Článek
Bylo, nebylo. Tak nějak začínají pohádky, ale tohle se opravdu přihodilo, někdy v padesátých letech minulého století.
Naše rodina tehdy bydlela na předměstí krajského města. Nejstarší domy na předměstí byly většinou jen přízemní domky. Na náměstíčku škola, hospoda a poněkud dál kaplička. V té době, za posledními domy, už začínaly zahrady, louky a pole.
„Pojedeme stanovat, jsou školní prázdniny!“ - to jsme si vymysleli my, tři malí kluci - já, mladší brácha a stejně starý bratranec.
„Bez otce vás nepustím,“ říká starostlivá máti.
Nešlo diskutovat a tak jsme všichni čtyři vyjeli na jízdních kolech. Jsou to stará kola, bez přehazovaček, ještě předválečné výrobky. Ze začátku - hanácká rovina, to se pohodlně jede, potom se terén začíná pozvolna zvedat. Jedeme už delší dobu po silnici, zalesněným údolím, kterým protéká řeka a zároveň vede železniční trať. No prostě romantika. Našli jsme si pěkné vyvýšené místo, nedaleko lesa a začali stavět stan.
„Co hledáš tati?“
Ále, občanský průkaz… kdyby přišel hajný, nebo příslušník VB… zapomněl jsem ho doma na stole!"
Po vzrušené debatě, padla volba na mně, jako nejstaršího z kluků, abych jel zpátky pro onen doklad. Vracím se zpět, pěkně naštvaný a až teprve v půli cesty si uvědomuji, že nemám klíče od domu. Risknu to, snad bude máma doma. Jsem opět před naším domkem, zvoním, ale nikdo neotvírá. Co teď!? Naše sousedka mě informuje: „Tvoje maminka říkala, že jede ke své sestře.“
„No jo, to jsou dvě sestry, moje tety a každá bydlí na jiném konci města!“
Po delším přemlouvání mě sousedka pouští na jejich dvorek. Přelézám vysoký plot, oddělující naše dva dvorky, v kuchyni beru ten zpropadený občanský průkaz. Z našeho domku se dostávám stejnou cestou,… poděkuji hodné paní a konečně jedu zpátky stanovat.
„Pěkně“ jsem se projel letní krajinou. Tři stejné cesty, to je celkem asi padesát kilometrů v nohách. V té době samozřejmě neexistovaly mobilní telefony, vše se řešilo „per os.“
