Článek
Poslední dobou za maminkou jezdím častěji než dřív. V domově seniorů už dobře znám recepci, sestřičky i dlouhou chodbu, na které se čas pohybuje podstatně pomaleji než venku. Jen maminka mě občas poznává rychleji a občas pomaleji. Některé dny si povídáme skoro jako dřív. Jindy se stejnou otázku dozvím třikrát během deseti minut. Už jsem se naučil, že správná odpověď není ta nejdůležitější. Důležité je odpovědět znovu. A stejně trpělivě.
Když odcházím, většinou se ještě otočím. Maminka sedí u okna a dívá se ven. Nikdy nevím, jestli se dívá za mnou, nebo na svět, který si ještě pamatuje. A právě cestou domů mě napadla zvláštní myšlenka.
Poslední roky se hodně mluví o Stezce Českem. Tisíce lidí si obují pohorky, naloží na záda batoh a vydají se na cestu dlouhou stovky kilometrů. Ne proto, že by neměli doma postel. Chtějí se zastavit, vyčistit si hlavu, něco si dokázat nebo možná něco nechat za sebou. Rozumím jim. Člověk občas opravdu potřebuje jít. Jenže čím jsem starší, tím víc si myslím, že existuje ještě jedna stezka. Mnohem delší. A mnohem těžší.
Říkám jí Stezka steskem.
Na Stezku Českem vyrážíte dobrovolně. Na Stezku steskem vás vyšle život. Nepřijde pozvánka ani turistická mapa. Jednoho dne prostě zjistíte, že po ní už nějakou dobu jdete. Někdo po smrti blízkého člověka. Jiný po rozvodu. Někdo ve chvíli, kdy děti naposledy zamknou svůj pokoj a odvezou si věci do vlastního bytu. A někdo, stejně jako já, když začne sledovat, jak člověk, který ho celý život držel za ruku, pomalu ztrácí vzpomínky.
„Ahoj mami. Jsem tu. Jak se máš?“
„Ahoj, Jurášku. Přinesl jsi mi ten atlas? Musím se kouknout, kde je Dlouhá louka.“
„Proč?“
„Musím k babičce pro Pepíka.“
Nemoc nezabrání stesku. Moje maminka musí za svou babičkou vyzvednout mladšího bráchu. Stýská se jí.
To je na stýskání možná to nejpodivnější. Nestýská se nám po velkých událostech. Ty si pamatujeme automaticky. Stýská se nám po obyčejných dnech, které jsme tehdy považovali za samozřejmé. Po nedělním obědě. Po větě „Nezapomeň si vzít čepici.“ Po vůni kuchyně. Po zazvonění telefonu. Po hlase, který jsme slyšeli tolikrát, že jsme si ani neuměli představit, že jednou ztichne nebo se změní.
Na Stezce Českem bolí nohy. Na Stezce steskem bolí vzpomínky. Jedna cesta vede přes kopce a lesy. Druhá přes fotografie, písničky, staré dopisy a úplné maličkosti. Stačí otevřít krabici na půdě nebo ucítit vůni bábovky a najednou stojíte o třicet let zpátky. Paměť je zvláštní průvodce. Nikdy nejde tam, kam ji posíláte. Vždycky zabočí tam, kde to čekáte nejméně.
Dnešní svět umí změřit skoro všechno. Hodinky spočítají kroky, tep, okysličení krve i kvalitu spánku. Jen stesk pořád žádná aplikace změřit neumí. Škoda. Docela by mě zajímalo, co by se ráno objevilo na displeji.
Gratulujeme. Včera jste ušli další dva kilometry. Do smíření zbývá přibližně sto osmdesát.
Jenže ono to tak nefunguje. Na Stezce steskem člověk nejde pořád dopředu. Někdy celý měsíc stojí na místě. Pak uslyší známou písničku a je zase na začátku. Jindy naopak zjistí, že ani neví jak, ale najednou ušel obrovský kus cesty. Ne proto, že by zapomněl. Jen už ho každá vzpomínka nesrazí na kolena.
Možná právě proto tolik lidí chodí. Když se člověk nemůže pohnout uvnitř sebe, zkusí se pohnout alespoň venku. Tělo totiž někdy zvládne to, co hlava ještě neumí. Udělá další krok. A pak další. A ještě jeden. Někdy bez velkého přesvědčení. Prostě proto, že stát na místě bolí víc.
V sobotu za maminkou zase pojedu. A kdyby se mě znovu zeptala, jestli jsem přivezl atlas, půjdu ho klidně koupit. Ne proto, že bychom podle něj našli Dlouhou louku. Ale protože některé cesty člověk neprochází proto, aby našel správné místo.
Stačí, že jdou spolu.
