváte na člověka, jak sedí a najednou se zvedne a někam jde, jste schopni pozorovat pohyb jeho těla svýma očima. Nicméně ten člověk nevstal jen tak od sebe, vedla ho k tomu nějaká vnitřní pohnutka. Tu pohnutku očima nevidíme, ale můžeme ji dovodit. Pokud vidíme, že ten člověk vstal a utrhl ze stromu jablko, které následně snědl, tak se můžeme oprávněně domnívat, že cítil chuť na jablko a proto vstal. Viděli jsme očima pohyb, viděli jsme, k čemu ten pohyb vedl, a přemýšlením jsme dovodili pohnutku. S Velkým třeskem je to stejné. Fyzika popisuje, co se při Velkém třesku stalo a co následovalo, ale my můžeme přemýšlením dovodit motivaci pro Velký třesk. Můžeme dovodit pohnutku.
Co když Bůh zatoužil prožívat a uvědomil si, že může prožívat pouze skrze své rozdělení. Z podstaty věci jednota nemůže prožívat sama sebe, musí vytvořit iluzi oddělení. A tak začal sám v sobě instinktivně tvořit plán a tím horečnatým plánováním se stále více a více zahříval. Plánování se stále zrychlovalo, Jeho vzrušení stoupalo, až dosáhlo vrcholu, ze kterého už nebylo cesty zpátky. A v ten moment to všechno explodovalo. Nastal vesmírný orgasmus. Akt stvoření.
Z podstaty věci nemůže být žádný hmatatelný důkaz, že to takto skutečně bylo. Pokud se ale podíváme, jak funguje vrchol aktu stvoření (což jsou rostliny, zvířata a lidé), vysloveně se nabízí, že vnitřní impuls pro Velký třesk byla touha pro prožívání. Prostě to dává největší smysl. V tom případě samotná skutečnost, že člověk žije a život prožívá, znamená, že naplňuje své poslání. Naplňuje účel, pro který byl stvořen.
1) Lukáš 15,4
2) „Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“
