Článek
Zločin, za který byl Kenneth Eugene Smith odsouzen, byl vskutku odporný: V březnu 1988 spolu s Johnem Forrestem Parkerem provedli brutální nájemnou vraždu pětačtyřicetileté Elizabeth Sennett. Vraždu si objednal její manžel Charles Sennett, který byl své ženě nevěrný a měl velké dluhy. Rozhodl se tedy, že nejprve svou manželku přemluví, aby si uzavřela vysokou životní pojistku, následně ji nechá zavraždit, inkasuje peníze z pojistky, s nimi splatí veškeré své dluhy a následně bude spokojeně žít s novou partnerkou, která byla doposud jeho tajnou milenkou. A tak se stalo - Smith s Parkerem se vloupali do domu Sennetových a Elizabeth ubodali. Místo činu mělo podle jejich plánu vypadat jako místo loupežného přepadení, kde cílem lupičů nebyla vražda.
Kola spravedlnosti se tehdy roztočila velmi rychle. Policejní vyšetřovatelé si na místě činu okamžitě všimli, že místo vypadá poněkud zinscenovaně. Pachatele vypátrali v horizontu několika dnů a Charles Sennett, který si vraždu objednal, cítil, že „spadla klec“, a tak raději spáchal sebevraždu. V listopadu 1989 byl pak Kenneth Smith porotou odsouzen k trestu smrti.
Celý tento příběh, který by klidně mohl být námětem pro kriminální film, se odehrál během ani ne dvou let. Jenže kdyby ke zfilmování skutečně došlo a mělo by být věrné skutečnosti, pravděpodobně by to musel být seriál o padesáti epizodách, přičemž veškeré výše popsané dění by diváci viděli již v první epizodě. Následovalo by dalších 48 epizod, ve kterých by diváci neviděli nic jiného, než jednoho člověka sedícího ve vězeňské cele. A nakonec by v padesáté epizodě byl tento člověk popraven a příběh by se uzavřel.
Teď máme rok 2024 a Smith byl popraven teprve před pár dny. Téměř 36 let po spáchání vraždy a 35 let po prvním odsouzení k smrti. První rozsudek byl následně zrušen, ale v roce 1996 se konal další soudní proces, ve kterém byl Smith opět odsouzen k smrti. A pak strávil dalších 26 let ve vězení. Soudní rozhodnutí bylo celou tu dobu stále platné, ale Alabamské úřady si nevěděly rady s tím, jak správně popravit zločince, kterého celou dobu mají bezpečně pod zámkem. A tak mu daňoví poplatníci celé ty roky platili pobyt ve věznici se silnou ostrahou, stejně jako stravu, ošacení a zdravotní péči. Ano, čtete správně - stát Alabama se celých 26 let staral o Smithovo zdraví jen proto, aby mohl být popraven.
Po 26 letech se měl Smith konečně „dočkat“ popravy: v listopadu 2022 byl v popravčí komoře připoután k lůžku a zaměstnanci věznice se mu snažili vpravit do žíly smrtící injekci. Ve snaze trefit se do žíly ho více než hodinu bodali jehlou do dalších a dalších míst na těle. Neúspěšně. Poprava byla odvolána a zmrzačený, nicméně stále živý Smith se vrátil do své cely. Tam se pak dalších čtrnáct měsíců „zotavoval“. V Alabamě to tehdy byla už třetí neúspěšná poprava v řadě.
Po čtrnácti měsících došlo na události z posledních dnů: Smith měl být popraven novou experimentální metodou tzv. dusíkové hypoxie. Ta má fungovat na principu vzduchotěsné plynové masky, ale s obráceným účinkem. Místo aby člověka chránila před vdechnutím zplodin z okolního ovzduší, tak naopak brání tomu, aby odsouzený dýchal cokoli jiného, než čistý dusík. Podle alabamských úřadů měla být tato metoda popravy naprosto humánní a bezbolestná, přičemž odsouzený by měl ztratit vědomí v horizontu sekund a zemřít v horizontu minut. Reálně to podle svědků mělo podobu více než dvacetiminutového mučení. Odborníci přitom na četná rizika předem upozorňovali. Způsob provedení popravy odsoudila nejen řada neziskových organizací, ale i Bílý dům, Evropská unie a Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva.
K čemu ten trest smrti vlastně je?
Osobně jsem toho názoru, že trest smrti do moderní justice nepatří, a měl by tedy být zrušen. Zejména kvůli riziku justičních omylů a také proto, že nikdy nebylo prokázáno, že by hrozba trestu smrti fungovala jako odstrašující faktor a pomáhala snížit kriminalitu. Nicméně argumenty pro trest smrti samozřejmě také existují. Za validní argument lze považovat například to, že je zbytečné za veřejné peníze živit zločince, kterého plánujeme až do smrti držet za mřížemi, takže není šance na jeho resocializaci a ani v takovém případě nelze očekávat, že by měl motivaci pracovat. Zároveň u popraveného nehrozí, že by někdy z vězení utekl a páchal další zločiny. Taková úvaha by snad i dávala smysl, kdyby to ale nebylo v kontextu amerických „humánních“ poprav:
Provádění trestů smrti je v současné době legální ve 27 z 50 států USA. Podle rok staré statistiky bylo k 1. lednu 2023 v USA celkem 2 333 vězňů odsouzených k trestu smrti. V průběhu roku 2022 v USA popravili 18 vězňů, o rok později 24. Z dat za tyto i za předchozí roky je zřejmé, že ročně se své popravy „dočká“ jen zhruba 1-2 procenta odsouzených.
Počet vykonaných poprav i nových rozsudků smrti zhruba od počátku milénia klesá, nicméně nových rozsudků je každoročně více než provedených poprav. Jedinou výjimkou od roku 1973 byl loňský rok. Počty „čekajících“ odsouzených se tedy dlouhodobě nijak moc nesnižují. Není divu, vždyť odsouzení před svou popravou stráví průměrně 23 let ve vězení. Zdlouhavý případ Kennetha Smithe tedy rozhodně nebyl nijak ojedinělý. Není divu. Pokud totiž na jednu stranu trváte na tom, že odsouzený musí být zabit, ale na druhou stranu trváte i na tom, že při popravě nesmí ani na vteřinu cítit bolest, je provedení takové „humánní“ popravy zatraceně složitý úkol.
Jako nástroj efektivních a „humánních“ poprav byla už před stovkami let vynalezena gilotina. Jenže při jejím použití by mohla stříkat krev a to je přece fuj, toho my se štítíme, nejsme přece barbaři. A tak se raději používají nejčastěji smrtící injekce, které je však obtížné vůbec sehnat, protože farmaceutické firmy se na téhle praxi nechtějí podílet. Když už jí seženete, narazíte na problém, že ani lékařům se popravy moc nezamlouvají, takže takový vysoce sofistikovaný úkol, jakým je aplikace anestetika, provádějí vězeňští bachaři - tedy v oblasti medicíny naprostí amatéři. A to ještě musíte řešit zdravotní stav odsouzeného, protože na účinné látky může každé tělo reagovat trochu jinak. Pokud vám odsouzený před popravou onemocní, musíte popravu odložit a nejdříve ho (za státní peníze, jak jinak) vyléčit, aby byl „zdravotně způsobilý zemřít“. Logiku v tom raději nehledejte, to byste hledali marně. Pak není divu, že proces vykonání popravy se běžně protáhne i na desítky let. A není vůbec výjimkou, že odsouzený ve vězení zemře dřív, než „dostane termín“.
Ve studii z roku 2010 výzkumníci došli k závěru, že náklady na vymáhání trestu smrti na federální úrovni jsou při zohlednění všech výše popsaných komplikací téměř osmkrát vyšší než v případě doživotního vězení. Pokud tedy někdo soudní popravy obhajuje šetřením státních peněz, pak popírá objektivní fakta.
V diskuzích na téma trestu smrti běžně narazíte na lidi zastávající jeho celosvětové zrušení, další by ho klidně znovu zavedli i v Česku, ale s důrazem na rychlé a bezbolestné provedení, a pak se najdou i tací, kteří by se klidně vrátili ke středověké praxi krutého mučení a dlouhé, trýznivé smrti. Vždyť ti zločinci si to přece zaslouží, oni na své oběti přece také nebrali ohledy. Jenže když jde o hodnocení soudní praxe v USA, pak je vlastně úplně jedno, který ze tří zmíněných postojů zastáváte. Americká praxe totiž neodpovídá ani jednomu z nich. Nesporným důsledkem tamní praxe je především trestání nevinných. A těmi nevinnými jsou daňoví poplatníci, kteří musí všechny ty výše popsané šílenosti financovat.
Takže jak z toho ven? Buď tresty smrti úplně zrušit (ideální varianta) a nebo je provádět efektivně. Současný systém neprospívá vůbec nikomu. A ušetřené finance investovat do něčeho užitečnějšího… Co takhle třeba do prevence kriminality?
