Článek
Narodil jsem se v roce 1977.
Jsem tedy oficiálně Husákovo dítě.
Generace, která stála frontu na banány, přežila spartakiádu, devadesátky, kupónovku, opoziční smlouvu, covid i internetové diskuse pod články na Novinkách.
Což znamená, že už mě jen tak něco nepřekvapí.
A přesto mě dnešní Rusko docela děsí.
Možná právě proto, že už jsem podobné věci jednou viděl.
Jen v menším.
A v socialistickém balení.
My jsme v tom vyrostli
Dnešní mladí znají socialismus hlavně z retro fotek.
Usměvavá prodavačka.
Svačinový salám.
Škoda 120.
Večerníček.
Jenže my starší si pamatujeme i to ostatní.
Ten zvláštní všudypřítomný strach.
Ne velký.
Spíš drobný, každodenní.
Takové to:
„Tohle radši neříkej nahlas.“
Pamatuju dospělé, kteří doma nadávali na režim a venku drželi hubu.
Pamatuju noviny, které psaly jednu věc, zatímco všichni věděli, že pravda je jinde.
Pamatuju systém, který tvrdil, že všechno funguje skvěle, zatímco v obchodě nebyl ani toaletní papír.
A právě proto dnes poznám, když stát začne žít ve vlastní propagandě.
Tohle už jsme jednou hráli.
Rusko dnes připomíná starý socialismus na steroidech
Když sleduju dnešní Rusko, mám zvláštní déjà vu.
Televize hlásí úspěchy.
Ekonomika údajně šlape.
Nepřátelé jsou všude kolem.
Kdo nesouhlasí, je zrádce.
A obyčejní lidé se učí hlavně přežívat.
Rozdíl je jen v technologii.
Za socialismu vás kontrolovala domovnice.
Dnes algoritmus.
Tehdy se šeptalo v kuchyni.
Dnes na Telegramu.
Tehdy měl režim StB.
Dnes má digitální gulag.
Ale princip je pořád stejný:
udržet lidi unavené, rozhádané a vystrašené.
Největší problém diktatur? Že časem uvěří vlastním lžím
Tohle je věc, kterou jsem pochopil až s věkem.
Diktatury většinou nepadnou proto, že by jim lid náhle přestal věřit.
Padnou, protože si vedení začne myslet, že je neomylné.
Socialismus taky působil věčně.
Pamatujete?
Rudé vlajky.
Přehlídky.
Armáda.
Jistoty.
A pak najednou bum.
Stačilo pár let ekonomické bídy, prázdné ideologie a lidí, kteří už tomu přestali věřit i uvnitř systému.
A přesně to dnes vidím v Rusku.
Válka je vůl. Hlavně dlouhá válka. Ta je rovnou volské spřežení
My Husákovy děti jsme vyrůstaly v míru.
Studená válka byla kulisa.
Něco vzdáleného.
Jenže dnešní Rusko znovu ukazuje, co udělá dlouhá válka se státem.
Nejdřív semkne společnost.
Pak vyžere ekonomiku.
Nakonec začne požírat vlastní lidi.
Tohle Sovětský svaz zažil v Afghánistánu.
Vraceli se zlomení vojáci.
Přibylo alkoholu.
Násilí.
Kriminality.
Lidé přestali věřit systému.
A dnešní Rusko si koleduje o totéž.
Jen ve větším měřítku.
Protože moderní válka není romantický film.
Je to drahý mlýnek na lidi, techniku a peníze.
A čím déle trvá, tím víc ničí stát zevnitř.
Husákovo dítě pozná ekonomický průšvih po čichu. Velmi často samo smrdí korunou
My jsme zvláštní generace.
Zažili jsme prázdné regály.
Pak devadesátkový kapitalismus.
Pak hypotéky.
Pak inflaci.
Takže když stát tvrdí, že ekonomika šlape skvěle, zatímco lidem mizí peníze z peněženky rychleji než výplata po návštěvě Lidlu, okamžitě zbystříme.
Rusko dnes vydává obrovské peníze na válku.
Jenže tank nevyléčí dítě.
Dron neopraví silnici.
Raketa nezaplatí důchod.
Tohle je základní problém všech militarizovaných států.
Časem zjistí, že kanón sice udělá velký bum, ale nedá se namazat na chleba.
Tak šel čas…
Největší slabina režimu? Lidé uvnitř
Tady přichází věc, kterou mladší generace často podceňuje.
Diktatury nevypadají slabě.
Naopak.
Mají armádu.
Policii.
Propagandu.
Vlajky.
Přehlídky.
Vůdce s kamenným obličejem.
Jenže uvnitř systému sedí obyčejní lidé.
Úředníci.
Generálové.
Policajti.
Technokrati.
A ti všichni jednoho dne začnou přemýšlet:
„A co když to celé padne?“
To je moment, kdy se režim začne rozpadat.
Ne kvůli demonstracím.
Ale kvůli strachu uvnitř vlastních struktur.
Pamatuju rok 1989.
Ten systém nespadl proto, že by najednou celý národ zrevolučněl.
Spadl, protože mu přestali věřit i vlastní lidé.
Dnešní Rusko není Sovětský svaz. A právě to je problém.
SSSR měl aspoň ideologii.
Blbou.
Ale měl.
Dnešní Rusko stojí hlavně na síle, penězích a strachu.
To funguje dobře v době růstu.
Hůř v době problémů.
Jakmile začnou docházet peníze, loajalita se vypaří rychleji než rum na rodinné oslavě.
A to je nebezpečné.
Protože personalizované režimy mají jednu zásadní slabinu:
všechno stojí na jednom člověku.
Když se systém bojí říkat vůdci pravdu, začne si vyrábět vlastní pohádku.
A státy založené na pohádkách většinou končí velmi ošklivě.
Největší strach? Ne silné Rusko. Rozpadlé Rusko.
Tohle je možná největší paradox dneška.
Já se vlastně nebojím silného Ruska.
Bojím se unaveného, rozkládajícího se Ruska.
Protože historie ukazuje, že rozpadávající se mocnosti bývají nejnebezpečnější.
Mají jaderné zbraně.
Frustrované obyvatelstvo.
Rozhádané elity.
A pocit ponížení.
To není dobrý koktejl.
My, co jsme zažili socialismus, máme jednu výhodu.
Poznáme pach rozpadajícího se systému.
Takový ten zvláštní mix propagandy, strachu, ekonomické únavy a absurdity.
A přesně ten dnes z Ruska cítím.
Možná právě Husákovy děti rozumí dnešku nejlépe
Mladí znají internet.
Starší znají historii.
Ale my jsme někde mezi.
Pamatujeme analogový svět i digitální chaos.
Zažili jsme totalitu i svobodu.
Fronty i hypermarkety.
StB i Facebook.
A možná právě proto máme dnes tak divný pocit.
Protože některé věci se mění.
Ale lidská povaha ne.
Touha po moci.
Strach.
Propaganda.
Únava společnosti.
To všechno se vrací pořád dokola.
Jen kulisy jsou modernější.
A tak sedím večer doma, koukám na zprávy, děti mají v ruce mobily výkonnější než počítače NASA a já si říkám:
„Tohle už jsem někde viděl.“
Jen tehdy na to nebyla Wi-Fi.
