Boje o vládce EURA? Přehled všech finálových duelů!

Finále Eura, to je prostě fotbalová maturita. Zkouška, kde se ukáže, kdo má nervy z oceli a kdo se pod tlakem sesype. Za ty roky jsme viděli všechno. Zázračný volej Van Bastena, který popřel fyziku. Dánskou pohádku, kdy kluci z pláže dobyli Evropu a šokovali svět. Náš vlastní český sen, který v 95. minutě ve Wembley zničil zlatý gól.

A samozřejmě i bitvy nového tisíciletí plné taktiky, penaltových dramat a nečekaných hrdinů. Tohle je přehled všech těch nezapomenutelných večerů, které formovaly fotbalovou historii. Připoutejte se, jedeme

Psal se 14. červenec 2024 a v Berlíně se chystala bitva gigantů. Anglie, hnaná touhou konečně zlomit své finálové prokletí, proti mladému a dravému Španělsku. Byl to večer, který měl odpovědět na otázku, zda konečně přijde čas anglické zlaté generace, nebo zda španělská nová vlna ovládne Evropu. A odpověď byla krutá a krásná zároveň.

Hele, tohle byl souboj dvou nejlepších týmů na turnaji. Anglie se svou hvězdnou sestavou a obrovským tlakem celé země. A Španělsko? To byla jízda! Jejich mladíci Lamine Yamal a Nico Williams si dělali z obran soupeřů trhací kalendář a hráli fotbal z jiné planety. Finále slibovalo neuvěřitelnou podívanou, bitvu dvou stylů, dvou generací a dvou fotbalových velmocí, které toužily po slávě.

Zápas byl od začátku neuvěřitelně rychlý a plný šancí. Hned po přestávce, ve 47. minutě, předvedl Nico Williams své typické sólo, zasekl si obránce a neuvěřitelnou střelou poslal míč do šibenice. Španělsko vedlo a vypadalo to, že má vše pod kontrolou. Jenže Anglie ukázala obrovské srdce. V 73. minutě se po skvělé akci dostal k míči Cole Palmer a srovnal. Drama vrcholilo a schylovalo se k prodloužení.

Jenže pak přišla 86. minuta. A moment, který rozhodl. Střídající Mikel Oyarzabal se dostal k míči ve vápně a střelou na přední tyč poslal Španělsko znovu do vedení. Anglie už na odpověď neměla sílu. Když zazněl závěrečný hvizd, španělští hráči explodovali v radosti, zatímco ti angličtí znovu padli na trávník v slzách. Pro Anglii to byla další bolestivá finálová prohra. A pro Španělsko? Čtvrtý titul mistrů Evropy, čímž se stali nejúspěšnějším týmem v historii.

Branky: 47. Williams (Yamal), 86. Oyarzabal (Cucurella) – 73. Palmer (Bellingham). Rozhodčí: François Letexier (Fra.). ŽK: Carvajal – Rice, Bellingham. Místo: Olympiastadion (Berlín, Německo).

Španělsko: Simón – Carvajal, Le Normand (83. Nacho), Laporte, Cucurella – Rodri (89. Zubimendi), Ruiz – Yamal (89. Torres), Olmo, Williams (46. Oyarzabal) – Morata (68. Merino). Trenér: Luis de la Fuente.

Anglie: Pickford – Walker, Stones, Guehi, Trippier (70. Mainoo) – Rice, Bellingham – Saka, Foden (89. Gordon), Palmer (89. Watkins) – Kane. Trenér: Gareth Southgate.

Sestřih utkání:

Psal se 11. červenec 2021 a v legendárním Wembley se chystal večer, na který Anglie čekala 55 let. Domácí tým byl ve finále a celá země zpívala „It's coming home“. Ale Itálie, která pod vedením Roberta Manciniho vstala z popela, měla jiné plány. Byl to večer plný emocí, dramatu a slz, který rozhodla až ta největší loterie.

Hele, tenhle zápas začal pro Anglii jako sen. Už ve 2. minutě poslal Trippier do vápna dokonalý centr a Luke Shaw ho z voleje napálil do sítě. Wembley explodovalo, celá Anglie byla v euforii a vypadalo to, že sen se stane skutečností. Jenže Itálie ukázala své obrovské srdce a zkušenosti. Postupně převzala kontrolu nad hrou a tlačila se za vyrovnáním. Anglie se stáhla a čekala, co se stane.

A stalo se to v 67. minutě. Po rohovém kopu nastal ve vápně obrovský závar, míč se odrazil od tyče a veterán Leonardo Bonucci ho zblízka doklepl do sítě. Bylo srovnáno a drama vrcholilo. Zbytek zápasu a celé prodloužení už byla jen taktická bitva plná nervozity. Bylo jasné, že o novém králi Evropy rozhodnou penalty. A tam se měl zrodit nový italský hrdina.

Tím hrdinou se stal brankář Gianluigi Donnarumma. Zatímco Italové své penalty proměňovali, na anglické straně selhali tři mladíci – Rashford, Sancho a Saka. A právě poslední pokus Bukaya Saky Donnarumma chytil a rozpoutal italské peklo. Itálie byla po více než 50 letech znovu králem Evropy. Pro Anglii to byl další krutý večer plný slz a zklamání. Fotbal se domů nevrátil.

Branky: 67. Bonucci – 2. Shaw (Trippier). Penalty proměnili: Berardi, Bonucci, Bernardeschi – Kane, Maguire. Neproměnili: Belotti, Jorginho – Rashford, Sancho, Saka. Rozhodčí: Björn Kuipers (Niz.). ŽK: Barella, Bonucci, Insigne, Chiellini, Jorginho – Maguire, Sterling. Místo: Wembley Stadium (Londýn, Anglie).

Itálie: Donnarumma – Di Lorenzo, Bonucci, Chiellini, Emerson (118. Florenzi) – Barella (54. Cristante), Jorginho, Verratti (96. Locatelli) – Chiesa (86. Bernardeschi), Immobile (55. Berardi), Insigne (91. Belotti). Trenér: Roberto Mancini.

Anglie: Pickford – Walker (120. Sancho), Stones, Maguire – Trippier (70. Saka), Rice (74. Henderson, 120. Rashford), Phillips, Shaw – Mount (99. Grealish), Sterling – Kane. Trenér: Gareth Southgate.

Sestřih utkání:

Psal se 10. červenec 2016 a v Paříži se chystala korunovace. Domácí Francie, tým plný hvězd, si šla pro titul. Proti nim stálo Portugalsko, které se do finále spíše protrápilo, ale mělo v týmu Cristiana Ronalda. Jenže pak přišel moment, který všechno změnil, a zrodil se jeden z nejméně očekávaných hrdinů v historii.

Hele, tenhle zápas měl dva naprosto odlišné příběhy. Ten první byl o tragédii největší hvězdy. Už v prvním poločase se po souboji s Payetem zranil Cristiano Ronaldo a s pláčem opouštěl hřiště. Vypadalo to, že sen Portugalska se rozplynul. Ale pak začal druhý příběh. Ronaldo se proměnil v asistenta trenéra, hecoval své spoluhráče z lavičky a Portugalsko se semklo a bojovalo jako jeden muž.

Zápas byl vyrovnaný, plný taktiky a opatrnosti. Francie měla sice navrch, Gignac trefil v poslední minutě tyč, ale Portugalsko díky skvělé obraně a bojovnosti drželo bezbrankový stav. Šlo se do prodloužení, kde se čekalo na jediný moment, na jedinou chybu. A ten moment přišel v 109. minutě. A byl naprosto nečekaný.

K míči se dostal střídající Éder, útočník, od kterého nikdo nic nečekal. Napřáhl z velké dálky a jeho bomba zapadla přesně k tyči. Absolutní šok! Stadion oněměl a Portugalsko bylo v extázi. Francie už na odpověď neměla sílu. Portugalsko, tým, který na turnaji vyhrál v základní hrací době jediný zápas, se stal králem Evropy. Byl to triumf vůle, odhodlání a důkaz, že i bez největší hvězdy se dá vyhrát, pokud máte srdce.

Branky: 109. Éder (Moutinho). Rozhodčí: Mark Clattenburg (Angl.). ŽK: Cédric, Mário, Guerreiro, Carvalho, Fonte, Patrício – Umtiti, Matuidi, Koscielny, Pogba. Místo: Stade de France (Saint-Denis, Francie).

Portugalsko: Patrício – Cédric, Pepe, Fonte, Guerreiro – Carvalho – Sanches (79. Éder), Silva (66. Moutinho), Mário – Nani, Ronaldo (25. Quaresma). Trenér: Fernando Santos.

Francie: Lloris – Sagna, Koscielny, Umtiti, Evra – Pogba, Matuidi – Sissoko (110. Martial), Griezmann, Payet (58. Coman) – Giroud (78. Gignac). Trenér: Didier Deschamps.

Sestřih utkání:

Psal se 1. červenec 2012 a v Kyjevě se psala historie. Španělsko, úřadující mistři Evropy i světa, stálo na prahu něčeho neuvěřitelného – historického hattricku. Proti nim stála Itálie, která na turnaji předvedla skvělé výkony a snila o odplatě za finále z roku 2008. Ale místo vyrovnané bitvy svět sledoval jednu z největších demolic v historii finálových zápasů.

Hele, tohle byla absolutní dominance. Španělsko bylo na absolutním vrcholu svých sil a hrálo fotbal z jiné galaxie. Jejich tiki-taka dosáhla dokonalosti a Itálie, i když se snažila, byla od první minuty jen stínem svého soupeře. Už ve 14. minutě se po geniální akci trefil hlavou David Silva a o chvíli později přidal druhý gól po neuvěřitelném sprintu Jordi Alba. V poločase to bylo 2:0 a bylo prakticky hotovo.

Itálie se ve druhém poločase snažila něco udělat, ale její naděje definitivně zhasly, když se zranil střídající Thiago Motta a Italové museli dohrávat v deseti. Španělsko pak spustilo exhibici. V 84. minutě přidal třetí gól střídající Fernando Torres, který se tak stal prvním hráčem v historii, jenž skóroval ve dvou různých finále Eura. A o čtyři minuty později pečetil výhru další střídající hráč, Juan Mata.

Byla to naprostá demolice, nejvyšší vítězství v historii finále Eura. Španělsko dokonalo historický hattrick a potvrdilo, že je jedním z nejlepších týmů všech dob. Pro Itálii to byl krutý konec skvělého turnaje a lekce z fotbalové moderny. Pro Španělsko to byla korunovace zlaté generace, která změnila fotbal a na kterou se nikdy nezapomene.

Branky: 14. Silva (Fàbregas), 41. Alba (Xavi), 84. Torres (Xavi), 88. Mata (Torres). Rozhodčí: Pedro Proença (Por.). ŽK: Piqué – Barzagli. Diváci: 63 170. Místo: Olympijský stadion (Kyjev, Ukrajina).

Španělsko: Casillas – Arbeloa, Piqué, Ramos, Alba – Busquets, Alonso, Xavi – Iniesta (87. Mata), Fàbregas (75. Torres), Silva (59. Pedro). Trenér: Vicente del Bosque.

Itálie: Buffon – Abate, Barzagli, Bonucci, Chiellini (21. Balzaretti) – Marchisio, Pirlo, De Rossi – Montolivo (57. Motta) – Balotelli, Cassano (46. Di Natale). Trenér: Cesare Prandelli.

Sestřih utkání:

Psal se 29. červen 2008 a ve Vídni se chystala korunovace nové fotbalové dynastie. Španělsko, tým plný kouzelníků jako Xavi, Iniesta a Torres, toužilo po svém prvním velkém titulu po neuvěřitelných 44 letech. Proti nim stálo silné a zkušené Německo. Ale ten večer patřil jen jednomu týmu a jednomu stylu, který měl v následujících letech ovládnout svět.

Hele, tohle byl večer, kdy se zrodila legenda. Španělsko na turnaji předvádělo fotbal z jiné planety. Jejich tiki-taka, styl založený na krátkých přihrávkách a neustálém držení míče, ničil jednoho soupeře za druhým. Proti nim stálo Německo, tradiční fotbalová velmoc, která spoléhala na sílu, disciplínu a efektivitu. Byl to souboj krásy proti síle, umění proti pragmatismu. A ten večer umění vyhrálo na plné čáře.

Zápas byl od začátku v režii Španělska. Jejich záložníci si dělali na hřišti, co chtěli, a němečtí hráči jen bezmocně běhali bez míče. A pak přišla 33. minuta a moment, který rozhodl celé finále. Xavi poslal geniální kolmici za obranu, na tu si naběhl Fernando Torres, přetlačil obránce Lahma a elegantním obloučkem přehodil vybíhajícího brankáře Lehmanna. Byl to gól, který dokonale symbolizoval rychlost, chytrost a technickou dokonalost tohoto španělského týmu.

Německo se ve druhém poločase snažilo, bojovalo, ale na skvěle organizované Španělsko prostě nemělo. Španělé kontrolovali hru, drželi míč a nepustili svého soupeře do jediné vážnější šance. Když zazněl závěrečný hvizd, celé Španělsko explodovalo v euforii. Po 44 letech čekání konečně získali velkou trofej a odstartovali jednu z nejdominantnějších ér v historii fotbalu. Ten večer se zrodila dynastie, která měla v následujících letech vyhrát všechno.

Branky: 33. Torres (Xavi). Rozhodčí: Roberto Rosetti (Ita.). ŽK: Casillas, Torres – Ballack, Kurányi. Diváci: 51 428. Místo: Ernst-Happel-Stadion (Vídeň, Rakousko).

Španělsko: Casillas – Ramos, Puyol, Marchena, Capdevila – Senna – Iniesta, Xavi, Fàbregas (63. Alonso), Silva (66. Cazorla) – Torres (78. Güiza). Trenér: Luis Aragonés.

Německo: Lehmann – Friedrich, Mertesacker, Metzelder, Lahm (46. Jansen) – Frings, Hitzlsperger (58. Kurányi) – Schweinsteiger, Ballack, Podolski – Klose (79. Gómez). Trenér: Joachim Löw.

Sestřih utkání:

Psal se 4. červenec 2004 a v Lisabonu se chystala korunovace. Domácí Portugalsko, tým plný hvězd jako Figo, Deco a mladíček Cristiano Ronaldo, si šlo pro svůj první velký titul. Proti nim stálo největší překvapení v historii fotbalu, Řecko, které nikdo nečekal ani ve čtvrtfinále. Byl to souboj krásy proti pragmatismu, Davida proti Goliášovi. A stalo se nemyslitelné.

Hele, tohle byla největší senzace všech dob. Nikdo, absolutně nikdo nevěřil, že by Řecko mohlo vyhrát. Jejich cesta do finále byla postavena na neprostupném betonu a neuvěřitelné taktické disciplíně pod vedením německého kouče Otto Rehhagela. Už jednou na turnaji Portugalce porazili ve skupině, ale finále? To měl být jiný příběh. Jenže Řekové měli jiný plán.

Zápas byl přesně takový, jak se čekalo. Portugalsko bušilo do řecké zdi, ale marně. Řecká obrana byla jako pevnost a každý pokus domácích končil buď na obráncích, nebo vedle. A pak přišla 57. minuta a jediný rohový kop, který Řekové potřebovali. Na centr si naskočil Angelos Charisteas a neuvěřitelnou hlavou poslal míč do sítě. Absolutní šok! Stadion oněměl a řečtí fanoušci byli v extázi.

Portugalsko se vrhlo do útoku, ale bylo to marné. Řekové bránili v deseti lidech, bojovali jako lvi a nepustili domácí do jediné vážnější šance. Když zazněl závěrečný hvizd, celý svět oněměl úžasem. Řecko, tým, na který si před turnajem nikdo nevsadil, se stal králem Evropy. Obraz plačícího Cristiana Ronalda obletěl svět. Byl to triumf taktiky, disciplíny a týmového ducha, který dokázal, že ve fotbale se může stát opravdu cokoliv.

Branky: 57. Charisteas (Basinas). Rozhodčí: Markus Merk (Něm.). ŽK: Costinha, Nuno Valente – Basinas, Seitaridis, Fyssas, Papadopoulos. Diváci: 62 865. Místo: Estádio da Luz (Lisabon, Portugalsko).

Portugalsko: Ricardo – Miguel (43. Ferreira), Carvalho, Andrade, Nuno Valente – Figo, Maniche, Costinha (60. Rui Costa), Deco, Ronaldo – Pauleta (74. Nuno Gomes). Trenér: Luiz Felipe Scolari.

Řecko: Nikopolidis – Seitaridis, Kapsis, Dellas, Fyssas – Zagorakis, Katsouranis, Basinas – Giannakopoulos (76. Venetidis), Charisteas, Vryzas (81. Papadopoulos). Trenér: Otto Rehhagel.

Sestřih utkání:

Psal se 2. červenec 2000 a v Rotterdamu se chystalo finále, které se zapsalo do historie jako jedno z největších dramat. Francie, úřadující mistři světa, chtěla dokonat historický double. Proti nim stála Itálie, která hrála s taktickou dokonalostí a byla jen pár vteřin od triumfu. Ale pak přišel neuvěřitelný obrat a zlatý gól, který zlomil srdce celé Itálii.

Hele, tenhle zápas byl neuvěřitelný thriller. Itálie hrála přesně to, co potřebovala. V 55. minutě se trefil Marco Delvecchio a od té doby Italové spustili svůj pověstný beton. Francouzi bušili, tlačili, ale marně. Minuty ubíhaly a zdálo se, že je hotovo. Italská lavička už začínala slavit, fanoušci byli v extázi a Francie byla na kolenou. Vypadalo to, že sen o doublu se rozplyne.

Jenže pak přišla čtvrtá minuta nastavení, poslední zoufalý nákop, který propadl až ke střídajícímu Sylvainu Wiltordovi, a ten střelou na zadní tyč srovnal! Absolutní šok! Italové padli na zem, jako by je zasáhl blesk, a Francouzi vstali z mrtvých. Šlo se do prodloužení, kde se hrálo na zlatý gól. A psychická výhoda byla jasně na straně Francie.

A v prodloužení přišla definitivní tečka za italskou tragédií. Běžela 103. minuta, Robert Pires utekl po levé straně, poslal míč do vápna a tam si ho našel další střídající žolík, David Trezeguet. Ten neváhal a z voleje napálil míč nekompromisně pod břevno. GÓL! Zlatý gól! Francie byla králem Evropy a dokonala historický double. Pro Itálii to byl jeden z nejkrutějších večerů v jejich fotbalové historii.

Branky: 90+4. Wiltord (Trezeguet), 103. Trezeguet (Pires) – 55. Delvecchio (Totti). Rozhodčí: Anders Frisk (Švéd.). ŽK: Vieira, Zidane – Cannavaro, Di Biagio, Totti. Místo: De Kuip (Rotterdam, Nizozemsko).

Francie: Barthez – Thuram, Blanc, Desailly, Lizarazu (86. Pires) – Vieira, Deschamps – Djorkaeff (76. Trezeguet), Zidane, Dugarry (58. Wiltord) – Henry. Trenér: Roger Lemerre.

Itálie: Toldo – Cannavaro, Nesta, Iuliano – Zambrotta, Albertini, Di Biagio (66. Ambrosini), Fiore (53. Del Piero), Maldini – Totti, Delvecchio (86. Montella). Trenér: Dino Zoff.

Sestřih utkání:

Psal se 30. červen 1996 a v legendárním Wembley se chystal večer, na který Česká republika nikdy nezapomene. Parta kolem Poborského, Nedvěda a Kouby si prožila neuvěřitelnou pohádku a postoupila až do finále proti favorizovanému Německu. Byl to večer, kdy jsme byli tak blízko, tak blízko nesmrtelnosti, ale pak přišel jeden střídající hráč a zlatý gól, který zlomil srdce celému národu.

Hele, tenhle turnaj byl pro nás jako sen. Nikdo s námi nepočítal, ale my jsme hráli s neuvěřitelným srdcem a bojovností. Poborského legendární lob proti Portugalsku, heroický postup přes Italy, to vše nás dovedlo až do finále proti Německu, které toužilo po odplatě za Bělehrad 1976. A my jsme začali skvěle. V 59. minutě fauloval Sammer ve vápně Karla Poborského a Patrik Berger s ledovým klidem proměnil penaltu. Vedli jsme a sen se stával skutečností.

Jenže německý trenér Berti Vogts měl na lavičce tajnou zbraň. Poslal na hřiště útočníka Olivera Bierhoffa, který v té době nebyl žádnou velkou hvězdou. A právě on se stal naším katem. V 73. minutě si naskočil na centr a hlavou srovnal. Šlo se do prodloužení, kde se poprvé v historii velkých turnajů hrálo na zlatý gól. Kdo dá gól, vyhrává. A bohužel, ten gól přišel na naší straně.

Běžela 95. minuta. Bierhoff se ve vápně otočil, vystřelil a jeho tečovaná střela nešťastně proklouzla Petru Koubovi rukavicemi do sítě. Konec. Ticho. Sen se rozplynul v jediné vteřině. Byl to jeden z nejbolestivějších momentů v historii našeho sportu. I když jsme prohráli, naši kluci se vrátili domů jako hrdinové a stříbro z Wembley se navždy zapsalo do historie. Ale ta jizva, ta zůstala.

Branky: 59. Berger (pen.) – 73. a 95. Bierhoff. Rozhodčí: Pierluigi Pairetto (Ita.). ŽK: Horňák, Suchopárek – Sammer, Ziege, Klinsmann. Místo: Wembley Stadium (Londýn, Anglie).

Česká republika: Kouba – Suchopárek, Kadlec, Horňák – Rada – Poborský (88. Šmicer), Němec, Bejbl, Nedvěd – Berger, Kuka. Trenér: Dušan Uhrin st.

Německo: Köpke – Babbel, Helmer, Sammer – Scholl (69. Bierhoff), Strunz, Eilts (46. Bode), Ziege – Hässler, Kuntz, Klinsmann. Trenér: Berti Vogts.

Sestřih utkání:

Psal se 26. červen 1992 a ve švédském Göteborgu se psala jedna z největších sportovních pohádek všech dob. Dánsko, tým, který se na turnaj vůbec neměl kvalifikovat a nahradil na poslední chvíli Jugoslávii, se postavil úřadujícím mistrům světa z Německa. Byl to souboj Davida s Goliášem, který měl neuvěřitelný konec.

Hele, tohle byl příběh, kterému nikdo nevěřil. Dánští hráči byli povoláni z dovolených, aby si jeli na Euro jen tak zahrát. Neměli žádný tlak, žádná očekávání. Ale s každým zápasem rostli a najednou se ocitli ve finále proti německé mašině plné hvězd jako Klinsmann, Völler nebo Effenberg. Všichni čekali, že pohádka skončí a Německo si dojde pro další titul, ale Dánové měli jiné plány.

Zápas začal a v 18. minutě přišel šok! Míč se dostal k Johnu „Faxe“ Jensenovi, hráči, který dal za reprezentaci jen pár gólů v životě, a ten ho neuvěřitelnou bombou napálil do šibenice. Dánsko vedlo a Němci byli v šoku. Od té chvíle začal koncert dánské obrany a hlavně brankáře Petera Schmeichela, který předváděl neuvěřitelné zákroky a ničil jednu německou šanci za druhou. Byl jako zeď, přes kterou se prostě nedalo projít.

A v 78. minutě přišla definitivní tečka za pohádkou. Kim Vilfort, hráč, který během turnaje odjížděl domů za svou vážně nemocnou dcerou, se dostal k míči, zasekl si obránce a střelou k tyči poslal Dánsko do dvougólového vedení. Když zazněl závěrečný hvizd, celý svět oněměl úžasem. Tým, který měl být na dovolené, se stal králem Evropy. Byl to triumf týmového ducha, odhodlání a důkaz, že ve fotbale je možné naprosto všechno.

Branky: 18. Jensen (Povlsen), 78. Vilfort. Rozhodčí: Bruno Galler (Švýc.). ŽK: Piechnik. Diváci: 37 800. Místo: Ullevi (Göteborg, Švédsko).

Dánsko: Schmeichel – Sivebæk (66. Christiansen), Olsen, Piechnik, Christofte – Jensen, Larsen, Vilfort, Povlsen – Laudrup B., Nielsen. Trenér: Richard Møller Nielsen.

Německo: Illgner – Reuter, Helmer, Kohler, Buchwald, Hässler – Brehme, Sammer (46. Doll), Effenberg (80. Thom) – Riedle, Klinsmann. Trenér: Berti Vogts.

Sestřih utkání:

Psal se 25. červen 1988 a v Mnichově se chystala odveta. Nizozemsko proti Sovětskému svazu. Oranjes toužili po pomstě za porážku ze skupiny, ale hlavně po svém prvním velkém titulu v historii. Byl to večer, který se navždy zapsal do historie díky jednomu z nejkrásnějších gólů všech dob.

Hele, tohle byl souboj dvou světů. Na jedné straně Nizozemsko, tým plný umělců a géniů jako Gullit, Rijkaard a Marco van Basten, kteří navazovali na odkaz totálního fotbalu. Proti nim stála sovětská mašina, dokonale organizovaný a fyzicky připravený tým, který v té době naháněl strach celé Evropě. Sověti už jednou Nizozemce na turnaji porazili a věřili si, že to dokážou znovu. Ale Nizozemsko mělo jiné plány a touhu konečně zlomit prokletí a získat velkou trofej.

Zápas začal a ve 32. minutě přišel první úder. Po rohovém kopu se k míči dostal kapitán Ruud Gullit a neuvěřitelnou silou poslal míč hlavou do sítě. Nizozemsko vedlo, ale to nejlepší mělo teprve přijít. V 54. minutě poslal Arnold Mühren z levé strany dlouhý, zdánlivě přetažený centr. A tam, v téměř nemožném úhlu, na něj čekal Marco van Basten. To, co udělal potom, byla čistá magie. Z voleje napálil míč způsobem, který popřel všechny fyzikální zákony, a poslal ho nechytatelně do šibenice. Gól, který se stal symbolem geniality.

Sovětský svaz se sice ještě snažil, dostal i šanci v podobě penalty, ale tu skvělým zákrokem zneškodnil brankář Hans van Breukelen. Když zazněl závěrečný hvizd, celé Nizozemsko explodovalo v euforii. Konečně to dokázali. Po letech, kdy hráli nejkrásnější fotbal, ale nikdy nic nevyhráli, se konečně dočkali. Byl to triumf jedné z nejlepších generací v historii a večer, kdy se z Marca van Bastena stala nesmrtelná legenda.

Branky: 32. Gullit (van Basten), 54. van Basten (Mühren). Rozhodčí: Michel Vautrot (Fra.). ŽK: van Breukelen, Wouters – Lytovčenko, Chidijatullin. Diváci: 72 308. Místo: Olympiastadion (Mnichov, Západní Německo).

Nizozemsko: van Breukelen – van Aerle, Rijkaard, R. Koeman, van Tiggelen – Vanenburg, Wouters, Mühren, E. Koeman – Gullit, van Basten. Trenér: Rinus Michels.

SSSR: Dasajev – Demjaněnko, Chidijatullin, Aleinikov, Gocmanov (68. Baltača) – Lytovčenko, Zavarov, Mychajlyčenko, Rac – Bělanov, Protasov (71. Pasulko). Trenér: Valerij Lobanovskij.