Boje o ušatý pohár Ligy mistrů? Přehled všech finálových duelů

Kdo nastoupil, kdo smutnil a kdo se radoval?

Psal se 31. květen 2025 a v Mnichově se nepsala historie, ona se přepisovala. PSG ve svém druhém finále naprosto zdemolovalo Inter Milán 5:0 a po letech čekání konečně usedlo na evropský trůn.

Hele, tohle byl večer, na který Paříž čekala od chvíle, kdy do klubu přitekly katarské petrodolary. Po letech zklamání, po éře Messiho, Neymara a Mbappého, která tenhle pohár nikdy nepřinesla, přišla naprostá senzace. Mladý, hladový tým pod vedením Luise Enriqueho předvedl ve finále naprosto dominantní výkon, který vstoupil do dějin. Proti nim stál Inter Milán, zkušený finalista z roku 2023, který ale v ten večer narazil na nezastavitelnou sílu a prožil nejhorší noční můru.

A ta noční můra začala hned od začátku. Všichni čekali vyrovnanou taktickou bitvu, ale PSG na svého soupeře vlétlo jako uragán. Už ve 12. minutě poslal Ašraf Hakimí pařížský velkoklub do vedení a o osm minut později přišel první úder devatenáctiletého zázraku. Désiré Doué zvýšil na 2:0 a Inter byl na kolenou. Italové byli v šoku, jejich pověstná obrana se hroutila a ofenzivní hvězdy PSG si na hřišti dělaly, co chtěly. Do poločasu se šlo za stavu, který jasně ukazoval, kdo je pánem na hřišti.

Druhý poločas měl být o snaze Interu o comeback, ale místo toho přišla pokračující demolice. V 63. minutě přidal svůj druhý gól večera neuvěřitelný Doué a o deset minut později se trefil i gruzínský kouzelník Chviča Kvaracchelija. Když pak v 86. minutě pečetil výhru další mladíček Senny Mayulu, bylo hotovo. PSG se postaralo o historicky nejvyšší vítězství ve finále Ligy mistrů, čímž překonalo legendární triumf AC Milán nad Barcelonou z roku 1994.

A odkaz? Ten je obrovský. PSG konečně dosáhlo na svůj svatý grál a navíc zkompletovalo historický treble. Pro Luise Enriqueho to byl druhý triumf v Lize mistrů a obrovská satisfakce, což potvrdily i emotivní scény po zápase, kdy ho hráči vyhazovali do vzduchu a fanoušci odhalili choreo pro jeho zesnulou dceru. Na druhé straně stál zničený Inter, který podruhé za tři roky prohrál finále. Byl to večer, který ukázal, že nová generace PSG je připravena ovládnout Evropu.

Branky: 12. Hakimi (Doué) 20. Doué (Dembélé), 63. Doué (Vitinha), 73. Kvaratskhelia (Dembélé), 86. Mayulu (Barcola). Rozhodčí: Kovács. ŽK: Doué, Hakimi – Zalewski, Thuram, Acerbi, Inzaghi (trenér). Místo: Allianz Arena, Mnichov (Německo).

PSG: Donnarumma – Hakimi, Marquinhos, Pacho, Mendes (79. Hernández) – Neves (84. Zaïre-Emery), Vitinha, Ruiz (84. Mayulu) – Doué (67. Barcola), Dembélé, Kvaratskhelia (84. Ramos). Trenér: Luis Enrique.

Inter: Sommer – Pavard (54. Bisseck, 62. Darmian), Acerbi, Bastoni – Dumfries, Barella, Calhanoglu (70. Asllani), Mchitarjan (62. Augusto), Dimarco (54. Zalewski) – L. Martínez, Thuram. Trenér: Filippo Inzaghi.

Sestřih utkání:

Psal se 1. červen 2024 a v legendárním Wembley se chystal souboj generací. Nezkušený, ale dravý Dortmund proti věčnému králi této soutěže, Realu Madrid. A znovu se ukázalo, že finále se nehraje, ale vyhrává. Borussia Dortmund šokovala celý svět, když ve „skupině smrti“ skončila první a v play-off vyřadila PSG. Real Madrid si naopak musel projít peklem, když po penaltovém dramatu vyřadil obhájce titulu Manchester City a po dalším zázračném obratu i Bayern Mnichov.

Hele, ten první poločas, to byla lekce z neproměňování šancí. Dortmund byl lepší, rychlejší, nebezpečnější a měl několik stoprocentních šancí. Adeyemi běžel sám na Courtoise, Füllkrug trefil tyč, ale gól prostě nepřišel. Real Madrid byl v křeči, hrál špatně, ale přežil. A přesně to je DNA tohoto klubu. Nemusíte být lepší, stačí, když přežijete, počkáte na svou chvíli a pak nemilosrdně udeříte.

A ta chvíle přišla v druhém poločase. Real se probral a v 74. minutě přišel první úder. Po rohovém kopu si na centr naskočil nejmenší muž na hřišti, Dani Carvajal, a hlavou poslal míč do sítě. A o devět minut později bylo hotovo. Po obrovské chybě v rozehrávce Dortmundu se míč dostal k Viníciusovi Júniorovi a ten s ledovým klidem přidal druhý gól. Bylo to kruté, ale naprosto typické pro Real Madrid.

A odkaz? Ten je prostý a zároveň neuvěřitelný. Real Madrid získal svůj patnáctý titul a potvrdil, že je absolutním králem této soutěže. Pro legendy jako Toni Kroos a Luka Modrić to byl šestý triumf, čímž se vyrovnali historickému rekordu. Na druhé straně stál zničený Dortmund a jeho legenda Marco Reus, pro kterého to byl poslední zápas a další hořký konec. Byl to večer, který ukázal, že ve fotbale někdy nestačí jen hrát dobře, musíte mít i DNA vítězů.

Branky: 74. Carvajal (Kroos), 83. Vinícius Júnior (Bellingham). Rozhodčí: Vinčič. ŽK: Schlotterbeck, Sabitzer, Hummels – Vinícius Júnior. Místo: Wembley, Londýn (Anglie).

Dortmund: Kobel – Ryerson, Hummels, Schlotterbeck, Maatsen – Can (80. Malen), Sabitzer – Sancho (87. Bynoe-Gittens), Brandt (80. Haller), Adeyemi (72. Reus) – Füllkrug. Trenér: Edin Terzic.

Real: Courtois – Carvajal, Nacho, Rüdiger, Mendy – Valverde, Camavinga, Kroos (85. Modrič) – Bellingham (85. Joselu) – Rodrygo (90.+1 Militao), Vinícius Júnior (90.+4 Vázquez). Trenér: Carlo Ancelotti.

Sestřih utkání:

Psal se 10. červen 2023 a v Istanbulu se chystal souboj Davida s Goliášem. Manchester City, nejlepší tým světa, který toužil po historickém treblu, proti outsiderovi Interu Milán. Ale finále bylo mnohem dramatičtější, než kdokoliv čekal. City v semifinále naprosto zničilo obhájce titulu Real Madrid, zatímco Inter překvapil celý svět, když se po třinácti letech probojoval do finále a v semifinále si poradil s městským rivalem AC.

Hele, pro Manchester City to byla posedlost. Po letech investic a dominance v Anglii jim chyběla jediná trofej, ten svatý grál. Proti nim stál Inter, který neměl co ztratit a hrál s obrovským srdcem. A zápas byl přesně takový – nervózní, taktický a plný napětí. City se trápilo, chyběla mu lehkost a Inter skvěle bránil. Vypadalo to, že se schyluje k překvapení a sen Pepa Guardioly se znovu rozplyne.

A pak přišla 68. minuta a moment, který rozhodl. Míč se po sérii odrazů dostal na hranici vápna k defenzivnímu záložníkovi Rodrimu a ten ho nekompromisně poslal do sítě. Byla to střela, která prolomila prokletí a odstartovala obrovskou euforii. Inter se pak vrhl do útoku, Dimarco trefil hlavou břevno, Lukaku zahodil stoprocentní šanci, ale City už si to pohlídalo a konečně dosáhlo na vrchol.

A odkaz? Manchester City se stal teprve druhým anglickým týmem v historii, který získal legendární „treble“. Pro Pepa Guardiolu to byl třetí triumf v Lize mistrů a definitivní potvrzení jeho geniality. Na druhé straně stál hrdý Inter, který sice prohrál, ale získal si respekt celého světa. A pro City? To byl večer, kdy se sen stal skutečností a klub konečně usedl na evropský trůn, kam tak dlouho směřoval.

Branka: 68. Rodri. Rozhodčí: Marciniak. ŽK: Haaland, Ederson – Barella, Lukaku, Onana, Inzaghi (trenér). Místo: Atatürkův olympijský stadion, Istanbul (Turecko).

Manchester City: Ederson – Akanji, Rúben Dias, Aké – Stones (82. Walker), Rodri – Bernardo Silva, De Bruyne (36. Foden), Gündogan, Grealish – Haaland. Trenér: Pep Guardiola.

Inter: Onana – Darmian (84. D’Ambrosio), Acerbi, Bastoni (76. Gosens) – Dumfries (76. Bellanova), Barella, Brozovič, Calhanoglu (84. Mchitarjan), Dimarco – Martínez, Džeko (57. Lukaku). Trenér: Simone Inzaghi.

Sestřih utkání:

Psal se 28. květen 2022 a v Paříži se chystala odveta za finále z roku 2018. Liverpool toužil po pomstě, ale Real Madrid měl v bráně zeď jménem Thibaut Courtois. Cesta Realu do finále byla největším zázrakem v historii, když na své cestě předvedl tři neuvěřitelné a zázračné obraty proti PSG, Chelsea i Manchesteru City. Do finále postoupil jako tým, který prostě odmítal zemřít. Liverpool naopak snil o tom, že dokoná historický „quadruple“.

Hele, tenhle zápas měl jednoho jediného hrdinu. Liverpool byl lepší, tlačil, střílel ze všech pozic. Salah, Mané, všichni pálili, ale v bráně Realu stál muž, který se rozhodl, že tenhle večer prostě neinkasuje. Thibaut Courtois předvedl jeden z nejlepších brankářských výkonů v historii finále, chytil devět střel a naprosto zničil všechny naděje Liverpoolu. Byl to výkon, který se navždy zapsal do historie a ukázal, jak důležitý je brankář ve velkých zápasech.

Real Madrid se celý zápas bránil, čekal, trpěl. A pak přišla 59. minuta a jediná pořádná akce. Valverde poslal střílený centr na zadní tyč a tam si naběhl Vinícius Júnior a zblízka poslal míč do sítě. Byla to jediná střela Realu na bránu v celém druhém poločase, ale stačila. Zbytek zápasu už byl jen koncertem belgického brankáře, který naprosto frustroval ofenzivní hvězdy Liverpoolu a dovedl svůj tým k vítězství.

A odkaz? Ten je věčný. Real Madrid získal svůj čtrnáctý titul a potvrdil, že v téhle soutěži je prostě doma. Byl to triumf vůle, zkušenosti a geniality jednotlivců. Pro Carla Ancelottiho to byl čtvrtý titul, čímž se stal nejúspěšnějším trenérem v historii. Na druhé straně stál zničený Liverpool, který byl lepší, ale narazil na zeď jménem Courtois. Ten večer se zapsal do historie jako finále, které nevyhrál útok, ale jeden jediný brankář.

Branka: 59. Vinícius Júnior (Valverde). Rozhodčí: Turpin. ŽK: Fabinho (Liverpool). Místo: Stade de France, Paříž (Francie).

Liverpool: Alisson – Alexander-Arnold, Konaté, Van Dijk, Robertson – Henderson (77. Keita), Fabinho, Thiago (77. Firmino) – Salah, Mané, Díaz (65. Jota). Trenér: Jürgen Klopp.

Real: Courtois – Carvajal, Militao, Alaba, Mendy – Modrič (90. Ceballos), Casemiro, Kroos – Valverde (85. Camavinga), Benzema, Vinícius Júnior (90.+3 Rodrygo). Trenér: Carlo Ancelotti.

Sestřih utkání:

Psal se 29. květen 2021 a v Portu se chystala druhá čistě anglická bitva během tří let. Manchester City byl jasným favoritem, snil o svém prvním titulu a historickém treblu. Ale Chelsea pod vedením Thomase Tuchela měla jiný plán. Tuchel v polovině sezóny nahradil Lamparda a z týmu udělal neprostupnou defenzivní mašinu. Byl to souboj dvou trenérských géniů, Guardioly a Tuchela, který sliboval taktické šachy na nejvyšší úrovni.

Hele, tohle byl souboj, kde Pep Guardiola překvapivě zariskoval a do zápasu nastoupil bez klasického defenzivního záložníka, což se mu nakonec stalo osudným. Tuchel naopak postavil svůj tým přesně tak, jak potřeboval, a dokonale eliminoval všechny silné stránky City. Zápas byl přesně takový, jak se čekalo – taktický, opatrný, plný soubojů a napětí. Čekalo se na jediný moment, na jedinou chybu.

A ten moment přišel ve 42. minutě. Mason Mount poslal geniální kolmici za obranu, na tu si naběhl nejdražší hráč v historii Chelsea Kai Havertz, obešel brankáře Edersona a poslal míč do prázdné brány. Byl to jeho první gól v Lize mistrů v kariéře a hned ten nejdůležitější! City se ve druhém poločase snažilo, ale obrana Chelsea byla naprosto dokonalá a nepustila svého soupeře do jediné vážnější šance.

A odkaz? Ten je obrovský. Chelsea podruhé v historii vyhrála Ligu mistrů a potvrdila, že je specialistou na nečekané triumfy. Pro Thomase Tuchela to byla obrovská satisfakce, když jen rok po prohraném finále s PSG usedl na evropský trůn. Na druhé straně stál zklamaný Pep Guardiola, kterému sen o vítězství s City znovu unikl mezi prsty. A pro Kaie Havertze? Ten večer se z něj stala legenda a jeho gól se navždy zapsal do historie klubu.

Branka: 42. Havertz (Mount). Rozhodčí: Mateu Lahoz. ŽK: Gündogan, Jesus – Rüdiger. Místo: Estádio do Dragão, Porto (Portugalsko).

Manchester: Ederson – Walker, Stones, Dias, Zinčenko – B. Silva (64. Fernandinho), Gündogan, Foden – Mahriz, De Bruyne (60. Jesus), Sterling (77. Agüero). Trenér: Pep Guardiola.

Chelsea: Mendy – Azpilicueta, T. Silva (39. Christensen), Rüdiger – James, Jorginho, Kanté, Chilwell – Havertz, Mount (80. Kovačič) – Werner (66. Pulisic). Trenér: Thomas Tuchel.

Sestřih utkání:

Psal se 23. srpen 2020 a v Lisabonu se odehrálo nejdivnější finále v historii. Žádní fanoušci, ticho, prázdné tribuny. Ale na hřišti se utkal Bayern s PSG o titul v bitvě, která měla zvláštní náboj. Kvůli pandemii se celá vyřazovací část odehrála na jeden zápas a oba týmy ukázaly obrovskou sílu. Bayern zničil Barcelonu 8:2, zatímco PSG se poprvé v historii dostalo do finále.

Hele, tohle byl souboj dvou naprosto odlišných světů v bizarní atmosféře prázdného stadionu. Na jedné straně stál Bayern Mnichov, dokonale promazaný stroj trenéra Hansiho Flicka, který drtil jednoho soupeře za druhým. Proti nim se postavilo PSG, tým plný superhvězd v čele s Neymarem a Mbappém, který toužil po svém prvním velkém evropském triumfu. Byl to souboj německé mašiny proti francouzskému glamouru.

Zápas byl vyrovnaný, plný šancí na obou stranách, ale brankáři Neuer i Navas čarovali. A pak přišla 59. minuta a moment, který rozhodl. Kimmich poslal do vápna dokonalý centr a na ten si naskočil Kingsley Coman, odchovanec PSG, a hlavou poslal míč do sítě. Ta ironie! Muž, který vyrostl v Paříži, právě zničil sen svého mateřského klubu. Byl to jediný gól zápasu, ale stačil.

A odkaz? Ten je unikátní. Bayern Mnichov dokonal svůj druhý historický treble a potvrdil, že v té sezóně byl nejlepším týmem planety. Na druhé straně stál plačící Neymar a zklamaný Mbappé, kteří byli tak blízko, a přesto tak daleko. A celé finále zůstane navždy v paměti jako symbol podivné doby, kdy fotbal musel bojovat o své místo ve světě bez toho nejdůležitějšího – bez fanoušků.

Branka: 59. Coman (Kimmich). Rozhodčí: Orsato – Manganelli, Giallatini – Irrati (video, všichni It.). ŽK: Paredes, Neymar, Silva, Kurzawa – Davies, Gnabry, Süle, Müller. Hráno bez diváků. Místo: Estádio da Luz, Lisabon (Portugalsko).

PSG: Navas – Kehrer, Silva, Kimpembe, Bernat (80. Kurzawa) – Herrera (72. Draxler), Marquinhos, Paredes (65. Verratti) – Di María (80. Choupo-Moting), Mbappé, Neymar. Trenér: Thomas Tuchel.

Bayern: Neuer – Kimmich, Boateng (25. Süle), Alaba, Davies – Thiago (86. Tolisso), Goretzka – Gnabry (68. Coutinho), Müller, Coman (68. Perišič) – Lewandowski. Trenér: Hans Flick.

Sestřih utkání:

Psal se 1. červen 2019 a v Madridu se chystalo anglické finále plné emocí. Liverpool, zničený po kyjevské tragédii, toužil po vykoupení. Tottenham snil o pohádce. Ale večer patřil jen jednomu týmu. Oba týmy si cestu do finále zasloužily po neuvěřitelných a zázračných obratech v semifinále. Liverpool zničil Barcelonu a Tottenham v poslední vteřině vyřadil Ajax. Bylo to finále týmů s nezlomným srdcem.

Zápas sotva začal a už přišel moment, který ho definoval. Po 24 vteřinách zahrál Sissoko ve vápně rukou a pískala se penalta. K míči se postavil Mohamed Salah, muž, který rok předtím finále opouštěl v slzách, a s ledovým klidem poslal Liverpool do vedení. Byl to neuvěřitelný příběh, který se začal psát hned v úvodu. Vypadalo to na rychlý proces, ale zápas se proměnil v taktickou bitvu.

Jenže po rychlém gólu se zápas proměnil v taktickou a opatrnou bitvu plnou nepřesností. Nebyla to zrovna reklama na fotbal, kterou by si fanoušci přáli vidět. Oba týmy se bály udělat chybu a šancí bylo jako šafránu. Tottenham se snažil, tlačil, ale obrana Liverpoolu v čele s Virgilem van Dijkem byla naprosto neprostupná. A tak minuty ubíhaly a zdálo se, že jediný gól rozhodne.

A pak přišla 87. minuta a muž pro velké momenty. Střídající Divock Origi, hrdina semifinále proti Barceloně, se dostal k míči ve vápně a střelou na zadní tyč definitivně rozhodl. Byl to jeho večer, jeho jaro, jeho sezóna. Liverpool byl králem Evropy a Jürgen Klopp konečně zlomil své finálové prokletí. Pro Liverpool to byl začátek zlaté éry a triumf vůle, odhodlání a nezlomného ducha.

Branky: 2. Salah z pen., 87. Origi (Matip). Rozhodčí: Skomina. Bez karet. Místo: Wanda Metropolitano, Madrid (Španělsko).

Tottenham: Lloris – Trippier, Alderweireld, Vertonghen, Rose – Sissoko (74. Dier), Winks (66. Lucas) – Alli (82. Llorente), Eriksen, Son Hung-min – Kane. Trenér: Mauricio Pochettino.

Liverpool: Alisson – Alexander-Arnold, Matip, Van Dijk, Robertson – Henderson, Fabinho, Wijnaldum (62. Milner) – Salah, Firmino (58. Origi), Mané (90. Gomez). Trenér: Jürgen Klopp.

Sestřih utkání:

Psal se 26. květen 2018 a v Kyjevě se chystal souboj gigantů. Real Madrid toužil po historickém hattricku, Liverpool se chtěl vrátit na trůn. Večer ale patřil jednomu Velšanovi a tragédii jednoho brankáře. Byl to zápas plný emocí, zvratů a momentů, které se navždy zapsaly do historie. Real Madrid se do finále musel probojovat přes giganty jako PSG, Juventus a Bayern, zatímco Liverpool ničil soupeře svou ofenzivní smrští.

Hele, tenhle zápas měl dva momenty, které ho definovaly. V prvním poločase přišel souboj Sergia Ramose a Mohameda Salaha, po kterém egyptský Faraon s pláčem opouštěl hřiště a sen Liverpoolu se začal hroutit. A v 51. minutě přišel šok, když brankář Liverpoolu Loris Karius hodil míč přímo na nohu Karima Benzemy a ten ho poslal do sítě. Byla to chyba, jakou svět na takové úrovni ještě neviděl, a Karius se stal psancem.

Liverpool se ale nesesypal a o čtyři minuty později srovnal Sadio Mané. A pak přišel na hřiště Gareth Bale. A v 64. minutě, jen pár okamžiků po svém příchodu, se stalo něco neuvěřitelného. Bale se ve vápně položil do vzduchu a vystřihl naprosto dokonalé nůžky, které zapadly do sítě. To nebyl gól, to bylo umělecké dílo, jeden z nejkrásnějších gólů v historii finále. Byl to moment absolutní geniality.

Pro Kariuse to byl večer absolutní hrůzy a v 83. minutě přišel další hřebíček do jeho rakve. Gareth Bale napřáhl z velké dálky, jeho střela letěla přímo na brankáře, ale Karius ji nepochopitelně pustil za svá záda. Tímto momentem definitivně pohřbil naděje svého týmu a stal se tragickým hrdinou tohoto finále. Real Madrid jako první tým v novodobé historii dokázal vyhrát Ligu mistrů třikrát v řadě a potvrdil svou absolutní dominanci.

Branky: 51. Benzema, 64. Bale (Marcelo), 83. Bale – 55. Mané (Lovren). Rozhodčí: Mažič – Ristič, Djurdjevič (všichni Srb.). ŽK: Mané (Liverpool). Místo: Olympijský stadion, Kyjev (Ukrajina).

Real Madrid: Navas – Carvajal (37. Nacho), Varane, Ramos, Marcelo – Modrič, Casemiro, Kroos – Isco (61. Bale) – Benzema (89. Asensio), Ronaldo. Trenér: Zinedine Zidane.

Liverpool: Karius – Alexander-Arnold, Lovren, Van Dijk, Robertson – Milner (83. Can), Henderson, Wijnaldum – Salah (30. Lallana), Firmino, Mané. Trenér: Jürgen Klopp.

Sestřih utkání:

Psal se 3. červen 2017 a v Cardiffu se chystala bitva o historii. Neprůstřelná obrana Juventusu proti ofenzivní mašině Realu Madrid. Real toužil jako první tým v historii obhájit titul, Juventus a jeho legenda Gigi Buffon snili o svém prvním ušatém poháru. Byl to souboj nejlepšího útoku proti nejlepší obraně, která v play-off téměř neinkasovala. Ale druhý poločas ukázal, jaká síla se v Bílém baletu skrývá.

A zápas začal přesně tak, jak se čekalo. V 20. minutě předvedl Real rychlou akci a Cristiano Ronaldo poslal míč přesně k tyči. Ale Juventus se nesesypal. V 27. minutě přišel jeden z nejkrásnějších gólů v historii finále. Míč se dostal k Mariu Mandžukićovi, a ten ho neuvěřitelnými nůžkami poslal za záda bezmocného Navase. V poločase to bylo 1:1 a vypadalo to na drama až do konce. Nikdo netušil, jaká smršť přijde.

Jenže po přestávce už na hřišti existoval jen jeden tým. Real Madrid se proměnil v bílý uragán a Juventus naprosto zničil. V 61. minutě napřáhl z dálky Casemiro a jeho tečovaná střela zapadla do sítě. O tři minuty později přišel další úder. Cristiano Ronaldo zblízka přidal svůj druhý gól. Juventus byl na kolenou, frustrovaný, a když byl vyloučen Cuadrado, bylo hotovo. V poslední minutě pak pečetil výhru střídající Asensio.

A odkaz? Ten je monstrózní. Real Madrid se stal prvním týmem v historii, který dokázal obhájit titul v Lize mistrů, a potvrdil svou absolutní dominanci. Pro Zinedina Zidana to byl druhý triumf během dvou let a pro Cristiana Ronalda další krok k nesmrtelnosti. Na druhé straně stál zničený a plačící Gigi Buffon, kterému tenhle titul znovu unikl mezi prsty. Byl to večer, který ukázal, že i ta nejpevnější zeď může padnout.

Branky: 27. Mandžukič (Higuaín) – 20 Ronaldo (Carvajal) 61. Casemiro, 64. Ronaldo (Modrič) 90. Asensio (Marcelo). Rozhodčí: Brych. ŽK: Dybala, Pjanič, Alex Sandro, Cuadrado – Ramos, Carvajal, Kroos, Asensio. ČK: 84. Cuadrado. Místo: Millennium Stadium, Cardiff (Wales).

Juventus: Buffon – Barzagli (66. Cuadrado), Bonucci, Chiellini – Dani Alves, Pjanič (71. Marchisio), Khedira, Alex Sandro – Dybala (78. Lemina) – Higuaín, Mandžukič. Trenér: Massimiliano Allegri.

Real: Navas – Carvajal, Ramos, Varane, Marcelo – Kroos (89. Morata), Casemiro, Modrič – Isco (82. Asensio), Benzema (77. Bale), Ronaldo. Trenér: Zinedine Zidane.

Sestřih utkání:

Psal se 28. květen 2016 a v Miláně se chystala odveta. Dva roky po lisabonské tragédii se Atlético vrátilo pro pomstu. Ale osud byl znovu krutý a madridské derby rozhodla až ta největší loterie. Byl to večer, kdy se srdce jednoho klubu zlomilo podruhé. Atlético si na své cestě do finále muselo projít peklem, když vyřadilo dva největší favority, Barcelonu i Bayern Mnichov, a do finále šlo s pocitem, že tentokrát je to jejich osud.

A zápas začal přesně tak, jak se fanoušci Atlética báli. V 15. minutě se míč dostal k Sergiu Ramosovi, muži, který jim zničil sen před dvěma lety, a ten ho z ofsajdové pozice doklepl do sítě. Rozhodčí gól uznal a noční můra byla zpět. Jenže Atlético se nesesypalo a na začátku druhého poločasu dostalo obrovskou šanci, když byla nařízena penalta. K míči se postavil Antoine Griezmann, ale jeho bomba jen orazítkovala břevno.

Vypadalo to, že Atléticu prostě není souzeno, ale v 79. minutě přišlo vykoupení. Po skvělé akci se k míči dostal střídající Yannick Carrasco a srovnal. Zápas dospěl do prodloužení, kde už oba týmy mlely z posledního. Hráči padali s křečemi a bylo jasné, že tohle drama rozhodnou penalty. A tam se měla opakovat historie, jen v ještě krutější podobě.

A ta penaltová loterie? To byl thriller. Prvních sedm střelců bylo neomylných. A pak přišel na řadu Juanfran, srdcař a ikona Atlética. Rozběhl se, poslal míč k tyči… ale trefil ji! A pak si vzal míč Cristiano Ronaldo. S ledovým klidem poslal míč do sítě a rozpoutal peklo. Real Madrid byl znovu králem Evropy. Pro Atlético to byla druhá finálová prohra s městským rivalem během tří let, tentokrát ještě bolestivější.

Branky: 15. Ramos (Bale) – 79. Carrasco (Juanfran). Penalty proměnili: Lucas Vázquez, Marcelo, Bale, Ramos, Ronaldo – Griezmann, Gabi, Saúl Ňíguez. Neproměnil: Juanfran. Rozhodčí: Clattenburg. ŽK: Carvajal, Navas, Casemiro, Ramos, Danilo, Pepe – Gabi, Torres. Místo: San Siro, Miláno (Itálie).

Real: Navas – Carvajal (52. Danilo), Ramos, Pepe, Marcelo – Modrič, Casemiro, Kroos (72. Isco) – Bale, Benzema (77. Lucas Vázquez), Ronaldo. Trenér: Zinedine Zidane.

Atlético: Oblak – Juanfran, Savič, Godín, Filipe Luís (109. Lucas Hernández) – Saúl Ňíguez, Gabi, Fernández (46. Carrasco), Koke (116. Partey) – Torres, Griezmann. Trenér: Diego Simeone.

Sestřih utkání:

Psal se 6. červen 2015 a v Berlíně se chystala bitva o nesmrtelnost. Dva giganti, Barcelona a Juventus, kteří už měli v kapse domácí double, se utkali v přímém souboji o historický treble. Jen jeden mohl slavit. Na jedné straně stála Barcelona a její fotbalový uragán jménem MSN – Messi, Suárez a Neymar, nejproduktivnější útočné trio světa. Proti nim se postavil legendární italský beton, obrana Juventusu v čele s nesmrtelným Gianluigim Buffonem.

Zápas sotva začal a Barcelona ukázala svou sílu, když už ve 4. minutě předvedla dokonalou kombinaci, na jejímž konci stál Ivan Rakitić a poslal Katalánce do vedení. Vypadalo to na rychlý proces a demolici, ale Juventus ukázal srdce šampiona a nesesypal se. V druhém poločase, v 55. minutě, přišel šok, když se po střele Carlose Téveze dostal k dorážce bývalý hráč Realu Madrid Álvaro Morata a srovnal. Najednou bylo všechno jinak a drama vrcholilo.

Jenže Barcelona měla ve svém středu hráče, kteří dokázali rozhodovat velké zápasy, a jedním z nich byl Luis Suárez. V 68. minutě předvedl Lionel Messi své typické sólo, jeho střelu sice Buffon vyrazil, ale jen k uruguayskému zabijákovi, který s predátorským instinktem poslal míč do sítě a vrátil Barceloně vedení. Juventus se snažil, bojoval, ale na další odpověď už neměl sílu. V poslední vteřině zápasu pak po rychlém protiútoku pečetil výhru Neymar.

A odkaz? Barcelona se stala prvním týmem v historii, který podruhé dokázal získat legendární „treble“. Pro legendárního Xaviho to byl poslední zápas v dresu Barcelony a lepší rozlučku si nemohl přát. Na druhé straně stál smutný Andrea Pirlo, pro kterého to byl také poslední velký evropský večer. Byl to triumf jednoho z nejlepších útoků všech dob a potvrzení, že Barcelona v té době hrála fotbal z jiné planety.

Branky: 55. Morata (Tévez) – 4. Rakitič (Iniesta), 68. Suárez (Messi), 90.+7 Neymar (Pedro). Rozhodčí: Cakir. ŽK: Pogba, Vidal – Suárez. Místo: Olympijský stadion v Berlíně (Německo).

Juventus: Buffon – Lichsteiner, Barzagli, Bonucci, Evra (89. Coman) – Marchisio, Pirlo, Vidal (79. Pereyra), Pogba – Morata (85. Llorente), Tévez. Trenér: Massimiliano Allegri.

Barcelona: Ter Stegen – Alves, Piqué, Mascherano, Alba – Rakitič (90.+1 Mathieu), Busquets, Iniesta (77. Xavi) – Messi, Suárez (90.+5 Pedro), Neymar. Trenér: Luis Enrique.

Sestřih utkání:

Psal se 24. květen 2014 a v Lisabonu se chystalo madridské derby o všechno, historicky první finále dvou týmů z jednoho města. Real snil o La Décimě, desátém titulu, na který čekal 12 let. Atlético, čerstvý španělský mistr, snilo o pohádce a svém prvním velkém evropském triumfu. Byl to souboj královské posedlosti proti bojovnosti válečníků Diega Simeoneho. A pak přišla 93. minuta a hlava, která změnila dějiny.

Zápas začal a v 36. minutě přišel šok. Po rohu se míč dostal k Diegu Godínovi, ten ho hlavou poslal na bránu a Iker Casillas, ikona Realu, udělal obrovskou chybu. Míč se za něj dokutálel do sítě. Atlético vedlo a spustilo svou neprostupnou defenzivní zeď. Real bušil, tlačil, ale marně. Minuty ubíhaly a posedlost se měnila v agónii. Vypadalo to, že sen o La Décimě se znovu rozplyne a Atlético se stane králem Evropy.

A pak přišla 93. minuta. Čas 92:48. Poslední roh. Poslední naděje. Luka Modrić poslal do vápna dokonalý centr. A na ten si naskočil ON. Sergio Ramos. Zůstal viset ve vzduchu, zavřel oči a neuvěřitelnou hlavou poslal míč přesně k tyči! GÓL! Absolutní extáze na jedné straně, totální kolaps na druhé. Ramos právě vstal z mrtvých a vzal s sebou celý Real Madrid. Bylo to vzkříšení v poslední možné vteřině.

Atlético bylo na kolenou. Nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Byli 90 vteřin od největší slávy a najednou neměli nic. V prodloužení už existoval jen jeden tým. Ve 110. minutě rozhodl Gareth Bale, nejdražší hráč planety, a pak už se hráz protrhla. Zlomené a vyčerpané Atlético inkasovalo ještě od Marcela a z penalty od Cristiana Ronalda. Výsledek 4:1 je krutý, ale dokonale ukazuje, co jeden gól v 93. minutě dokáže udělat s psychikou.

Branky: 90.+3 Ramos (Modrič), 110. Bale (Di María), 118. Marcelo (Ronaldo), 120. Ronaldo z pen. – 36. Godín (Juanfran). Rozhodčí: Kuipers. ŽK: Ramos, Khedira, Marcelo, Ronaldo, Varane – Raúl García, Miranda, Villa, Koke, Godín, Gabi. Místo: Estádio da Luz, Lisabon (Portugalsko).

Real Madrid: Casillas – Carvajal, Ramos, Varane, Contreao (59. Marcelo) – Modrič, Khedira (59. Isco), Di María – Bale, Benzema (79. Benzema), Ronaldo. Trenér: Carlo Ancelotti.

Atlético Madrid: Courtois – Juanfran, Miranda, Godín, Filipe Luís (83. Alderweireld) – Raúl García (66. Sosa), Tiago, Gabi, Koke – Diego Costa (9. López), Villa. Trenér: Diego Simeone.

Sestřih utkání:

Psal se 25. květen 2013 a ve Wembley se chystala německá občanská válka, legendární Der Klassiker přenesené na tu největší scénu. Bayern toužil po vykoupení za domácí tragédii z předchozího roku, Dortmund snil o pohádkovém triumfu. Byl to souboj dvou světů. Na jedné straně Bayern, dokonale promazaný stroj Juppa Heynckese, který toužil po historickém treblu. Proti nim stál Dortmund Jürgena Kloppa – mladý, dravý, hrající „heavy metal fotbal“, který si získal srdce fanoušků po celém světě.

Zápas začal a Dortmund na Bayern vlétl. Prvních 25 minut to vypadalo, že Bayern neví, co se děje, a jen díky skvělému Neuerovi neprohrával. Jenže pak se německý gigant probudil a v 60. minutě to přišlo. Robben našel Mandžukiće a ten poslal Bayern do vedení. Ale Dortmund se nevzdal. O osm minut později fauloval Dante ve vápně Reuse a pískala se penalta. Gündoğan si s ledovým klidem postavil míč a srovnal. Drama vrcholilo.

A pak přišla 89. minuta. A moment, který se zapsal do historie. Ribéry patičkou posunul míč na Arjena Robbena. Toho Robbena, který rok předtím ve finále neproměnil penaltu a stal se tragickým hrdinou. Teď běžel sám na brankáře Weidenfellera. Celý svět se zastavil. A Robben? Ten s ledovým klidem poslal míč do sítě. Absolutní extáze na jedné straně, totální kolaps na druhé. Muž, který byl rok psancem, se stal v jediné vteřině nesmrtelným hrdinou.

A odkaz? Ten je obrovský. Bayern Mnichov dokonal historický treble a potvrdil svou dominanci. Pro Arjena Robbena to bylo definitivní vykoupení a největší moment kariéry. A pro Dortmund? To byl hořký konec jedné velké pohádky. Tým, který si zamiloval celý svět, byl na vrcholu, ale na ten úplně nejvyšší stupínek nedosáhl. Byl to večer, který ukázal, jak krutý a zároveň krásný umí fotbal být.

Branky: 60. Mandžukič (Robben), 89. Robben (Ribéry) – 68. Gündogan z pen. Rozhodčí: Rizzoli. ŽK: Dante, Ribéry – Grosskreutz. Místo: Wembley, Londýn (Anglie).

Bayern: Neuer – Lahm, Boateng, Dante, Alaba – Martínez, Schweinsteiger – Robben, Müller, Ribéry (90.+1 Gustavo) – Mandžukič (90.+4 Gomez). Trenér: Jupp Heynckes.

Dortmund: Weidenfeller – Piszczek, Subotič, Hummels, Schmelzer – Bender (90.+2 Sahin), Gündogan – Blaszczykowski (90.+2 Schieber), Reus, Grosskreutz – Lewandowski. Trenér: Jürgen Klopp.

Sestřih utkání:

Psal se 19. květen 2012 a v Mnichově se chystala korunovace. Bayern hrál finále na svém vlastním stadionu a byl obrovským favoritem. Ale Chelsea, vedená hrdiny Čechem a Drogbou, přepsala scénář a v domácím pekle Bayernu ukradla titul. Byla to mise nemožná. Chelsea navíc chyběli čtyři klíčoví hráči kvůli kartám, včetně kapitána Johna Terryho. Byli totálními outsidery, kterým nikdo nevěřil, ale jejich cesta do finále, plná zázračných obratů, naznačovala, že se nevzdají bez boje.

A v bráně Chelsea stál Petr Čech. A právě on se měl stát jedním z největších hrdinů večera. Od začátku čelil jedné střele za druhou a držel svůj tým nad vodou. Zápas byl totální dominancí Bayernu, který bušil do obrany Chelsea ze všech stran. A v 83. minutě to přišlo. Thomas Müller hlavou poslal domácí do vedení. Stadion explodoval, zdálo se, že je hotovo a sen Chelsea se rozplynul.

Ale Chelsea se nevzdala. V 88. minutě přišel jejich PRVNÍ roh v zápase. A na ten si naskočil Didier Drogba a neuvěřitelnou hlavou srovnal! Absolutní šok! Šlo se do prodloužení. A tam drama pokračovalo. Robben kopal penaltu… a Petr Čech ji chytil! Český brankář držel svůj tým nad vodou a bylo jasné, že je ve své životní formě. Zápas dospěl do penaltového rozstřelu, kde se měl zrodit hrdina.

A tam se znovu ukázala genialita českého brankáře. Petr Čech chytil pokus Oliće a pak konečky prstů vytlačil i střelu Schweinsteigera na tyč! A pak přišel na řadu on. Didier Drogba. Muž, který byl v roce 2008 vyloučen a stal se tragickým hrdinou. Teď měl na kopačce osud celé historie klubu. Rozběh, střela… a GÓL! Chelsea byla poprvé v historii králem Evropy! Byl to zázrak v Mnichově, který dokázal, že ve fotbale se nikdy, ale opravdu nikdy, nesmíte vzdát.

Branky: 83. Müller (Kroos) – 88. Drogba (Mata). Penaltu proměnili: Lahm, Gómez, Neuer – Luiz, Lampard, Cole, Drogba. Penaltu nedali: Olič, Schweinsteiger – Mata. Rozhodčí: Proenca. ŽK: Schweinsteiger – Cole, Luiz, Drogba, Torres. Místo: Allianz Arena, Mnichov (Německo).

Bayern: Neuer – Lahm, Boateng, Timoščuk, Contento – Robben, Schweinsteiger, Müller (87. Van Buyten), Kroos, Ribéry (96. Olič) – Gómez. Trenér: Jupp Heynckes.

Chelsea: Čech – Bosingwa, Cahill, Luiz, Cole – Lampard, Mikel – Kalou (84. Torres), Mata, Bertrand (73. Malouda) – Drogba. Trenér: Roberto Di Matteo.

Sestřih utkání:

Psal se 28. květen 2011 a v legendárním Wembley se chystala odveta za finále z roku 2009. Manchester United toužil po pomstě, ale místo toho dostal fotbalovou lekci, na kterou nikdy nezapomene. Barcelona byla na absolutním vrcholu svých sil a předvedla jeden z nejdominantnějších výkonů, jaký kdy finále Ligy mistrů vidělo. Byl to večer, kdy se svět klaněl dokonalosti. Sir Alex Ferguson po zápase přiznal, že tohle byl nejlepší tým, proti kterému kdy hrál.

Zápas začal a United na Barcelonu vlétli, prvních deset minut to vypadalo, že by mohli španělského giganta zaskočit. Jenže pak Barcelona přepnula na vyšší rychlost a v 27. minutě poslal Xavi geniální přihrávku na Pedra, který poslal míč přesně k tyči. United ale ukázali srdce šampionů a o sedm minut později Wayne Rooney neuvěřitelnou bombou pod břevno srovnal. Stadion bouřil a zdálo se, že nás čeká drama.

Jenže po přestávce už na hřišti existoval jen jeden tým. Barcelona spustila svůj kolotoč přihrávek a hráči United jen bezmocně běhali. V 54. minutě Lionel Messi napřáhl z dálky a jeho střela zapadla přesně k tyči. A v 69. minutě přišla definitivní tečka. David Villa dostal míč na hranici vápna a technickým obstřelem ho poslal přesně do šibenice. To nebyl gól, to byla báseň, která dokonale podtrhla dominanci katalánského velkoklubu.

A odkaz? Ten je obrovský. Barcelona byla na absolutním vrcholu a svět se klaněl její dokonalosti. A pak přišel moment, který ukázal velikost toho týmu. Kapitán Carles Puyol nechal zvednout pohár jako prvního Érica Abidala, který se jen pár měsíců předtím vrátil po operaci nádoru na játrech. Bylo to gesto, které ukázalo, že tohle nebyl jen skvělý fotbalový tým, ale i parta skvělých lidí. Pro United to byl konec jedné éry a potvrzení, že tato Barcelona byla prostě neporazitelná.

Branky: 27. Pedro (Xavi), 54. Messi (Iniesta), 69. Villa (Busquets) – 34. Rooney (Giggs). Rozhodčí: Kassai. ŽK: Alvés, Valdés – Carrick, Valencia. Místo: Wembley, Londýn (Anglie).

Barcelona: Valdés – Alvés (88. Puyol), Mascherano, Piqué, Abidal – Xavi, Busquets, Iniesta – Messi, Villa (86. Keita), Pedro (90. Afellay). Trenér: Pep Guardiola.

Manchester: Van der Sar – Fabio (69. Nani), Ferdinand, Vidič, Evra – Valencia, Giggs, Carrick (77. Scholes), Pak Či-song – Rooney, Hernández. Trenér: Sir Alex Ferguson.

Sestřih utkání:

Psal se 22. květen 2010 a v Madridu se chystal souboj dvou trenérských mozků. José Mourinho proti Louisi van Gaalovi. Učitel proti svému bývalému žákovi. Ale večer patřil jednomu muži, který dvěma góly zajistil Interu historický treble a svému trenérovi nesmrtelnost. Inter se do finále probojoval po legendárním defenzivním výkonu proti Barceloně, zatímco Bayern ničil soupeře ofenzivní smrští. Bylo to finále dvou naprosto odlišných stylů.

Hele, tohle finále mělo neuvěřitelný náboj. Bayern chtěl hrát fotbal, útočit, dominovat. Ale Mourinho měl jiný plán. Věděl přesně, jak na svého učitele vyzrát. A měl k tomu dokonalou zbraň. Tou zbraní byl Diego Milito. Argentinský útočník, přezdívaný „Princ“, prožíval životní sezónu a v tomto finále se stal králem. Jeho pohyb, chytrost a zabijácký instinkt byly pro obranu Bayernu noční můrou.

A právě on rozhodl celý zápas. V 35. minutě si narazil se Sneijderem, dalším hrdinou té sezóny, a s ledovým klidem poslal Inter do vedení. A v 70. minutě přišel moment, který se zapsal do historie. Milito dostal míč, rozběhl se proti obránci Van Buytenovi, udělal kličku, po které by si jiný obránce zlomil nohy, a nekompromisně poslal míč na zadní tyč. 2:0. Bylo hotovo. Byl to večer jednoho muže, jednoho dokonalého útočníka.

A odkaz? Ten je obrovský. Inter Milán se stal prvním a dosud jediným italským týmem, který získal historický „treble“. Pro legendárního kapitána Javiera Zanettiho to byla konečně ta nejcennější trofej. A pro Josého Mourinha? To byla korunovace. Na stadionu svého budoucího zaměstnavatele, Realu Madrid, dokázal, že je „The Special One“. Byl to jeho poslední zápas na lavičce Interu a lepší rozlučku si nemohl přát.

Branky: 35. Milito (Sneijder) 70. Milito (Eto’o). Rozhodčí: Webb. ŽK: Demichelis, Van Bommel – Chivu. Diváci: 74.954. Místo: Santiago Bernabeu, Madrid (Španělsko).

Bayern: Butt – Lahm, Van Buyten, Demichelis, Badstuber – Robben, Van Bommel, Schweinsteiger, Altintop (63. Klose) – Olič (74. Gomez), Müller. Trenér: Louis Van Gaal.

Inter: César – Maicon, Lúcio, Samuel, Chivu (68. Stankovič) – Zanetti, Cambiasso – Eto’o, Sneijder, Panděv (79. Muntari) – Milito (90. Materazzi). Trenér: José Mourinho.

Sestřih utkání:

Psal se 27. květen 2009 a v Římě se chystal souboj bohů. Nejlepší hráč světa Cristiano Ronaldo proti svému vyzyvateli Lionelu Messimu. Obhájce titulu Manchester United proti nejkrásněji hrajícímu týmu planety, Barceloně. Tohle mělo být finále snů, bitva dvou gigantů, která ale měla jednoznačného vítěze a stala se předáním žezla na fotbalovém trůnu. Barcelona si do finále prošla peklem, když postoupila až díky legendárnímu gólu Iniesty v poslední vteřině proti Chelsea.

Zápas začal a prvních deset minut to vypadalo na demolici. Manchester United na Barcelonu vlétl, Ronaldo pálil ze všech pozic a zdálo se, že je jen otázkou času, kdy dá gól. Jenže pak přišla 10. minuta a první pořádná akce Barcelony. Andrés Iniesta projel středem hřiště, poslal přihrávku na Samuela Eto'a, ten si zasekl obránce a špičkou kopačky poslal míč za záda Van der Sara! GÓL! Z ničeho nic! United byli v šoku a od té chvíle se celý zápas otočil.

Barcelona převzala kontrolu a spustila svůj fotbalový kolotoč. Xavi s Iniestou si dělali ve středu pole, co chtěli, a hráči United jen běhali bez míče, naprosto frustrovaní a bezmocní. A v 70. minutě přišel moment, který definitivně korunoval nového krále. Xavi poslal do vápna dokonalý centr a tam, mezi obry Ferdinandem a Vidićem, se do vzduchu zavěsil Lionel Messi. Zůstal viset ve vzduchu snad celou věčnost a neuvěřitelnou hlavou poslal míč obloučkem přes Van der Sara. Gól, který popřel fyzikální zákony.

A odkaz? Tohle finále bylo předáním žezla. Lionel Messi definitivně sesadil Cristiana Ronalda z trůnu nejlepšího hráče světa. Barcelona dokonala historický „treble“ a odstartovala jednu z nejdominantnějších ér v historii fotbalu. Byl to večer, kdy se zrodila legenda Pepa Guardioly a kdy se svět definitivně zamiloval do tiki-taky. Pro Manchester United to byl hořký konec jedné velké éry a důkaz, že proti této Barceloně se prostě nedalo hrát.

Branky: 10. Eto’o (Iniesta), 70. Messi (Xavi). Rozhodčí: Busacca. ŽK: Piqué, Vidic – Ronaldo, Scholes. Diváci: 72 698. Místo: Stadio Olimpico, Řím (Itálie).

Barcelona: Valdés – Puyol, Touré, Piqué, Sylvinho – Messi, Xavi, Busquets, Iniesta (90. Rodríguez) – Henry (72. Keita), Eto’o. Trenér: Pep Guardiola.

Manchester United: Van der Sar – O’Shea, Vidic, Ferdinand, Evra – Či-song (66. Berbatov), Carrick, Anderson (46. Tevez), Giggs (75. Scholes) – Rooney, Ronaldo. Trenér: Sir Alex Ferguson.

Sestřih utkání:

Psal se 21. květen 2008 a v deštivé Moskvě se odehrála první čistě anglická bitva o Evropu. Manchester United proti Chelsea. Zápas, který nerozhodla genialita, ale jeden nešťastný skluz a potoky slz. Byly to dva nejlepší týmy světa, které si to přišly rozdat o všechno. A v bráně Chelsea stála česká zeď – Petr Čech, který měl v tomto finále sehrát jednu z hlavních rolí a znovu ukázat svou extratřídu.

Zápas začal a v 26. minutě přišel záblesk geniality, když Cristiano Ronaldo neuvěřitelnou hlavou poslal United do vedení. Jenže Chelsea se nevzdala a těsně před poločasem se míč šťastně odrazil k Franku Lampardovi a ten srovnal. Druhý poločas a prodloužení přinesly bitvu o každý metr a pak přišel zkrat Didiera Drogby, který viděl červenou kartu. Bylo jasné, že tohle drama rozhodnou penalty. A tam se měly dít věci, které vstoupily do dějin.

A ta penaltová loterie? To byl film. Hned třetí penaltu United kopal Cristiano Ronaldo… a Petr Čech ho vychytal! Chelsea byla krok od triumfu. Všechno směřovalo k páté sérii a k muži, který byl srdcem i duší Chelsea – k kapitánovi Johnu Terrymu. Stačilo proměnit a pohár byl jejich. Terry si postavil míč, rozběhl se… a v tom deštivém moskevském večeru podklouzl. Míč trefil tyč! Neuvěřitelná tragédie, která zmrazila svět.

Rozstřel pokračoval a v sedmé sérii si vzal míč Nicolas Anelka. Proti němu stál Edwin van der Sar… a jeho pokus chytil! Manchester United byl králem Evropy! Obraz plačícího Johna Terryho, který měl slávu na dosah a stal se tragickým hrdinou, obletěl svět. Na druhé straně slzy štěstí Cristiana Ronalda, který po své zahozené penaltě děkoval osudu. Tohle finále bylo krutým důkazem, jak tenká je hranice mezi nesmrtelnou slávou a věčnou bolestí.

Branky: 26. Ronaldo – 45. Lampard. Penaltu proměnili: Tevéz, Carrick, Hargreaves, Nani, Andersson, Giggs – Ballack, Belletti, Lampard, A. Kalou. Penaltu nedali: Cristiano Ronaldo – Terry, Anelka. Rozhodčí: Michel. ŽK: Scholes, Ferdinand, Vidič, Tevez – Makelele, Carvalho, Ballack, Essien. ČK: 116. Drogba. Místo: Lužniki, Moskva (Rusko).

Manchester: Van der Sar – Brown (120. Anderson), Ferdinand, Vidič, Evra – Hargreaves, Scholes (87. Giggs), Carrick, Cristiano Ronaldo – Rooney (111. Nani). Tevéz. Trenér: Sir Alex Ferguson.

Chelsea: Čech – Essien, Carvalho, Terry, Ashley Cole – Joe Cole (99. Anelka), Ballack, Makelele (120. Beletti), Lampard, Malouda (92. Kalou) – Drogba. Trenér: Avram Grant.

Sestřih utkání:

Psal se 23. květen 2007 a v Aténách se schylovalo k odvetě století. Dva roky po istanbulském zázraku se AC Milán a Liverpool potkaly znovu. Tentokrát ale nešlo jen o fotbal, tentokrát šlo o pomstu. Vzduch byl plný vzpomínek na Istanbul, na šest minut hrůzy, na Dudekovy špagetové nohy. Pro Italy to bylo osobní. Chtěli odplatu, chtěli vykoupení. A byli pro to ochotni na hřišti zemřít.

A tohle finále mělo i výraznou českou stopu! V základní sestavě AC Milán totiž nastoupil levý obránce Marek Jankulovski. Odehrál skvělý zápas a stal se tak dalším Čechem, který zvedl nad hlavu tu nejcennější klubovou trofej. Jeho přítomnost na hřišti dodala tomuto finále pro české fanoušky ještě větší náboj a sledovali s napětím, jak si povede proti anglickému gigantovi. Byl to další důkaz kvality českého fotbalu na té nejvyšší úrovni.

Zápas byl vyrovnaný, taktický, plný nervozity. A v takových zápasech rozhodují zabijáci. A AC Milán jednoho takového měl. Jmenoval se Filippo „Pippo“ Inzaghi. Těsně před poločasem přišel přímý kop, který zahrával Andrea Pirlo. Jeho střela trefila rameno Inzaghiho a změnila směr tak nešťastně, že zapadla do sítě. A v 82. minutě přišla pojistka. Kaká poslal geniální přihrávku za obranu a Inzaghi s ledovým klidem obešel brankáře Reinu a poslal míč do prázdné brány.

Liverpool se sice ještě zmohl na snížení, když se v 89. minutě trefil Dirk Kuyt, ale na další zázrak už bylo pozdě. Když zazněl závěrečný hvizd, hráči AC Milán padli na kolena v úlevě a radosti. Paolo Maldini, který v Istanbulu zažil nejhorší večer kariéry, konečně zvedl pohár nad hlavu. Pro AC Milán to bylo vykoupení, konec nočních můr a důkaz, že pomsta je jídlo, které se nejlépe podává v aténském horku. Byl to poslední tanec jedné velké generace.

Branky: 45. a 82. Filippo Inzaghi – 89. Kuijt. Rozhodčí: Fandel. ŽK: Gattuso, Jankulovski – Mascherano, Carragher. Místo: Olympijský stadion, Atény (Řecko).

AC Milán: Dida – Oddo, Nesta, Maldini, Jankulovski (79. Kaladze) – Gattuso, Pirlo, Ambrosini, Seedorf (90. Favalli) – Kaká – Inzaghi (88. Gilardino). Trenér: Carlo Ancelotti.

Liverpool: Reina – Finnan (88. Arbeloa), Agger, Carragher, Riise – Pennant, Xabi Alonso, Gerrard, Mascherano (78. Crouch), Zenden (59. Kewell) – Kuijt. Trenér: Rafael Benítez.

Sestřih utkání:

Psal se 17. květen 2006 a v deštivé Paříži se schylovalo k bitvě kouzelníků proti nezlomným bojovníkům. Barcelona s Ronaldinhem v čele chtěla zpět na trůn, ale Arsenal snil o svém prvním triumfu. Jenže tohle finále zlomil jediný moment, jedna červená karta, která změnila všechno a zapsala se do historie jako jedna z nejkontroverznějších. Arsenal na své cestě do finále postavil neprostupnou zeď a nedostal v play-off jediný gól, ale tohle byl jiný kalibr.

Hele, tohle finále se zlomilo dřív, než se pořádně rozjelo. Běžela 18. minuta, Samuel Eto'o se řítil sám na bránu a gólman Arsenalu Jens Lehmann ho srazil k zemi. Červená karta! První v historii finále Ligy mistrů! Bylo to, jako byste Arsenalu vytrhli srdce z těla. Všichni si mysleli, že je konec, že Barcelona teď spustí ofenzivní uragán a outsidera smete. Arsenal musel obětovat ofenzivního hráče a do brány šel náhradník Almunia.

Jenže se stal pravý opak. Deset statečných v dresech Arsenalu se semklo a bojovalo jako o život. A v 37. minutě přišel šok! Po přímém kopu si na centr naskočil Sol Campbell a hlavou poslal Arsenal do vedení! Deset hráčů vedlo proti jedenácti! Barcelona byla v křeči, Ronaldinho byl neviditelný a obrana Arsenalu byla dokonalá. Vypadalo to, že se schyluje k jedné z největších senzací všech dob, ale trenér Barcelony Frank Rijkaard měl v rukávu jedno eso.

Tím esem byl švédský veterán Henrik Larsson. A právě on se stal mužem, který otočil celé finále. V 76. minutě geniálně patičkou uvolnil Eto'a a ten z úhlu srovnal na 1:1. A o pět minut později? Znovu Larsson! Našel na pravé straně obránce Juliana Bellettiho a ten propálil Almuniu mezi nohama. 2:1! Během pěti minut bylo všechno jinak a sen Arsenalu se rozplynul. Pro Barcelonu to byl začátek nové zlaté éry, pro Arsenal nejbolestivější prohra v historii.

Branky: 76. Eto’o, 81. Belletti – 37. Campbell. Rozhodčí: Hauge. ŽK: Oleguer – Eboue, Henry. ČK: 18. Lehmann (Arsenal). Místo: Stade de France, Paříž (Francie).

Barcelona: Valdés – Oleguer (71. Belletti), Marquez, Puyol, Van Bronckhorst – Deco, Edmílson (46. Iniesta), Van Bommel (61. Larsson) – Giuly, Eto’o, Ronaldinho. Trenér: Frank Rijkaard.

Arsenal: Lehmann – Eboue, Touré, Campbell, Cole – Hleb (85. Reyes), Fabregas (74. Flamini), Gilberto Silva, Pires (20. Almunia) – Ljungberg -Henry. Trenér: Arsène Wenger.

Sestřih utkání:

Psal se 25. květen 2005 a v Istanbulu se odehrál největší zázrak v historii fotbalu. To nebyl zápas, to byl film, který by nevymyslel ani nejlepší hollywoodský scénárista. Liverpool prohrával 0:3, byl na kolenou, zničený, ponížený. Ale vstal z mrtvých a po neuvěřitelném obratu a penaltách usedl na evropský trůn. A výraznou stopu v tomto finále zanechali i čeští fotbalisté.

Hele, ten první poločas, to byla noční můra, poprava v přímém přenosu. AC Milán byl jako z jiné planety. Už v první minutě se trefil nesmrtelný Paolo Maldini. A pak přišla show Hernána Crespa, který dvěma góly poslal Italy do vedení 3:0. Fanoušci Liverpoolu v poločase plakali, ale nepřestali zpívat „You'll Never Walk Alone“. A možná právě to dodalo jejich hrdinům sílu pro druhý poločas.

Co se stalo po přestávce, to nikdo nikdy nepochopí. Během šesti minut absolutního šílenství Liverpool srovnal! V 54. minutě snížil hlavou kapitán Steven Gerrard. O dvě minuty později napřáhl z dálky český záložník Vladimír Šmicer a jeho střela zapadla k tyči. A v 60. minutě byla nařízena penalta, kterou sice Xabi Alonso neproměnil, ale z dorážky srovnal na 3:3! Zázrak byl na světě a zápas dospěl až do penaltového rozstřelu.

A tam se stal hrdinou polský brankář Jerzy Dudek a znovu i Vladimír Šmicer. Dudek svými legendárními „špagetovými nohami“ rozhodil střelce Milána a chytil klíčové penalty. A právě Vladimír Šmicer si s ledovým klidem poradil se svou penaltou a pomohl Liverpoolu k pátému titulu. Byl to večer, který dokázal, že ve fotbale se nikdy, ale opravdu nikdy, nesmíte vzdát. A pro české fanoušky to byl nezapomenutelný moment, kdy viděli své hrdiny na absolutním vrcholu.

Branky: 1. Maldini, 39. a 43. Crespo – 54. Gerrard, 56. Šmicer, 60. Xabi Alonso. Penalty proměnili: Tomasson, Kaká – Hamann, Cissé, Šmicer. Penalty nedali: Serginho, Pirlo, Ševčenko – Riise. Rozhodčí: Mejuto González. ŽK. Carragher, Baroš (Liverpool). Místo: Atatürkův olympijský stadion (Istanbul, Turecko).

AC Milán: Dida – Cafú, Nesta, Stam, Maldini – Gattuso (112. Rui Costa), Pirlo, Seedorf (86. Serginho) – Kaká – Ševčenko, Crespo (85. Tomasson). Trenér: Carlo Ancelotti.

Liverpool: Dudek – Finnan (46. Hamann), Carragher, Hyypiä, Traoré – Luis García, Gerrard, Xabi Alonso, Riise – Kewell (23. Šmicer) – Baroš (85. Cissé). Trenér: Rafael Benítez.

Sestřih utkání:

Psal se 26. květen 2004 a v Gelsenkirchenu se chystalo nejméně očekávané finále v historii. Nebyl tam Real, nebyl tam AC Milán. Byla to bitva dvou outsiderů, Porta a Monaka, kteří snili o nesmrtelnosti. Porto pod vedením mladého a drzáho Josého Mourinha šokovalo svět, když v play-off vyřadilo Manchester United. A Monako? To předvedlo neuvěřitelný comeback proti Realu Madrid a jeho Galácticos. Tohle finále bylo odměnou pro odvážné a zároveň zrodem jednoho trenérského boha.

Hele, tohle byl střet dvou světů. Na jedné straně Monako, tým plný ofenzivních hvězd jako Giuly, Rothen a Morientes, který hrál nádherný, útočný fotbal. Proti nim stálo Porto. To nebyl tým hvězd, to byl dokonale promazaný stroj. Mourinho z nich vytvořil taktickou armádu, kde každý přesně věděl, co má dělat. S mozkem týmu Decem a neprostupnou obranou byli noční můrou pro každého soupeře.

Zápas začal a vypadalo to na vyrovnanou bitvu. Jenže pak přišla 23. minuta a moment, který možná rozhodl celé finále. Kapitán a nejlepší hráč Monaka, Ludovic Giuly, se zranil a musel střídat. Bylo to, jako byste zhasli jejich hlavní motor. A Porto toho využilo. V 39. minutě přišel první úder, když mladíček Carlos Alberto napálil míč pod břevno a poslal portugalský tým do vedení.

Ve druhém poločase se Monako snažilo, ale Mourinhův tým byl prostě dokonale připravený. Hráli chytře, bránili jako lvi a čekali na svou šanci. A ta přišla v 71. minutě, když Deco, nejlepší hráč na hřišti, zvýšil na 2:0. O čtyři minuty později přidal třetí gól střídající Aleničev a bylo hotovo. Byla to absolutní demolice a korunovace Porta. A svět poznal jméno, které mělo v příštích letech dominovat fotbalu: José Mourinho. Ten večer se zrodil „The Special One“.

Branky: 9. Carlos Alberto, 71. Deco, 75. Aleničev. Rozhodčí: Nielsen (Dán.). ŽK: Nuňo Valente, Carlos Alberto, Jorge Costa (všichni Porto) Místo: Veltins-Arena, Galsenkirchen (Německo).

AS Monako: Roma – Ibarra, Rodriguez, Givet (72. Squillaci), Evra – Cissé (64. Nonda), Bernardi, Zikos – Giuly (23. Pršo), Rothen – Morientes. Trenér: Didier Deschamps.

FC Porto: Vítor Baia – Paulo Ferreira, Jorge Costa, Ricardo Carvalho, Nuňo Valente – Mendes, Costinha, Maniche – Deco (85. Pedro Emanuel) – Derlei (79. McCarthy), Carlos Alberto (60. Aleničev). Trenér: José Mourinho.

Sestřih utkání:

Psal se 28. květen 2003 a na Old Trafford v Manchesteru se chystala čistě italská záležitost, která se zapsala do historie jako jedno z nejnudnějších, ale zároveň nejtaktičtějších finále všech dob. Proti sobě stanuli nesmiřitelní rivalové, AC Milán a Juventus. Byla to bitva o nadvládu nad Itálií i celou Evropou, přehlídka toho nejlepšího, co Catenaccio nabízelo. Oba týmy měly v sestavě neuvěřitelné hvězdy, ale jedna chyběla.

A ta absence byla naprosto klíčová. Juventusu chyběl ten nejdůležitější muž, mozek týmu, nejlepší hráč té sezóny, Pavel Nedvěd. Grande Paolo dostal v semifinále proti Realu Madrid hloupou žlutou kartu a finále sledoval jen v obleku z tribuny. Bylo to, jako byste šli do bitvy a svého nejlepšího gladiátora nechali přivázaného ve stanu. Jeho energie, bojovnost a genialita chyběly Juventusu celý zápas.

A na hřišti to bylo znát. Tohle nebyl fotbal, to byla šachová partie na steroidech. Dvě dokonalé obrany, které si navzájem nedaly ani centimetr prostoru. Šancí bylo míň než vody na poušti. Ševčenkovi sice na začátku neuznali gól, Conte na druhé straně trefil hlavou břevno, ale jinak? Nuda, nuda, šeď, šeď. Bylo to 120 minut absolutní taktické disciplíny, kde strach z chyby byl silnější než touha vyhrát. Bylo jasné, že tohle rozhodnou penalty.

A v penaltovém rozstřelu se teprve začaly dít věci! Tohle byla show dvou brankářských monster, Didy a Buffona. Chytali penalty, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě. Hráči jako Trezeguet, Seedorf nebo Zalayeta selhali pod obrovským tlakem. A pak přišel na řadu Andrij Ševčenko. Ukrajinský zabiják, který měl na kopačce osud celé sezóny. S ledovým klidem poslal míč do sítě a rozpoutal peklo. AC Milán se po devíti letech vrátil na evropský trůn.

Rozhodčí: Merk. ŽK: Tacchinardi, Del Piero – Costacurta. Penalty proměnili: Birindelli, Del Piero, – Serginho, Nesta, Ševčenko, Penalty nedali: Trezeguet, Zalayeta, Montero – Seedorf, Kaladze. Místo: Old Trafford, Manchester (Anglie).

AC Milán: Dida – Costacurta (66. Roque Junior), Nesta, Maldini, Kaladze – Gattuso, Pirlo (71. Serginho), Seedorf – Rui Costa (87. Ambrosini) – Ševčenko, Inzaghi. Trenér: Carlo Ancelotti.

Juventus: Buffon – Thuram, Ferrara, Tudor (42. Birindelli), Montero – Camoranesi (46. Conte), Davids (65. Zalayeta), Tacchinardi, Zambrotta – Del Piero, Trezeguet. Trenér: Marcello Lippi.

Sestřih utkání:

Psal se 15. květen 2002 a v glasgowském Hampden Parku se čas zastavil. V ten večer se odehrál jeden jediný moment, jeden dotek, který se navždy zapsal do fotbalové historie zlatým písmem. Real Madrid, nabitý hvězdami, slavil sto let od svého založení a chtěl jediný dárek – devátý titul v Lize mistrů. Proti němu stál sympatický Bayer Leverkusen, tým, kterému se přezdívalo „Neverkusen“, protože v té sezóně skončil všude druhý a teď ho čekalo to největší finále.

Zápas začal ve velkém stylu. Už v 8. minutě ukázal svou genialitu Raúl, když si naběhl na dlouhý aut Roberta Carlose a chladnokrevně poslal Real do vedení. Jenže Leverkusen se nesesypal a o pět minut později brazilský stoper Lúcio hlavou srovnal na 1:1. A pak přišel ten moment. V 45. minutě poslal Roberto Carlos vysoký, zdánlivě nepovedený centr na hranici vápna, kde čekal Zinedine Zidane.

To, co udělal potom, byla čistá magie, fotbalová báseň. Dokonale si srovnal tělo, otočil se a svou slabší, levou nohou, trefil padající míč naprosto dokonalým volejem. Míč letěl jako raketa a zapadl přesně do šibenice. GÓL! To nebyl gól, to bylo umělecké dílo, které by mělo viset v Louvru hned vedle Mony Lisy. Celý svět oněměl úžasem a Zidane potvrdil, že je jedním z největších hráčů všech dob.

Leverkusen se ve druhém poločase vrhl do útoku a Real se jen bránil. Navíc se zranil brankář César a do brány musel mladíček Iker Casillas. A právě on se stal druhým hrdinou večera. V posledních minutách předváděl neuvěřitelné zákroky, chytil tři tutovky za sebou a doslova ukradl Leverkusenu vyrovnání. Zrodil se „Svatý Iker“. Když zazněl závěrečný hvizd, bylo jasno. Real Madrid díky genialitě jednoho Francouze a zázrakům jednoho mladého Španěla získal svůj devátý titul.

Branky: 14. Lucio – 8. Raúl, 45. Zidane. Rozhodčí: Meier. ŽK: Salgado, Roberto Carlos (oba Real). Místo: Hampden Park, Glasgow (Skotsko).

Bayer Leverkusen: Butt – Sebescen (65. Kirsten), Živkovič, Lucio (89. Babič), Placente – Schneider, Ramelow, Ballack, Bastürk – Neuville, Brdaric (38. Berbatov). Trenér: Klaus Toppmöller.

Real Madrid: Cesar (68. Casillas) – Salgado, Hierro, Helguera, Roberto Carlos – Solari, Makelele (73. Flavio Conceicao), Zidane, Figo (61. McManaman) – Raúl, Morientes. Trenér: Vicente del Bosque.

Sestřih utkání:

Psal se 23. květen 2001 a milánské San Siro bylo svědkem bitvy zlomených srdcí. Proti sobě stáli dva giganti, kteří toužili po odplatě za finálové prohry z minulých let. Bayern Mnichov, který dva roky nemohl spát kvůli noční můře z Barcelony. A Valencia, která rok předtím ve finále schytala výprask od Realu. Tohle nebyl jen zápas, to byla válka o vykoupení, válka nervů a válka dvou nejlepších brankářů světa.

A ten zápas začal naprosto šíleně! Sotva se hráči rozkoukali, už ve 3. minutě penalta pro Valencii! Gaizka Mendieta si s ledovým klidem postavil míč a poslal ho za záda Olivera Kahna. 1:0 pro Valencii! Jenže o pár minut později… další penalta! Tentokrát na druhé straně. K míči se postavil Mehmet Scholl, ale jeho pokus neuvěřitelným zákrokem vyrazil brankář Santiago Cañizares! Bayern byl v šoku, Valencia na koni a zdálo se, že jim je souzeno vyhrát.

Po přestávce se ale německá mašina nevzdala a bojovala dál. V 51. minutě… a co myslíte? Třetí penalta v zápase! Tentokrát si vzal míč kapitán Stefan Effenberg, chlap s nervy z oceli, a nekompromisně srovnal na 1:1. Zbytek zápasu a celé prodloužení už byla jen taktická bitva plná strachu z chyby, kde dominovaly obrany a skvělí brankáři. Bylo jasné, že tohle drama musí rozhodnout penaltový rozstřel.

A v té loterii se zrodil Bůh. Jmenoval se Oliver Kahn. Tenhle německý titán v bráně Bayernu se proměnil v neprostupnou zeď a chytil tři penalty! Jeho řev a odhodlání děsily střelce Valencie. Když pak Kahn vyrazil poslední pokus Mauricia Pellegrina, bylo hotovo. Bayern Mnichov po 25 letech znovu usedl na evropský trůn! Hráči Valencie padli na zem v slzách, podruhé za sebou jim finále proteklo mezi prsty. A moment, kdy Kahn šel utěšit zhrouceného Cañizarese, ukázal velikost tohoto večera.

Branky: 50. Effenberg z pen. – 3. Mendieta z pen. Rozhodčí: Jol (Niz.) ŽK: Andersson – Carboni, Kily, Caňizares. Penalty proměnili: Salihamidžič, Zickler, Effenberg, Lizarazu, Linke – Mendieta, Carew, Baraja, Kily. Penalty nedali: Paulo Sergio, Andersson – Zahovič, Carboni, Pellegrino. Místo: San Siro, Milán (Itálie).

Bayern Mnichov: Kahn – Kuffour, Andersson, Linke – Sagnol (46. Jancker), Effenberg, Hargreaves, Lizarazu – Salihamidžič, Elber (100. Zickler), Scholl (109. Paulo Sergio). Trenér: Ottmar Hitzfeld.

Valencie: Caňizares – Angloma, Ayala (90. Djukič), Pellegrino, Carboni – Mendieta, Baraja, Aimar (46. Albelda), Kily – Carew, Sánchez (66. Zahovič). Trenér: Héctor Cúper.

Sestřih utkání:

Psal se 24. květen 2000 a v Paříži se chystalo něco, co Liga mistrů ještě nezažila. Poprvé v historii se ve finále potkaly dva týmy z jedné země. Byla to bitva o Španělsko, bitva o Evropu, bitva mezi Realem Madrid a Valencií. Real Madrid se v lize trápil, ale v Evropě se proměnil v monstrum a v play-off vyřadil poslední dva vítěze. Proti nim stála Valencia, dravý a ofenzivní tým, který ničil jednoho soupeře za druhým a snil o svém prvním velkém triumfu.

Hele, Valencia byla na vlně. Měli v týmu Gaizku Mendietu, který byl v té době možná nejlepším záložníkem světa, a smrtící útok. Spousta lidí jim věřila, hráli nádherný fotbal a vypadali jako budoucí králové. Jenže proti nim stál Real Madrid. Klub, který má Ligu mistrů prostě v DNA. I když se jim nedařilo v lize, v Evropě to byl úplně jiný tým. S hráči jako Raúl, Hierro, Roberto Carlos a mladíčkem Casillasem v bráně věděli, jak se vyhrávají velké zápasy.

A v tom finále to jasně ukázali. Zápas začal a Valencia se snažila hrát svou hru, ale Real byl prostě chladnokrevnější. V 39. minutě přišel první úder, když Fernando Morientes hlavou poslal Bílý balet do vedení. A v 67. minutě přišel moment, který jim zlomil srdce. Po závaru se míč odrazil k anglickému gentlemanovi Stevu McManamanovi a ten vystřihl nůžky jako z videohry a poslal míč nechytatelně do sítě. To byl gól, který sebral Valencii veškerou naději.

A aby toho nebylo málo, v 75. minutě přišel poslední hřebíček do rakve. Po rychlém protiútoku běžel Raúl sám z půlky hřiště na brankáře Cañizarese, elegantně ho obešel a poslal míč do prázdné brány. 3:0. Konec. Hotovo. Byl to večer, kdy Real Madrid ukázal, kdo je králem Španělska i Evropy. Získal svůj osmý titul, „La Octavu“, a potvrdil, že v téhle soutěži je prostě doma. Pro Valencii to byl začátek jejich finálového prokletí.

Branky: 39. Morientes (Savio), 67. McManaman, 75. Raúl (Redondo). Rozhodčí: Stefano Braschi (Itálie).
ŽK: Roberto Carlos, Salgado – Djukic, Carboni, Farinós. Místo: Stade de France, Paříž (Francie).

Real Madrid: Casillas – Salgado, Iván Campo, Helguera, Roberto Carlos – McManaman, Redondo, Savio (75. Solari), Figo – Morientes (85. Sanchís), Raúl. Trenér: Vicente del Bosque.

Valencia: Cañizares – Angloma, Djukic, Pellegrino, Carboni – Mendieta, Farinós (46. Ilie), Gerard, Kily González – Sánchez (62. Angulo), López (46. Zahovič). Trenér: Héctor Cúper.

Sestřih utkání:

Psal se 26. květen 1999 a na barcelonském Camp Nou se odehrál největší zázrak v historii fotbalu. To nebyl zápas, to byl film, thriller s neuvěřitelným koncem. Bayern Mnichov už měl ruce na poháru, ale pak přišly tři minuty nastavení, které navždy změnily fotbalovou historii a zrodily legendu. Manchester United toužil po historickém treblu, ale 90 minut to vypadalo, že jeho sen se rozplyne.

Hele, ten zápas byl 90 minut o jednom týmu. Bayern byl lepší, rychlejší, silnější. Už v 6. minutě je poslal do vedení z přímého kopu Mario Basler a od té doby hřiště patřilo jim. Manchester United byl bezradný, bez nápadu, bez jiskry. Němci mohli rozhodnout, trefili tyč i břevno, a vypadalo to, že United nemají absolutně žádnou šanci. Fanoušci Bayernu už slavili, na pohár se vázaly bavorské stuhy a všichni čekali jen na závěrečný hvizd.

Sir Alex Ferguson na lavičce ale věřil v zázrak. Poslal na hřiště dva útočníky, Teddyho Sheringhama a Ole Gunnara Solskjæra, a doufal v nemožné. A pak přišly tři minuty nastavení. V 91. minutě, po rohovém kopu, se míč dostal k Teddymu Sheringhamovi a ten ho lehkou tečí poslal do sítě! 1:1! United vybuchli radostí, že si zahrají prodloužení. Ale to nebylo všechno. Hned po rozehrávce získali další roh.

Běžela 93. minuta. David Beckham poslal další dokonalý centr, Sheringham ho hlavou prodloužil a tam, přesně tam, kde má být, stál Ole Gunnar Solskjær. Tenhle „zabiják s dětskou tváří“ instinktivně nastavil nohu a míč skončil pod břevnem! 2:1! Totální šílenství, absolutní extáze na jedné straně, totální kolaps a slzy na druhé. Během 102 vteřin ukradl Manchester United zápas, který už byl prohraný, a dokonal legendární „Treble“. Byl to večer, který dokázal, že ve fotbale je možné naprosto všechno.

Branky: 90+1. Sheringham (Giggs), 90+3. Solskjaer O. G. (Sheringham). – 6. Basler. Rozhodčí: Collina P. (Ita). ŽK: Effenberg. Místo: Camp Nou (Barcelona, Španělsko).

Manchester United: Schmeichel P. – Neville, Johnsen, Stam, Irwin – Giggs, Beckham, Butt, Blomqvuist (67. Sheringham) – Yorke, Cole A. (81. Solskjaer O. G.). Trenér: Sir Alex Ferguson.

Bayern Mnichov: Kahn – Babbel, Linke, Matthaus (80. Fink), Kuffour, Tarnat – Effenberg, Jeremies – Basler (89. Salihamidžič), Jancker, Zickler (71. Scholl). Trenér: Ottmar Hitzfeld.

Sestřih utkání:

Psal se 20. květen 1998 a v Amsterdamu se psala historie. Juventus se potřetí v řadě probojoval do finále a chtěl konečně napravit předchozí zklamání. Proti němu ale stál spící obr, Bílý balet, který na evropský titul čekal neuvěřitelných 32 let. Byla to celá generace fanoušků, která nikdy neviděla svůj klub na vrcholu Evropy, a teď konečně doufali, že se prokletí zlomí. Byl to souboj dvou gigantů, dvou fotbalových dynastií, které si to přišly rozdat o všechno.

Samotný zápas nebyl žádná fotbalová óda na radost, ale neúprosná taktická bitva, kde dominovaly obrany. Juventus sice měl míč, Zidane kouzlil, ale obrana Realu v čele s Hierrem byla jako ze žuly. Hrálo se o každý centimetr hřiště a bylo jasné, že tohle rozhodne jediný moment, jediná chyba. Napětí by se dalo krájet a zdálo se, že se schyluje k prodloužení. Real Madrid ale čekal na svou šanci a věděl, že musí být trpělivý.

A ten moment přišel v 66. minutě. Po zblokované střele Roberta Carlose se míč odrazil k Predragu Mijatovićovi. Ten nezaváhal, obešel brankáře Peruzziho a poslal míč do sítě! Celý stadion explodoval, i když se Italové zlobili a reklamovali ofsajd, ale gól platil. Real Madrid vedl a od té chvíle se už jen bránil. Juventus se vrhl do útoku, ale marně, Bílý balet bojoval jako o život a udržel čisté konto až do konce.

Když zazněl závěrečný hvizd, propukla absolutní euforie. Hráči v bílém padli na kolena, někteří v slzách štěstí. Po 32 letech! Po nekonečném čekání byl Real Madrid znovu králem Evropy. „La Séptima“, sedmý titul, byl doma a jedna z největších fotbalových dynastií se vrátila na trůn, kam podle svých fanoušků vždy patřila. Pro Juventus to byla druhá finálová prohra v řadě a začátek jejich finálového prokletí.

Branky: 66. Mijatović. Rozhodčí: Hellmut Krug (Něm.). ŽK: Hierro, Roberto Carlos, Karembeu, Morientes – Montero, Davids. Místo: Amsterdam Arena (Amsterdam, Nizozemsko).

Real Madrid: Illgner – Panucci, Hierro, Sanchís M., Roberto Carlos – Karembeu, Seedorf, Redondo, Raúl – Morientes (81. Šuker), Mijatović (88. Jaime). Trenér: Jupp Heynckes.

Juventus: Peruzzi – Torricelli, Ferrara, Montero, Pessotto (74. Fonseca) – Deschamps, Davids, Conte (67. Di Livio) – Zidane, Inzaghi, Del Piero. Trenér: Marcello Lippi.

Sestřih utkání:

Psal se 28. květen 1997 a v Mnichově se chystala korunovace obhájce titulu. Italský gigant Juventus si šel pro druhý titul v řadě, ale v cestě mu stál outsider z Dortmundu, který měl v zádech celé Německo. Juventus byl supertým plný hvězd jako Zidane, Vieri nebo Del Piero a byl obrovským favoritem. Proti němu stála parta bojovníků pod vedením lišáka Ottmara Hitzfelda, která sice neměla takové hvězdy, ale hrála s neuvěřitelným srdcem a odhodláním. Navíc hráli doma, v Německu, což jim dodávalo obrovskou sílu.

A právě ta síla se projevila hned v prvním poločase. Zápas začal a Juventus si myslel, že má vše pod kontrolou. Jenže pak přišla 29. minuta, roh a na centr si naskočil blonďatý útočník Karl-Heinz Riedle a hlavou poslal Dortmund do vedení! Stadion explodoval, ale to nebylo všechno. O pět minut později, další centr a Riedle… ZNOVU! Další hlavička a Juventus prohrával 2:0! Italský gigant byl v šoku, na kolenou, a německá mašina šlapala na plné obrátky.

Po přestávce vsadil Juventus vše na jednu kartu a poslal na hřiště svého největšího kouzelníka, Alessandra Del Piera. A ten ukázal svou genialitu. V 65. minutě si naběhl na centr a neuvěřitelnou patičkou snížil na 2:1. Najednou to vypadalo, že se Goliáš probudil a chystá se Davida rozdrtit. Jenže trenér Dortmundu Hitzfeld vytáhl z rukávu eso. Okamžitě poslal na hřiště dvacetiletého místního odchovance Larse Rickena.

A teď se podržte. Ricken byl na hřišti sotva pár vteřin, dostal první přihrávku, viděl, že brankář Peruzzi je venku z brány, a z třiceti metrů ho geniálním lobem přehodil. GÓL! Byl to jeden z nejlegendárnějších gólů v historii Ligy mistrů, totální drzost a genialita, která zlomila Juventusu vaz a poslal celý Dortmund do fotbalového nebe. Byla to pohádka, ve které outsider porazil giganta a poprvé ve své historii usedl na evropský trůn.

Branky: 29. Riedle (Lambert), 34. Riedle (Möller), 71. Ricken (Möller) – 65. Del Piero (Bokšić). Rozhodčí: Sándor Puhl (Maď.). ŽK: Lambert, Ricken – Porrini, Vieri. Místo: Olympiastadion (Mnichov, Německo).

Borussia Dortmund: Klos – Reuter, Kohler, Sammer, Heinrich – Lambert, Paulo Sousa, Freund – Möller – Chapuisat (70. Ricken), Riedle (75. Herrlich). Trenér: Ottmar Hitzfeld.

Juventus: Peruzzi – Torricelli, Ferrara, Montero, Pessotto – Deschamps, Davids, Jugović (67. Tacchinardi) – Zidane – Vialli (58. Del Piero), Boksic (75. Amoruso). Trenér: Marcello Lippi.

Sestřih utkání:

Psal se 22. květen 1996 a v Římě se chystala bitva gigantů. Obhájce titulu Ajax se vrátil do finále, aby potvrdil svou dominanci, ale v cestě mu stála Stará dáma z Turína, která toužila po evropském trůnu víc než po čemkoliv jiném. Juventus, nabitý hvězdami jako Del Piero, Vialli a Ravanelli, chtěl po jedenácti letech znovu usednout na trůn a byl odhodlaný pro to udělat cokoliv.

Zápas začal ve velkém stylu a Juventus, hnaný tisícovkami svých fanoušků, se do soupeře zakousl od první minuty. A netrvalo to dlouho. Už ve 13. minutě přišel šok pro nizozemský tábor, když se po chybě v obraně dostal k míči Fabrizio Ravanelli, přezdívaný „Bílé péro“, a z téměř nemožného úhlu poslal míč do sítě. Ajax byl otřesen, ale ne zlomen, a těsně před poločasem se po závaru po přímém kopu dostal k odraženému míči finský génius Jari Litmanen a nekompromisně srovnal.

Druhý poločas a následné prodloužení přinesly neúprosnou taktickou bitvu plnou opatrnosti. Oba týmy věděly, že jediná další chyba může být fatální, a tak se nikdo nechtěl pouštět do zbytečného riskování. Bylo jasné, že tento epický souboj nerozhodne herní čas a o novém králi Evropy bude muset rozhodnout ten nejkrutější test fotbalových dovedností a psychiky – penaltový rozstřel.

A právě v loterii pokutových kopů se ukázala síla Juventusu a hlavně jeho brankáře Angela Peruzziho. Hned první penaltu Ajaxu, kterou kopal Edgar Davids, Peruzzi chytil! Juventus byl ve výhodě a své pokusy proměňoval s ledovým klidem. Když pak Peruzzi zneškodnil i pokus Sonnyho Silooye, bylo prakticky rozhodnuto a poslední gól Vladimira Jugoviće rozpoutal v Turíně peklo. Sen Ajaxu o obhajobě se rozplynul a Juventus se stal králem Evropy.

Branky: 13. Ravanelli – 41. Litmanen. Penalty proměnili: Ferrara, Pessotto, Padovano, Jugović – Litmanen, Scholten. Neproměnili: Davids, Silooy. Rozhodčí: Diaz Vega (Šp.). ŽK: Deschamps, Jugović - Blind, Davids, Litmanen. Místo: Stadio Olimpico (Řím, Itálie).

Juventus Turín: Peruzzi – Ferrara, Pessotto, Vierchowod, Torricelli – Sousa (57. Di Livio), Deschamps, Conte (44. Jugović) – Del Piero, Vialli, Ravanelli (77. Padovano). Trenér: Marcello Lippi.

Ajax Amsterdam: Van der Sar – Silooy, Blind, de Boer F. (69. Scholten) – Bogarde, Davids, Litmanen, George, Musampa (46. Kluivert) – Kanu, de Boer R. (91. Wooter). Trenér: Louis van Gaal.

Sestřih utkání:

Psal se 24. květen 1995 a ve Vídni se schylovalo k bitvě generací. Na jedné straně stálo zkušené AC Milán, obhájce titulu. Proti nim se postavila parta mladíků z Ajaxu Amsterdam pod vedením Louise van Gaala, kterým nikdo nevěřil, ale kteří hráli ten nejkrásnější fotbal v Evropě. Milán byl favoritem, ale Ajax už ho v té sezóně dvakrát porazil a sebevědomí mu nechybělo.

Hele, tohle byl střet dvou světů. Zápas byl přesně takový, jak se čekalo – taktická bitva, kde dominovaly pevné obrany. Milán se svou legendární obranou v čele s Baresim a Maldinim nedal mladíkům z Ajaxu ani centimetr prostoru. Na druhé straně ale nizozemský tým svou neustálou aktivitou a držením míče eliminoval všechny ofenzivní zbraně italského giganta. Šancí bylo jako šafránu a zdálo se, že duel směřuje k nevyhnutelnému prodloužení.

Jenže pak přišla 85. minuta a moment, který přepsal dějiny. Van Gaal poslal na hřiště teprve osmnáctiletého útočníka Patricka Kluiverta. A právě on se stal hrdinou, když si po přihrávce od veterána Franka Rijkaarda, bývalé ikony Milána, poradil s obranou a špičkou kopačky poslal míč za záda brankáře Rossiho. Byl to gól, který zmrazil favorizovaný Milán a poslal Ajax do fotbalového nebe. Symbolika toho okamžiku byla ohromující.

Byl to triumf mládí, krásy a ofenzivního fotbalu nad pragmatismem a zkušeností. Byla to korunovace jedné z nejlepších generací v historii fotbalu, která oživila odkaz totálního fotbalu a ukázala světu jména jako Seedorf, Davids, Overmars nebo Kluivert. I když se tento tým brzy rozpadl, protože si jeho klenoty rozebraly nejbohatší kluby světa, finále z roku 1995 zůstává v paměti jako den, kdy fotbalová krása a odvaha zvítězily.

Branky: 85. Kluivert (Rijkaard). Rozhodčí: Craciunescu (Rum.). ŽK: Overmars, Blind - Panucci, Costacurta. Místo: Ernst-Happel-Stadion (Vídeň, Rakousko).

Ajax Amsterdam: Van der Sar – Reiziger, Blind, Rijkaard, de Boer F. – Seedorf (53. Kanu), Davids – George, Litmanen (70. Kluivert), Overmars – de Boer R. Trenér: Louis van Gaal.

AC Milán: Rossi – Panucci, Costacurta, Baresi, Maldini – Donadoni, Albertini, Desailly, Boban (84. Lentini) – Massaro (88. Eranio), Simone. Trenér: Fabio Capello.

Sestřih utkání:

Psal se 18. květen 1994 a v Aténách se chystal souboj snů. Na jedné straně stála Barcelona, legendární „Dream Team“ Johana Cruyffa s hvězdami jako Romário a Stoičkov, který hrál ten nejkrásnější fotbal na planetě. Proti nim se postavilo AC Milán, kterému kvůli trestům chyběly klíčové opory Baresi a Costacurta, a všichni ho odepisovali. Barcelona byla obrovským favoritem, ale Fabio Capello měl jiný plán.

A ten plán byl naprosto dokonalý a zničující. Od první minuty bylo na hřišti jen jedno mužstvo. Barcelona byla v šoku, hráči v bílém si s nimi dělali, co chtěli, a italská mašina drtila španělský sen na prach. V prvním poločase se dvakrát trefil Daniele Massaro a poslal Milán do dvoubrankového vedení. Barcelona byla bezradná, jejich hvězdy neviditelné a Cruyff na lavičce jen nevěřícně kroutil hlavou. Tohle nebyl zápas, to byla poprava v přímém přenosu.

Hned na začátku druhého poločasu přišel moment, který se navždy zapsal do historie. Dejan Savićević, srbský génius, se dostal k míči na pravé straně a z téměř nemožného úhlu přehodil brankáře Zubizarretu neuvěřitelným lobem. To nebyl gól, to byla fotbalová báseň, symbol absolutní dominance. A aby toho nebylo málo, o chvíli později přidal čtvrtý gól Marcel Desailly a dokonal tak jednu z největších demolic v historii finálových zápasů.

Tohle finále znamenalo konec jedné velké éry, konec Cruyyova „Dream Teamu“ a zároveň triumf italského pragmatismu a taktické dokonalosti. Fabio Capello ukázal celému světu, že i bez největších hvězd se dá vyhrát, pokud máte dokonalý plán. Pro AC Milán to byl jeden z největších triumfů v jejich bohaté historii, který dokázal, že fotbal se nehraje na jména, ale na hřišti.

Branky: 22. Massaro (Savičević), 45+2. Massaro (Donadoni), 47. Savićević, 58. Desailly. Rozhodčí: Don (Angl.). ŽK: Massaro, Albertini, Costacurta - Stoichkov, Nadal, Ferrer. Místo: Olympijský stadion (Atény, Řecko).

AC Milán: Rossi – Tassotti, Panucci, Albertini, Galli, Maldini (83. Nava) – Donadoni, Desailly, Boban – Savićević, Massaro. Trenér: Fabio Capello.

FC Barcelona: Zubizarreta – Ferrer, Koeman, Nadal, Sergi (71. Estebaranz) – Bakero, Guardiola, Amor – Stoichkov, Romário, Beguiristain (51. Eusebio). Trenér: Johan Cruyff.

Sestřih utkání:

Psal se 26. květen 1993 a na Olympijském stadionu v Mnichově se psala historie. Bylo to úplně první finále nového formátu Ligy mistrů a hned souboj gigantů. Na jedné straně stálo neporazitelné AC Milán plné hvězd, na druhé hladový Olympique Marseille. Všichni čekali triumf italské mašiny, ale francouzský tým měl jiné plány a jeden nečekaný hrdina rozhodl o všem.

Hele, tohle bylo poprvé! Na jedné straně AC Milán, naprosto neporazitelná mašina plná hvězd jako Van Basten, Rijkaard nebo Maldini, která v celé soutěži neztratila ani bod. Proti nim se postavil Olympique Marseille, francouzský šampion, který toužil po svém prvním velkém evropském triumfu a měl v týmu borce jako Völler, Deschamps nebo Abédi Pelé. Favorit byl jasný, ale zápas byl od začátku neuvěřitelně taktický a vyrovnaný, čekalo se na jediný moment, který všechno zlomí.

A ten moment přišel těsně před koncem prvního poločasu, když se zrodil hrdina, kterého nikdo nečekal. Po rohovém kopu Abédiho Pelého si na centr naskočil obránce Basile Boli a neuvěřitelnou hlavou poslal míč do sítě za záda bezmocného brankáře Rossiho. Stadion explodoval a Marseille vedlo! Ve druhém poločase se Milán vrhl do útoku, ale francouzská obrana v čele s brankářem Barthezem byla naprosto neprostupná a udržela čisté konto až do konce.

Marseille se stalo prvním a dosud jediným francouzským týmem, který vyhrál Ligu mistrů, ale tenhle příběh neměl šťastný konec. Krátce po finále se provalila korupční aféra, kvůli které byl klub přeřazen do druhé ligy a přišel o možnost obhajovat ušatý pohár. Titul v Lize mistrů jim sice zůstal, ale navždy bude mít pachuť podvodu a kontroverze, která z tohoto historického triumfu udělala hořkosladkou vzpomínku.

Branky: 43. Boli (Pelé). Rozhodčí: Röthlisberger (Švýc). ŽK: Barthez, Boli, Di Meco, Sauzée. Místo: Olympiastadion (Mnichov, Německo).

Olympique Marseille: Barthez – Angloma (62. Durand), Di Meco, Boli, Desailly, Eydelie – Deschamps, Sauzée, Pelé – Boksic, Völler (79. Thomas). Trenér: Raymond Goethals.

AC Milán: Rossi – Tassotti, Maldini, Albertini, Costacurta, Baresi – Lentini, Rijkaard, van Basten (86. Eranio) – Donadoni (58. Papin), Massaro. Trenér: Fabio Capello.

Sestřih utkání:

https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_European_Cup_and_UEFA_Champions_League_finals