Článek
Ještě dnes mám osypky, když si vzpomenu na to odpoledne. Pozdní jaro, krásné počasí a já jsem s dětmi na hřišti za domem. Je tam plno. Rodiče s dětmi všech barev a ras. Nikdo neřeší, kdo a s kým si hraje. Najednou se zvedne z písku můj kluk, ukáže někam za sebe a pronese: „Tati, to jsou teplouši?“ Všechno dospělé utichlo a já bych se nejradši zahrabal po zem. Na lavičce sedí dva kluci a líbají se. Kluci z mého pohledu. Tak asi 30 let. Mají s sebou chlapečka cca čtyři roky. Vídám je tam celkem běžně a synové taky. Proč se ozval teď? Ostatní rodiče na mne tázavě hledí se škodolibou radostí ve tvářích. Vyhrknu první, co mne napadne: „Ano, to jsou teplouši, ale říká se jim gayové.“ Rudnu a začínám blekotat, avšak kluci z lavičky zvedají palce nahoru a já najednou vím, že jsem to ustál. Uf. Nebýt jich, shořel bych jako papír. Díky kluci.
Co to tam mám?
Z celého rodičovství jsem se nejvíc obával, jak budu dětem vysvětlovat, co mají v kalhotách a k čemu to je. Motýlek a květinka mi připadají naprosto OUT. Co si vzpomínám, tak jsem to v dětství nepochopil a stal se ze mne samouk. Naštěstí přišel listopad 1989 a najednou bylo učebního materiálu všude dost. Z mých obav mne vysvobodila publikace: „Co to tam mám?“ Je od čtyř let, plná ilustrací, skvělého textu a chápu to i já. Ale pozor! První by knihu měl číst rodič. Ne dítě. Občas se setkávám s odmítavou reakcí některých rodičů. Dokonce s odporem. Tak pro jistotu mrkněte, jestli vás tam něco neuráží, než ji dáte dětem. Už vám knihu nevrátí. Za sebe musím napsat, že kniha měla obrovský úspěch. Děti velmi snadno pochopily, co a jak. Já si zhluboka oddechl.
Proč? Proč? Proč?
Nekonečná dětská „proč“ jsou někdy velmi frustrující. Hlavně, když neznám odpověď. Pojem homosexualita jsem poměrně snadno vysvětlil, ale když se kluci zeptali na důvod homosexuality, byl jsem v koncích. Jak to dětem úspěšně vysvětlit, když to pořádně nevím ani já? Kdo z vás nad tím někdy přemýšlel? Já to beru jako běžnou součást života a nepřemýšlím nad tím. Děti ano.
Hledání odpovědi
Jsem šťoura. Když něco nevím, snažím se to zjistit. Opravdu dlouho jsem hledal cokoliv, co by mi pomohlo vyřešit otázky dětí. Na internetu jsem našel mnoho informací, ale žádnou, co by pochopilo dítě. Dostal jsem se až k jedné závěrečné práci z pedagogické fakulty, která mi sice mnohé objasnila, ale jednoduchou odpověď pro děti neobsahovala. Prostě si na to bude muset přijít každý sám, nebo počkat, až jim to korektně vysvětlí ve škole.
Snad to dělám dobře
Své děti se snažím vychovávat k toleranci. Žít a nechat žít. Věřím, že i ve škole toleranci prosazují. Je to už šest let od příhody na hřišti. Sedím v obýváku a slyším kluky z pokojíčku hulákat. Hrají po internetu Minecraft s kamarády. Asi šest hráčů. Mají puštěný program v PC, který jim umožňuje komunikovat hlasem. Dělají si tam naschvály a pak si nadávají. U puberťáků běžná věc. Neřeším. Zarazí mne však oslovení, která jsou myšlena jako nadávka: Ty buze**nte, ty hom**ši. Velmi důrazně jsem je upozornil na nevhodnost použitých „oslovení“. Sice se všichni omluvili, ale obávám se, že je používají i nadále. V duchu se chlácholím: „To nemyslí doopravdy.“ Doufám, že se nemýlím.
