Článek
Jsem ženská, která vám chodí s manžely. Ne, že bych je sama vyhledávala a hrála si na zlatokopku. Mám dobré zaměstnání v marketingu, malý byt jsem si pořídila na hypotéku, kterou splácím, a jsem ráda nezávislá.
Narodila jsem se v normální rodině chvilku před listopadem 1989. Mě a sestru rodiče vychovali v rámci možností hektických devadesátek. Udělala jsem si maturitu a šla rovnou do pracovního procesu. Bylo tolik možností a já je chtěla poznat. Bez peněz to ale nešlo a „jiné“ možnosti jsem využívat nechtěla.
Od šestnácti do maturity jsem v lásce prožívala období hledání a nalézání. Jako každá z nás. Nepotkala jsem však nikoho, kdo by skousnul mou nezávislost. Mám ráda sex. Líbí se mi být zamilovaná. Ale aby mi chlap určoval denní řád, nesnesu.
Pak jsem potkala jeho. Milého a pozorného ženáče. Nejdřív jsem ho odmítala, ale lásce neporučíš. Klasika. Manželka ho nechápe, v práci ho šéf šikanuje a děti vysávají. „Chudinko můj malej. Máš to těžký. Já ti rozumím,“ něco takového jsem si myslela. Naivka. Nosil dárky, lísal se jako zatoulané kotě a pak chtěl, abych mu vařila držkovku. A už to jelo. „Zlatíčko, na vaření máš manželku,“ povídám s úsměvem. Trochu se zarazil a pak odvětil: „Ale já se chci rozvést a být s tebou!“ Za pět minut už byl venku. Vyhodila jsem ho. Milenka možná, ale rodinu likvidovat nehodlám.
Práce, knížky, divadlo, kino, kamarádky, dovolené u moře. To všechno jsem si užívala plnými doušky. A za své.
Následoval další „nepochopený“ chlap. Tentokrát ho manželka nejen nechápala, ale údajně i podváděla, a on jí to chtěl oplatit. No co. Byl milý a vtipný. Dárky nenosil. Jen sebe a legraci. Fakt se mi to líbilo. Vydrželo nám to dva roky. Pak přišel s rozvodovým plánem. Nepochodil.
Vyprávění kamarádek v kavárně o dětech a nevěrných partnerech bylo zábavné. Pořád do mě šily, proč už nemám děti a kdy jim ukážu toho svého. „Jo, holky. Já na tohle nejsem,“ odpovídala jsem a myslela si své. Viděla jsem v duchu, jak si jejich chlapci „stěžují“ svým milenkám na nechápající manželku a zlého šéfa.
Potom to na mě zkoušel jeden „lovec“. Rovnou, zpříma a bez vytáček. To byla pro mě novinka. Přímost. Zkusila jsem to. Když jsem zjistila, že podobných „přímých linek“ má paralelně několik, utnula jsem to. Ne ze žárlivosti. Spíš ze zdravotních důvodů.
Kamarádky se začaly rozvádět, řešit majetek a jak oholit exmanžela. Bylo to smutné. Chlapi jsou potvory, ale tohle? Umínila jsem si, že já nikdy!
Trenér, učitel, podnikatel… Další ženáči. Já snad nikdy nepotkám chlapa bez závazků. Pochopte mě. Nevyhledávám zadané muže úmyslně. Oni nacházejí mě. Proč? Nevím. Možná… Nic po nich nechci.
Prince na bílém koni už ve svém věku asi nepotkám. Zato mám kolem sebe spoustu rozvedených.
Kamarádka nenávidí svého ex a požádala mě, jestli bych mu nepředala nějaké papíry. Vztekle utrousila: „Nemůžu ho ani cejtit. Je to zoufalec! Promiň, že tě s tím obtěžuju.“
„Zoufalec“ se zastavil pro dokumenty a rovnou u mě zůstal. Když jsem ho poprvé uviděla, ztuhla jsem jako ten rádoby bezbolestný vosk na depilaci, který mi sotva před hodinou zaschnul na noze a já ho pak velmi bolestně rvala dolů. Tohle „ztuhnutí“ ale naštěstí nebylo vůbec nepříjemné.
Bílého koně sice nevlastní, je notně pošramocen na duchu a nemá ani vindru. Zato má mě a fotku z ultrazvuku. Bude to holka.
Příběh inspirován skutečnou událostí.
Díky „K“. Ať ti to vyjde.
