Článek
Sedíme v kabině větroně, připoutáni k sedačce a čekáme. Instruktor mě ještě upozorňuje, že start pomocí navijáku je trochu prudší. Potom se tažné lano pomalu napne…chvíle klidu a - start. Větroň jede rychle po travnaté ploše letiště. Po několika desítkách metrech se odlepuje od země a prudce stoupá vzhůru k obloze. Před sebou vidím jen modř nebe a oblaka.
„Tak na tohle nemám žaludek,“ stačím si ještě pomyslet. Zrychlení při startu mě vmáčklo do sedačky, hlava zapadla dozadu a žaludek!? Ten se za mnou opožďuje. Jak Blaník nabírá výšku, zrychlení se snižuje a nepříjemné pocity postupně mizí. Asi ve tři sta metrech pilot vypíná tažné lano, větroň sklání nos mírně dolů. V hloubce pod sebou vidím louky, zahrady a v dálce město Olomouc.
Dnes je pěkný sluneční den. Během letu pilot využívá vzestupné proudění vzduchu, krouží a postupně stoupáme až do výšky devíti set metrů. Dokola letounu je klid, jen občas proud vzduchu zasviští, jak obtéká kabinu a křídla. S výškou se zvětšuje dohlednost, je to nádherný pohled dolů na pole, louky a vesnice spojené cestami. Pod námi je Haná. Stranou krouží ptáci, využívají stejných vzdušných proudů jako my. Tohle je létání pro radost z létání. Možná, že tak o tom snili průkopníci letectví na začátku dvacátého století.
