Článek
Narodil jsem se do světa, kde se stálo fronty na banány, telefon měl šňůru a největší životní tragédií bylo, když se kazeta zamotala právě u oblíbené písničky.
A někde mezi tím vším jsem objevil Švejka.
Nejdřív jako knihu.
Později jako životní strategii.
Četl jsem ho všude.
V posteli.
V křesle.
Na dece.
Na záchodě.
Na chalupě.
Dokonce i při hodinách, kde jsem měl údajně dávat pozor.
Jen na čundru ne.
To byla moc velká bichle a vedle ešusu, spacáku, celty a tří konzerv s lančmítem už na ni v batohu nezbylo místo.
Ale jeho filozofie se mnou na čundr chodila stejně.
A chodí se mnou dodnes.
Škola života podle Josefa Švejka
Myslím, že většina lidí čte Švejka jako humor.
Jenže po čtyřicítce člověk zjistí, že je to spíš návod k použití života.
Když mi bylo patnáct, smál jsem se tomu, jak dokázal zblbnout každého nadřízeného.
Když mi bylo třicet, začal jsem chápat, že nadřízení často žádnou pomoc nepotřebují.
A dnes?
Dnes obdivuji jeho schopnost přežít svět bez zbytečného infarktu.
Protože svět je plný lidí, kteří chtějí všechno řídit.
A život je odborník na to, aby jim vysvětlil, že ne.
Čundr jako vysoká škola švejkovství
Na čundrech jsme mívali plány.
Velké plány.
Přesně rozkreslené.
V sobotu v osm vyrazíme.
V deset budeme na hradě.
Ve dvanáct u studánky.
Večer u ohně.
A v neděli doma.
Realita většinou vypadala takto:
V osm někdo zaspal.
V deset jsme hledali ztraceného kamaráda.
Ve dvanáct pršelo.
Ve dvě jsme zjistili, že mapa je z roku 1958.
A večer jsme spali pod převisem, který podle mapy vůbec neexistoval.
Přesto to vždycky nějak dopadlo.
A právě tehdy jsem pochopil jednu důležitou věc.
Ať si bylo, jak si bylo, přece jaksi bylo.
Dospělost je jen dražší forma improvizace
Člověk si myslí, že s věkem získá kontrolu.
Nezíská.
Jen dražší problémy.
V mládí řešíte, kde sehnat pivo.
Ve středním věku řešíte, kde sehnat instalatéra.
A obojí je překvapivě podobně složité.
Pořád si plánujeme život.
Spoření.
Hypotéky.
Důchody.
Dovolené.
Rekonstrukce.
A pak přijde realita a řekne:
„To je hezký plán. Škoda, že mám jiný.“
Děti onemocní.
Auto umře.
Pračka exploduje.
Pes sežere ponožku.
A všechno ideálně ve stejný týden, kdy přijde vyúčtování energií.
A člověk najednou stojí uprostřed kuchyně a přemýšlí, jestli ještě není pozdě emigrovat do lesa.
Není.
Protože i tohle nějak dopadne.
Děti jako zkouška švejkovské víry
Největším testem Švejkovy filozofie nejsou války.
Ani politika.
Ani ekonomické krize.
Jsou to děti.
Každý rodič má někdy pocit, že se jeho domácnost změnila na experimentální laboratoř chaosu.
Ráno hledáte aktovku.
V poledne hledáte dítě.
Večer hledáte důvod, proč jste vlastně ráno vstávali.
A přesto to funguje.
Nějak.
Jaksi.
Po svém.
Když máte tři děti, zjistíte, že dokonalost je mýtus.
Stejně jako uklizený dětský pokoj.
Nebo tichá domácnost.
Ticho v rodině totiž není známka harmonie.
Ticho je známka průšvihu.
A většinou velmi drahého.
Největší životní lež
Existuje jedna věta, kterou nám celý život podsouvají.
„Měj věci pod kontrolou.“
To zní hezky.
Jenže pod kontrolou nemáte skoro nic.
Počasí.
Politiku.
Ekonomiku.
Dopravní situaci.
Náladu puberťáka.
Ani obsah lednice po návštěvě dospívajících synů.
Jediné, co můžete ovlivnit, je vlastní reakce.
A právě tady nastupuje Švejk.
Ne jako hlupák.
Ale jako mistr přežití.
Člověk, který pochopil, že proti některým absurditám nemá smysl bojovat.
Je lepší je přežít.
Nejlépe s úsměvem.
Ještě nikdy nebylo, aby jaksi nebylo
Čím jsem starší, tím víc té větě rozumím.
Neznamená:
„Všechno bude dobré.“
To by byla naivita.
Znamená:
„Nějak to bude.“
A kupodivu to většinou stačí.
Protože když se ohlédnu zpátky, většina věcí, kterých jsem se bál, dopadla jinak, než jsem čekal.
Některé lépe.
Některé hůře.
Ale všechny nakonec skončily.
Přežil jsem.
A dokonce i montáž nábytku z IKEA bez zbylých šroubků.
Takže když dnes slyším katastrofické předpovědi o konci světa, jen si vzpomenu na starého dobrého Švejka.
Usměju se.
Dám si kafe.
A řeknu si:
„Ať si bylo, jak si bylo, přece jaksi bylo. Ještě nikdy nebylo, aby jaksi nebylo.“
Možná proto moje blogy a vyprávěnky občas někdo s úsměvem přečte. Švejkování v praxi, okořeněné dětskou patinou a rodinnou nostalgií. Žádné vysokofrekvenční umění, jen klidné vody úsměvu.
Moderní motivační knihy vám slibují, že budete nejlepší verzí sebe sama.
Švejk a já vám neslibujeme vůbec nic.
Jen vás pošleme cestou dál a Švejk ve mně mezi řečí utrousí:
„Klid. Ještě nikdy nebylo, aby jaksi nebylo.“
A kupodivu to člověka uklidní víc než tři koučové, dva podcasty a motivační citát na hrníčku.
A já to budu sakra potřebovat.
Vlastně už za pár hodin.
Až si na galavečeru půjdu pro „zlacenou“ sošku a ocitnu se tváří v tvář celé blogerské akademii, orosím se hrůzou jak maturant před tabulí.
Možná mi začnou cvakat půlky tak hlasitě, že to uslyší i v zadní řadě.
Zabučí? Zatleskají?
Nevím.
Jaksi.
A v tu chvíli si nejspíš vzpomenu na starého dobrého Švejka.
Protože za těch skoro padesát let jsem zjistil jednu věc:
Většina starostí nakonec nějak dopadne.
Většina průšvihů nějak přejde.
A většina plánů stejně skončí úplně jinak.
A přesto svět běží dál.
Jaksi.
Použitý (a lehce zneužitý) citát:
„Ať si bylo, jak si bylo, přece jaksi bylo, ještě nikdy nebylo, aby jaksi nebylo.“
Škvor vymyslel. Švejk proslavil. Hašek zapsal. Já praktikuji.
PS:
Když se tak nad tím zamyslím, mou životní filozofii formovali dva Jaroslavové.
Jeden mě naučil, že svět je absurdní.
Druhý, že to vůbec nevadí.
Hašek a Cimrman.
(Škoda, že se Jirotka jmenoval Zdeněk.)
Zdroje:
