Článek
S manželkou a dcerou jsme si 23. 1. udělali rodinný výlet k zápisu do první třídy základní školy. Sice jsem si připadal jako z Hujerovic klanu, ale když jsem viděl, že k zápisu jde u některých dětí i nevlastní babička z třetího manželství, uklidnil jsem se. Jsme ještě v normě.
Elektronický objednávkový systém šlapal bezvadně, takže rezervovaný termín byl s pětiminutovým předstihem naplněn. Během svlékání tří vrstev oděvu jsem zaslechl dceru předčítat nějaký text. Vzhledem k tomu, že neumí číst, mě situace zmátla. Obrátil jsem se za hlasem a koukám jako jelen. Schodiště je polepené pestrobarevnou folií, na které jsou vyjmenovaná slova a holka je se zájmem studuje.
No to je teda nápad přímo geniální. Úplně si představuji, jak mi coby žáku prvního stupně paní učitelka povídá: „Neumíš? Běž za dveře a nauč se vyjmenovaná slova!“ Představa však nesouhlasí se vzpomínkou. Soudružka učitelka tenkrát nasupeně flákla žákovskou o moji lavici. Ta obsahovala pětku s vykřičníkem: „Koukej se to doma naučit, jinak budeš mít sardel v pololetí!“
Naše třípatrová škola měla nespočet schodů. Tam by se vešla i Pythagorova věta, Einsteinovy rovnice a možná celý Jirásek. I když toho jsem neměl rád. Moji dva kluci tam chodí také a zatím nehlásili „vzdělávací schody“. Škoda. Fakt dobrý nápad. A za pár peněz.
Dcerka bude na jiné škole než bratři. A to, že tam mají „naučné schodiště“, mi potvrdilo, že výběr dopadl dobře. Pravdou je, že tam spadáme podle trvalého bydliště, avšak to nic nemění na mém pocitu dobře odvedené rodičovské práce.
Dcera samozřejmě nic nečetla. Pouze ji zaujaly pestrobarevné polepy. Cítila se důležitě a podle mého tajného přesvědčení machrovala na ostatní holčičky. Ty byly ovšem v zajetí chumlů rodin Hujerovského typu. Ale proč ne, zápis je jednou v životě ratolesti, ne?
Ne, není. My jdeme příští rok znova. A dokonce s tou samou princeznou. Malá slečna sice hází patky na kolegyně prvňačky, avšak sama má co dohánět. Anabáze s odkladem byla nekonečná. Každý tvrdil něco jiného. Jsme ale květnoví, tak jdeme po staru. Hurá. „Dobře jsme to početí, mámo, naplánovali.“
Během rodičovských úvah o ideálním plánovacím výkonu se mi vyrojilo v hlavě hned několik nápadů, jak využít ke vzdělání celý objekt školy.
- Násobilkové zábradlí – dítě se drží a cestou nahoru se mu pod rukou násobí šestky. Bezpečné, edukativní a při uklouznutí aspoň ví, kolik je 7×8.
- Vyjmenovaná slova na záchodových dveřích – konečně by někdo pochopil, že „být“ a „bít“ není totéž. A času na studium je tam dost.
- Abecední koberec v šatně – zouvání bot trvá věčnost, tak proč si u toho neprojít písmenka. Kdo se zdrží u „Ř“, má smůlu.
- Přírodopisné umyvadlo – při mytí rukou si dítě všimne, že má pět prstů, tři články a že bakterie nejsou kamarádi. Hlavně před svačinou.
- Dějepisná klika – otočíš klikou a víš, kdo byl Karel IV. Kdo neví, ten se nedostane ven.
- Matematické schody pro pokročilé – každý schod jiný příklad. Kdo se splete, vrací se dolů. Dobrovolně. Tedy… skoro.
- Čtenářská lavička hanby – sedíš, čteš nahlas a všichni slyší, jak zápasíš se slabikami. Motivace zaručena.
- Chemická nástěnka v jídelně – po přečtení složení školního oběda se dítě rozhodne, že vlastně hlad nemá.
- Fyzika na dveřích tělocvičny – vysvětlení, proč míč vždycky trefí právě obličej toho, kdo stojí nejblíž.
- Etická výchova u ředitelny – krátké heslo: „Než zalžeš, počítej do deseti. Než zazvoníš, už je pozdě.“
Jasně, jasně. Přeháním. Ale proč toho nevyužít? Škola by pak byla přívětivější i pro rodiče. No nic, tak jsem si zablbnul i při zápisu do školy. Možná pořád patřím na ten první stupeň.
Pak se otevřely dveře: „Pojďte dále, rodinko“.
