Článek
Je začátek měsíce září roku 2020. Moderní budova - beton, kov a sklo. Na recepci starší muž třídí došlou poštu. Říkám mu svůj požadavek a jsem vybídnut, abych se posadil: „Paní si pro Vás přijde.“
Je doba koronavirová, naše schůzka s paní byla dojednána po internetu a telefonu a tak ani nevím, jak zmíněná žena vypadá. Pozoruji zatím provoz na recepci. Někdo chodí v roušce, jiný bez. Já mám svoji roušku, pro všechny případy, v aktovce. Přichází mladší, štíhlá paní a míří ke mně. Vstávám, jdu jí naproti.
„Stůjte…“ paní napřahuje ruku proti mně, dlaň míří šikmo vzhůru. Zastavil jsem se, rozrušené ženě se prý nemá odporovat.
„Nepřibližujte se… nedávno jsem jednala s klientem a před chvíli jsem dostala zprávu, že je pozitivní!“ říká paní a samozřejmě, v tom rozrušení, si nevzala roušku.
"Můžeme jednání odložit na pozdější dobu?… snažím se vyjednávat.
„Ne, všechny schůzky ruším!“
----
Tak a jsem opět venku na čerstvém vzduchu. Dnes je pěkný zářijový den. Slunce svítí, stromy se ještě zelenají, ptáci zpívají, ale jen lidem není do zpěvu. Člověk - „pán tvorstva“ na planetě Země - sčítá mrtvé a bojí se onemocnění koronavirem.
Jdu pomalu domů a až teprve nyní si uvědomuji, že také já jsem neměl roušku a tak jsem se mohl nakazit. Brzy odpoledne, po telefonu, dostávám od paní zprávu: „Jdu na testy, potom Vám zavolám výsledek.“
Večer televize i rozhlas oznamují nařízení vlády o zpřísnění protiepidemických opatření - uvnitř budov a v dopravních prostředcích jsou povinné roušky! Ale to mě na klidu vůbec, ale vůbec nepřidává.
Druhý den jsem doma, zrušil jsem všechny pochůzky. Je to jediná výhoda důchodce, být doma a čekat. Večer zvoní telefon.
"Můj test vyšel negativní "… oznamuje známý ženský hlas.
„To jsem rád, děkuji za informaci.“
Nyní mohu v klidu zakončit svoji krátkou, dobrovolnou karanténu.
