Článek
Když se mi pečovatelky ozvaly, že starost o maminku v jejím bytě není udržitelná, musel jsem se rozhodnout. Jak jsem minule psal, rozhodování bylo psychicky velmi náročné.
Dát přednost rodině před rodinou. Nesmysl? Jak byste jinak nazvali volbu, jestli se postarat o nemohoucí matku a pravděpodobně zlikvidovat fungující pětičlennou rodinu, nebo ji zachovat, ale umístit mamku do specializovaného zařízení pro zapomnětlivé seniory. Já tomu říkám „Hnus, velebnosti!“.
Maminka mi v rozhodování moc nepomáhala. Chtěla domů. Jenže „domů“ před sedmdesáti lety. A já byl v té chvíli „tatínek“, který musí rozhodnout o osudu své „dcery“.
A tak jsem rozhodoval. Jinak než věcně to nešlo. Že se nestydím? A za co?
Další estrády „sociálního pragmatismu“ jsem absolvoval při hledání vhodného zařízení.
Vím, že si člověk zvykne skoro na všechno, ale chladně praktický přístup pracovníků některých domovů pro seniory se mnou tvrdě prásknul o zem. Kam se hrabu se svou „Sofiinou“ volbou. Z o pomoc škemrajícího syna jsem se musel vůči nim stát tvrdým vyjednavačem.
Navíc se zrovna změnil zákon, který zrušil takzvané pořadníky a v administrativě jednotlivých zařízení nadělal paseku. Nikdo skoro nic nevěděl. Proč skoro? To už asi tušíte. Jediná odpověď byla: „Nepřijímáme!“ To všichni věděli naprosto určitě.
Jako ajťák mám mnoho „známých“ v širokém okolí. Poptal jsem i „neoficiální“ cestu. „Zapomeň, kámo, je v tom děsnej bordel a nikdo si nelajzne někoho někam protlačit!“ zněla většinová odpověď.
Tak jsem na to šel po svém. Ajťácky! Vypracoval jsem podrobné zadání (PROMPT) pro umělou inteligenci, aby vyhledala nejvhodnější dostupné zařízení. Našla! Hurá! Dokonce i několik odkazů nabídla. Pár kliků a rychle jsem zchladnul.
Nástup možný ihned, ale cenová měsíční sazba byla podobná splátce hypotéky na Karlštejn. Takže zase po staru. Telefon, maily, doptávání po známých.
Pak se ozvali z nedalekého města, že mohu maminku přivést na sociální šetření. Takové malé přijímací výběrové řízení. Domluvil jsem termín, ale bylo mi dopředu řečeno, že jestli mamka zapomíná, nemá šanci. Nejsou tam od toho, aby mamku hlídali, jestli neuteče. Chápal jsem, ale moc dobře se to neposlouchá.
Mezitím ji odvezli do nemocnice s dalším zánětem. Další tři týdny zmatená na lůžku. Prosby o návrat domů. „Boje“ se sestrami. Strach a pláč.
Sociální pracovnice v nemocnici mi volala, kam ji mají převést. A tu jsem zjistil, že lůžka následné péče, hrazená pojišťovnou, mizí jak pára nad hrncem. A ta, co ještě jsou, nejsou! Tedy jsou, ale sto kilometrů daleko. „Ale nebojte,“ povídá konejšivě, „nedaleko jsou nějaká lůžka volná.“ Byly. Opět bych si musel vzít pomalu hypotéku na byt, abych je zaplatil. Sociální služby jsou prostě byznys budoucnosti. Hnus, velebnosti!
Zintenzivnil jsem hledání. A, velebnosti, vyšlo to! Na jeden z mailů mi ještě týž den odepsal sociální pracovník nedalekého zařízení.
Dokumenty byly naskenované, zprávy od doktorů také, a tak jsem jim vše zaslal. Druhý den byla prohlídka a třetí den maminku přijali. Teď ji na to ještě připravit.
Tak moc chtěla z nemocnice, že byla nadšena představou pokoje s hromadou knih, i když byl v domově pro seniory. Příprava nebyla třeba.
Za několik dní ji převezli. Byla úplně v pohodě. Povídala si s ostatními, popíjela kávu, omrkla si pokoj, vybalili jsme a šli poklábosit mezi ostatní bábušky. Pak se zeptala, kdy pojedeme domů.
Musel jsem se posadit. Maminka mi starostlivě pohladila ruku: „Copak je ti? Můžu ti nějak pomoct?“ Je to prostě máma.
A tak tam zůstala. Brácha byl rád, že je o mamku postaráno. Manželka, že mě konečně bude vídat častěji než u večeře a možná méně unaveného. Děti, že se jejich tatínek zase trochu usmívá. Jenže byl to trpký úsměv.
Já jsem nedal výpověď. Šéf je v klidu a dokonce mě pochválil, že jsem to dobře zařídil. Takže vlastně všechno dobře dopadlo. Tak proč mám pořád na jazyku: „Hnus, velebnosti!“?
Teď se musím postarat o mamčiny věci. Knihy, fotky, vzpomínky.
Ach jo.
