Článek
Je letní podvečer, dusno, po obloze plují těžká, tmavá mračna. Schyluje se k bouřce. Dívám se z okna, pozoruji zatažené nebe.
Dole na chodníku si všimnu ženy, no spíše dámy, tak středního věku, trochu při těle. Oblečena je do černého tílka, bez rukávů, boky ji obepínají modré kraťasy.
Zastavuje se pod lampou u sloupu veřejného osvětlení. Rozhlíží se. Na zem hází tašku. Své delší vlasy si upravuje do drdolu a oběma rukama si hladí obnažený krk. Z tašky vytahuje silnější, delší provaz a mobil. Provaz hází na zem. Znovu se pátravě rozhlíží na všechny strany.
„Snad se nechce věšet, tady na blízkém stromě a pod lampou?“ proběhne mě hlavou. Dívám se z okna, za záclonou, jak něco vyťukává do mobilu, asi SMS na rozloučenou. Sklání se pro provaz a teď to začíná!
Ten provaz je švihadlo. Dáma začíná skákat přes švihadlo jako malá holka. Jeden, dva, tři poskoky… pět poskoků, to je její rekord. Vše se opakuje v pravidelných intervalech. V přestávkách se rozcvičuje, pije z přinesené láhve, dodržuje pitný režim.
Celá desetiminutová exhibice končí příchodem staršího muže se psem, velkým hafanem. Všichni tři se zastavili a nevěřícně na sebe zírají. Pes je na vodítku, bez náhubku, nerozhodně přešlapuje, připravený vyrazit. Opravdu je velmi dusno i zvířata jsou nervózní.
První se vzpamatuje ona dáma, rychle balí své věci a kvapně odchází. Takže, žádné drama se dnes večer nekoná, proběhla jen malá večerní rozcvička.
