Článek
Letiště aeroklubu Prostějov. Dnes je pěkný letní den, polooblačno, den příhodný pro vyhlídkové lety. Letíme ve výšce okolo sedmi set metrů. Sedím na přední sedačce v kabině Blaníku, na zadní sedačce je instruktor. Pozoruji krajinu pod námi, je to pěkný zážitek.
„Můžeme zkusit nějaký akrobatický prvek, třeba výkrut, nebo přemet?“…ptám se pilota.
„Výkrut Ne!…přemet Ano!,“ zní stručná odpověď.
Chvíli letíme v rovném letu s mírným klesáním.
„Tak jdeme na to,“…hlas pilota mě vyruší z klidu.
Stačím se ještě nohama zapřít o podlahu. Větroň sklání nos prudce dolů, pak už jenom padáme, nedovedu odhadnout jak dlouho. Vidím jak se pole a cesta pod námi rychle přibližují. Konečně. Nos Blaníka opisuje křivku spodní úvratě přemetu, větroň stoupá, ztrácím z dohledu zemi, před sebou vidím jen modrou oblohu a oblaka. Působí na mě přetížení, všechny měkké části mého těla se tlačí dolů.
Jak Blaník stoupá vzhůru, rychlost se postupně snižuje. V horní úvrati přemetu, připoutaný pásy, visím chvíli hlavou dolu vůdči zemi. V kabině poletují suchá stébla trávy. Pak se objeví horizont, v dálce kopce … a znovu padáme. Před sebou vidím stejné pole a stejnou cestu. Při třetím přemetu, v horní úvrati, pilot provádí překrut. Potom letíme v rovném letu.
„Všechno v pořádku?“ ptá se pilot.
„Je to v pořádku …třikrát dobrý,“…trochu nejistě odpovídám.
Po chvíli následuje nálet na letiště, nízký průlet nad přistávací dráhou přechází v krásně táhlou souvratovou zatáčku …jdeme na přistání.
