Článek
Rozhodl jsem se ověřit tvrzení Járy Cimrmana, že v Českých Budějovicích by chtěl žít každý. Vědecký tým se skládal ze dvou synů – třináct a patnáct let – a pětileté princezny. Já jsem se ustanovil vedoucím expedice. Základnu jsme měli v Petříkově, na samotě u lesa. Ve srubu.
Srub obsahoval:
• 4× postel, čistě povlečená
• 1× kuchyň, plně vybavená
• 1× toaleta, plně funkční, doplněná o čerstvě vyprázdněnou žumpu
• 4× židle + 1× stůl, prázdný (nepřítomnost uvítací večeře nepotěšila)
• 1× podlaha, čistě uklizená
• 1× sprcha, funkční, ovšem černá barva zklamala dceru
Počasí: polojasno, mírný vánek, teplota 25 stupňů.
Naše vědecká expedice vyrazila jedno letošní srpnové ráno do nedalekého velkoměsta. Nápad jet vlakem nám překazila výluka na trati a nutnost – kvůli malé dcerce – brát dvoukolák s vybavením. Ten se však zcela vešel do našeho zahraničního, velkoobjemového vozu, speciálně navrženého pro malá děvčátka s velkou potřebou všeho.
Parkování za 50 korun na den téměř v centru mi znatelně pozvedlo náladu. Mohu nechat dvoukolák v autě a v případě potřeby se na okamžik vrátit, vyzvednout tu či onu požadovanou panenku.
Hned za frekventovanou křižovatkou, mostem a třemi nervózními seniorkami, které nenadchla roztomilá mluvka tvrzením: „Hele, báby,“ na nás vykoukla hlava. Ano, opravdová hlava, velikosti dinosauřího vejce, vykukující z vody. Sochu ve vodě jsme nikdo nikdy naživo neviděli, tak nás zaujala natolik, že mladší kluk pojal potřebu zaplavat si k ní a důkladně, vědecky, nález prozkoumat. Zamítavé stanovisko vedoucího výpravy nesl nelibě: „Ale tati! Je to kousek a trenky si pak dám uschnout na batoh.“ Představa po Budějicích naostro chodícího syna s trenýrkami na batohu mě však příliš nenadchla.
Na náměstí u Samsonovy kašny na nás čekala externí spolupracovnice, znalá místních poměrů. „Teta babička,“ jak ji nazývá naše nejmenší, nás provedla temnými zákoutími historického města. Starší syn si našel několik bazarů a antikvariátů a jal se je studovat bez naší přítomnosti. Mladší usedl na lavičku v parku a zkoumal zákoutí sociálních sítí.
Dcerka se přidala k prázdninové školce na nedalekém hřišti. Po půl hodině mi ji přivedla hodná paní učitelka. Odcházeli na oběd a jí přebývalo dítě. Přepočtem dětských tvářiček zjistila, ke svému překvapení, nárůst místo obvyklého úbytku.
Ukončili jsme odbornou disputaci s kolegyní, rozloučili se a já započal hledat zbytek dětí a vhodné stravovací zařízení. Obé jsem našel záhy.
Požadavek na italskou placku se salámem, zvanou pizza, mi nedal moc na výběr. Nedaleko náměstí jsem nalezl známé logo „sýrového vousáče“. Tento řetězec zatím nikdy nezklamal. Mimo jiné dělá natolik vydatnou pizzu, že stačí koupit pro své nenasytné chlapečky pouze jednu. A dokonce jsou na dvě hodinky syti. Já a ženský kolektiv jsme si objednali obligátní salámovou.
Bohužel zařízení nenabízí žádný koutek, stůl či alespoň matraci, kde si můžete zakoupené jídlo sníst. Tak jsem požádal hladové a netrpělivé syny o transport pochutiny do parku na Sokolský ostrov.
V parku jsem rozložil celtu, podělil hladové bratry pizzou a přeměřil obě poloviny, abych je marně přesvědčil, že jsou obě stejné. Pojedli jsme s nádherným výhledem na Malši a Vltavu za neustálého, tichého sakrování bratrů: „Ty máš větší! A ty zas víc sýra! Kecáš! Naval ten salám!“ Prostě pohodička. Občasné dorážení hmyzu a hladových psů nás nechávalo v klidu. Stačilo zavrčení prostředního dítka a psi, včetně majitelů, se klidili z naší blízkosti.
Závěrem bych se chtěl omluvit obyvatelům Českých Budějovic za zválený trávník v parku. Bylo nám vyčiněno maminkou honící po trávě nezbedné dítko, že se na trávě válet nesmí. Na můj dotaz: „Jaký je rozdíl mezi naším válením na trávě a vaším chozením po trávě?!“ si znechuceně odfrkla a začala odcházet. Přitom nenápadně dítku vysvětlovala nevhodnost napodobovat chování mých dětí.
Vědecká expedice tedy potvrdila Cimrmanovo tvrzení. Dětský tým se jednohlasně shodl: „Ujde to tu.“ Z dětského pohledu se jedná o nejvyšší vyznamenání. Vážení občané Českých Budějovic, važte si toho.
