Článek
Zavřít rodiče do důchoďáku znamená pro jejich děti veřejné stigma „nevděčného parchanta“. Drsné? Ne. Realita!
Když můj otec zařizoval své mozkovým onemocněním postižené matce „umístění“ ve speciálním domově pro seniory, byl pro nejbližší okolí padouch a zlý syn. Sám měl onkologické onemocnění a prostě nemohl jinak.
Nechápal jsem tehdy, proč se otec kvůli tomu trápí. Sám měl svých starostí dost. Já i brácha jsme byli velké starosti. To mi věřte. Navíc ta jeho nemoc!
Někde jsem četl, že jakmile si senior lehne, už nevstane. S babičkou to šlo rychle z kopce. Domov a LDN (dnes následná péče) si ji přehazovaly jako horký brambor. Do několika let zemřela. Otec chvilku po ní.
Matka zůstala sama. Doktorka filozofie, naprostá znalkyně mnoha staletí hornictví v České republice i historie světa obecně, přednášela na vysoké škole, starala se o vnoučata. Práce na plný úvazek. Nikdy jsem nepředpokládal, že její úžasný mozek, ta studnice znalostí a lásky, jednou selže.
Jako každý rok odjela maminka na léto za bratrem do pohraničí. Zahrádka, les, houby, kolonáda a její sourozenci. Pohoda, klídek, táboráček. Jenže zakopla a upadla.
Ne, do hlavy se nepraštila. „Jen“ si narazila bok. Bohužel ráno, takže bratr ji našel až večer, když přijel z práce. Zmatenou. Zavolal rychlou a mamku odvezli. Pro jistotu. A tím to začalo.
V podstatě jí nic nebylo. Jen se po probuzení v nemocnici cítila zmatená. Čas a prostor – to byl problém. Pak do toho přišel nějaký zánět, antibiotika, bolesti a vlak zmatku se rozjel plnou rychlostí.
Stačily dva měsíce v nemocnici na lůžku! Z matky se stala nemohoucí bytost, děkující za jakékoliv dobré slovo a slzící po každém pohlazení. To už byla na následné péči.
Již několik let trochu zapomínala, ale takový rychlý spád nikdo nečekal. Připomnělo mi to babičku a tátu. „Jakmile si senior lehne…“
Brácha je pendler, bydlí sám v domě a těžko si ji mohl vzít k sobě. Já bydlím v třípokojovém bytě s manželkou a třemi dětmi. Nicméně jsem to už nemohl snést. Zařídil jsem mamce pečovatelku a jídlo třikrát denně, sestru na podávání léků a odvezl ji domů.
Vydrželo to měsíc. Chodil jsem k mámě, jak to šlo, a vždy viděl perfektní práci pečovatelek. Pak mi jedna z nich zavolala: „Maminka potřebuje stálou péči.“ Druhý den jsem v práci nahlásil pravděpodobný přechod do „pečovatelského módu“. Šéf zuřil: „To radši dej výpověď!“ „S tím počítám,“ odpověděl jsem.
Večer jsem seděl doma v obýváku. Mlčel jsem a žena také. Nic mi nevyčítala. Stála za mnou. Nemohl jsem usnout. Musel jsem se rozhodnout. Pečovat o matku, živořit z manželčina platu a takzvaného příspěvku na péči a tím de facto odepsat rodinu. Nebo zařídit „speciální domov“, neohrozit rodinu a žít s pocitem nevděčného syna, který „strčil matku do důchoďáku“.
Ráno jsem se rozhodl. Děti mají přednost!
Vyprávění bude mít tři části. Tři motivy. Tři stavy mysli. Nějaká učebnice psychologie by to určitě odborně popsala, ale já nejsem lektor. Jen syn, manžel a otec. Tak buďte trpěliví.
