Článek
Slova mají zvláštní schopnost. Jsou lehká jako pírko, dokud je někdo nenapíše do lékařské zprávy. Pak váží zhruba jako cihla. Nebo dvě. A když je to slovo „retardace“, rovnou celý panelák.
Stačí jedna věta. Jedno nenápadné slovíčko mezi „doporučujeme kontrolu“ a „razítko“. Maminka čte, oči kloužou po papíře, mozek ještě zpracovává souvětí… a pak to přijde. Retardace. Konec světa. Dítě přestává dýchat, maturita se ruší, svatba odvolává, vnoučata nebudou a ideálně by se hodil kontakt na psychologa. Pro matku. Případně i pro otce, který stojí vedle a snaží se nedat najevo, že mu v hlavě právě někdo zapnul sirénu.
Přitom — a teď pozor — se často nestalo vůbec nic zásadního.
Latina versus mateřský pud
„Retardace“ je krásné, staré, latinské slovo. Znamená prostě zpoždění. Nic víc. Žádný rozsudek. Žádné razítko „vadné zboží“. Jenže zkuste to vysvětlit rodiči, který tohle slovo slyší poprvé ve vztahu ke svému dítěti.
Latina je jedna věc. Mateřský pud druhá. A ten na etymologii kašle.
V běžné řeči se ze slova „retardovaný“ stala nadávka. Tvrdá, hloupá, laciná. Takže když se pak objeví v odborné zprávě, mozek rodiče udělá jednoduchý překlad:
„Někdo právě řekl, že moje dítě je blbé.“
Neřekl. Ale to už je jedno. Škoda je napáchána.
Opoždění: slovo, které dává naději
Pak je tu jeho mladší, uhlazenější bratříček: opoždění.
Opoždění řeči. Opoždění vývoje. Opožděná motorika.
Zní to skoro mile. Jako zpožděný vlak. Nepřijel, ale třeba přijede. Příště. Nebo za chvíli. Každopádně ještě není konec světa.
A přesně tohle slovo dělá s rodiči něco úplně jiného. Neříká „je hotovo“. Říká „ještě uvidíme“. A naděje je sakra silné analgetikum.
Odborník napsal, rodič četl – a každý četl něco jiného
Problém není v tom, že by lékaři nebo psychologové chtěli rodiče deptat. Většinou ne. Problém je, že systém je učí psát pro systém, ne pro lidi.
Zpráva má být přesná. Klasifikovatelná. Zařaditelná do škatulky.
Jenže rodič nehledá škatulku. Rodič hledá odpověď na otázku:
„Bude moje dítě v pohodě?“
A místo odpovědi dostane terminologii.
Jedno slovo, tři psychologové
Znám případy, kdy dítěti stačila logopedie a čas. Ale rodič skončil v terapii. Ne proto, že by dítě bylo „retardované“, ale proto, že to slovo spustilo lavinu představ, obav a pocitu selhání.
Protože co si budeme povídat — diagnóza se nečte hlavou. Čte se srdcem. A to je orgán, který se s odbornými termíny moc nekamarádí.
Jazyk není detail. Jazyk je nástroj. Nebo zbraň.
Moderní praxe to už ví. I proto se od slova „mentální retardace“ ustupuje. Nahrazuje se popisem konkrétních obtíží. Méně nálepek, více reality. V 11. revizi Mezinárodní klasifikace nemocí (ICD-11) se místo dřívějšího označení používá termín poruchy intelektového vývoje.
Ne proto, že bychom byli přecitlivělí. Ale proto, že slova formují vztah rodiče k dítěti.
A ten vztah je důležitější než jakýkoli kód v tabulce.
Co s tím? Nehroutit se!
Možná by stačilo málo:
- víc vysvětlovat,
- míň nálepkovat,
- mluvit jazykem lidí, ne formulářů.
A rodičům? Těm bych vzkázal jediné:
Jedno slovo na papíře ještě neurčuje budoucnost vašeho dítěte. Ani vaši. I když to tak v tu chvíli sakra bolí. Věřte mi. A to říká člověk, který sám o sobě celý život slýchá, že je „retard“, „idiot“ a „samorost“.
Víte, co jsem se naučil? Že samorosty sice tabulky nechápou, ale v lese života rostou ty nejzajímavější kusy. Sám mám doma tři takové originály nezapadající do tabulek, o to jsou ale barvitější. Unifikovanost je nuda. Originalita je život.
Rodinka samorostů
Jestli jsem se někoho dotkl — odborníka, rodiče, systému — pak jedině proto, že to téma za to stojí. Protože někdy není problém v diagnóze, ale v tom, jak ji pojmenujeme.
A někdy stačí změnit jedno slovo, aby se svět přestal na chvíli hroutit. Diagnóza je informace. Slovo je interpretace. A mezi nimi se rozhoduje o naději.
Doplňující informace:
