Článek
Slovo „mystik“ pochází z řeckého slova „mystes“, což znamená zasvěcenec. Zasvěcenci byli tradičně nositelé skrytého (tajného) poznání. Existovali ve všech kulturách a ve všech obdobích. Byli ve starověkém Egyptě, Řecku, Římské říši, Indii, apod. Existovali i ve středověku a novověku. Někdy to byli samotáři, ale často se shromažďovali v rámci různých náboženských skupin, kultů, spolků a duchovních či mystických škol. Napříč historií jich najdeme nepočítaně, každý určitě nějaké zná.
Jejich poznání či vědění nebylo považováno za skryté kvůli tomu, že by ho museli nějak zvlášť utajovat. Spíše bylo označované za skryté z toho důvodu, že to bylo poznání skrytých sil, které řídí člověka a svět. Když to přeložíme do dnešního jazyka, bylo to poznání o tom, jak fungují myšlenky, pocity, vnitřní stavy a další niterné zkušenosti. To poznání bylo totiž skryté v doslovném významu. Bylo schované uvnitř lidí samotných, protože myšlenky, pocity, vnitřní stavy a další niterné zkušenosti nejsou vidět fyzickýma očima.
Poznání bylo tajné rovněž v tom smyslu, že to nebylo něco, co by každý člověk věděl. Nebylo všeobecně známé. Nicméně ve většině období historie platilo, že pokud člověk chtěl toto poznání získat, tak mohl. Stal se členem té či oné skupiny či začal navštěvovat nějakou mystickou školu. Každá skupina či škola měla samozřejmě svoje vlastní přístupy, metody a techniky, které pro ni byly specifické, nicméně všechny směřovaly k tomu samému. Navenek to mohlo vypadat, že jsou tyto mystické školy velmi odlišné, nicméně i zde platí, že „všechny cesty vedou do Říma“. Pokud zasvěcenec dosáhl určité vyšší úrovně poznání, lépe si rozuměl se zasvěcencem z jiné školy, který byl na podobné úrovni, než se zasvěcenci z jeho vlastní školy, jejichž uvědomění nedosahovalo takové úrovně.
Někdy to poznání bylo tajné i z toho důvodu, že se předávalo ústně, z mistra na žáka, psané knihy na toto téma byly poměrně vzácné. Důvody mohly být opět různé - ne každý uměl číst a psát či nemusel být k dispozici potřebný materiál. Také existovaly obavy z neporozumění od některých „autorit“. Zřejmě každý někdy slyšel o tom, že některé knihy byly považovány za kacířské a člověk mohl být kvůli jejich autorství či propagaci popraven velmi nepěkným způsobem. To je také jeden z důvodů, proč různá esoterická díla jsou tak kryptická. Mohl je číst pouze člověk, který buď měl klíč k jejich přečtení (tj. věděl, že výrazy, které autor používá, mají skrytý význam) nebo člověk, který dosahoval stejné nebo vyšší úrovně poznání. Takový člověk pak byl díky své vlastní zkušenosti schopen rozpoznat či odhadnout, o čem autor vlastně píše.
Pokud se podíváme do současnosti, tohle historicky „tajné“ poznání najdeme všude kolem nás. Je v knihovnách, na internetu, učí se na různých sebe-rozvojových kurzech. Existuje spousta knížek o sebepoznání, v podstatě všechny články, které píšu, obsahují „tajné poznání“. Samozřejmě je rovněž nepočítaně videí na Youtube a dalších kanálech, hromada podcastů atd. V současné době tudíž existuje mnoho zasvěcenců, akorát už jim tak neříkáme. Možná nějaké známe z našeho okolí, zřejmě bychom o nich řekli, že mají určitý životní nadhled, většinou mívají v životních situacích užitečné postřehy. Možná jsme my sami zasvěcenci, aniž bychom si to vlastně uvědomovali.
Zasvěcenec je ten, který rozumí důležitosti vnitřních světů. Ví, že za každým lidským jednáním jsou představy, myšlenky a pocity daného člověka. Můžeme si to hezky ilustrovat na analogii se stromem. Nezasvěcený člověk vidí pěkný strom, a to je vše. Člověk, který je zasvěcenec, vidí nejen strom, ale rozumí i tomu, že ten strom má kořeny. Ty kořeny nejsou vidět fyzickýma očima, ale zasvěcenec ví, že tam jsou. Ví, že ten strom na povrchu je jen půlka reality, ta druhá půlka je totiž schovaná pod zemí. Je skrytá, není vidět. Stejně tak pokud zasvěcenec vidí nějaké lidské jednání, ví, že to je jen půlka reality. Kořeny tohoto jednání (představy, myšlenky, pocity, vnitřní stavy) totiž nejsou navenek vidět, jsou skryté uvnitř toho člověka. Čím je člověk zasvěcenější, tím více je schopen odhadnout či přímo „vidět“ celou realitu. Teď nemám na mysli pouze to, že „vidí“ pocit, ze kterého jednání druhého člověka vychází, ale je schopen třeba odhadnout, jak takový pocit pravděpodobně vznikl (např. určitý traumatický zážitek) a jak v dané situaci reagovat. Zasvěcenec rozumí tomu, že v určitém smyslu nemluví s fyzickou osobou, která stojí fyzicky před ním, ale mluví s jejími pocity a představami.
K tomu, aby byl člověk zasvěcenec, potřebuje zasvěcení. Zasvěcení není žádný formální obřad. Zasvěcení není něco, co by nám mohl nějaký další člověk zařídit. A už vůbec ne něco, co bychom si mohli zaplatit. Všechny obřady zasvěcení, které mají různé kulty, duchovní skupiny a tajné spolky, jsou jen divadlo. V rámci takového obřadu k žádnému skutečnému zasvěcení nedochází.
Zasvěcení je totiž niterná zkušenost. Někdy to může být poměrné silné, člověk má pocit jako by jím znenadání projel blesk poznání. Ve zlomku vteřiny pocítí, že se v něm něco otevřelo. Najednou si uvědomí nový svět, vnitřní svět. Porozumí jeho důležitosti. Několik dnů či týdnů z toho může být ve stavu, který se dá asi nejlépe popsat jako „wow“ nebo „ty brďo“ nebo „to teda zírám“. Člověk z toho může být docela odzbrojený. Intenzivní zasvěcení může být zážitek, který skutečně změní směřování lidského života. Jindy může být zasvěcení relativně jemné, může to být vhled, který takovou intenzitu nemá, ale člověk si řekne „no jasně, to dává smysl, vždyť to je přece úplně jasné“.
Důležité je, že zasvěcení se vás dotkne na duši. Není to otázka intelektu. Je to určitá změna ve vnímání každodenního života, změna ve vnímání světa. To se obvykle nestane ze dne na den, většinou je to dlouhodobý proces. Nicméně zasvěcení je ten moment, který tuto změnu nastartuje. Pokud poznání o důležitosti vnitřních světů člověk zařadí jako intelektuální teorii do své sbírky intelektuálních teorií, k žádnému zasvěcení u něj nedošlo. Skutečné zasvěcení vás zasáhne na citové úrovni. K poznání přistoupí určitý pocit. Je to ten pocit, který máte, když si uvědomíte pravdu. Někdy z toho můžete být nadšení, jindy rozčarovaní, na tom nezáleží. Důležité je, že se vás to alespoň trochu niterně dotkne.
Zasvěcení se nedá vynutit, je to dar. Není žádná jediná správná cesta, jak k zasvěcení musí dojít. Někdy nastane při poslechu přednášky, jindy někde na procházce. Člověk třeba přemýšlí o životě a najednou mu to „docvakne“. Zasvěcení může nastat i při čtení knihy či sebe-rozvojových textů. A možná jste už dávno zasvěcení a ani si pořádně neuvědomujete, kdy k tomu vlastně došlo.
Zasvěcení se děje ve stupních. Vyplývá to z podstaty lidské psychiky. Člověk nemůže pojmout a integrovat celou pravdu naráz, musí se to dít postupně. Všechny možné mystické spolky, skupiny, kulty, apod. tuto skutečnost odráží v tom, že zpravidla mají různé úrovně zasvěcení (od novice po velmistra). To opět má odrážet jenom to, jak v člověku roste jeho uvědomění. V podstatě jde o to, jak se v člověku prohlubuje moudrost, jak se zvyšuje jeho poznání života a člověka. Není to nic abstraktního, mnozí z nás tento duchovní růst prožívají každý den.
Někdy se stane, že zasvěcení člověkem skutečně otřese. Najednou pocítí, jako by mu spadla páska z očí. Někdy to může být skutečně děsivé, člověk dostane strach z toho, co si vlastně uvědomil. Je to pro něj nečekané, šokující a nejraději by to vrátil zpět.
Člověk se samozřejmě může rozhodnout, že nebude svoje poznání a uvědomění prohlubovat. To je úplně v pořádku, to je každého volba. Postupem času prvotní uvědomění zeslábne, snadno se časem překryje každodenními radostmi a starostmi. Zabývat se svým vnitřním světem (a tím pádem i vnitřním světem ostatních) není prostě pro každého.
Zasvěcení je jako pozvánka. Vesmír tím říká: „Jestli chceš, pojď, pro tebe už jsou dveře otevřeny.“ Když se člověk rozhodne prozkoumat svůj vnitřní svět, když začne pracovat se svými pocity a myšlenkami, je to znamení, že pozvánku přijímá. V ten okamžik se vesmír radostí zachvěje. Zrodil se nový mystik.
