Článek
Je vedro. Venkovní teplota hraničí s funkcí pomalého pečení naší trouby. Je nutné se občas podlít, aby z nás nebyly suchary.
Na šestiletou princeznu horko nemá valný vliv. Sedí na podlaze, češe panenku do vypelichání a brouká si epickou baladu od Kabátů: „Láďa má velkou hlavu, jak pytel od banánů…“ Netuším, kde ji slyšela. Možná ve školce.
„Zlatíčko, půjdeme se podívat, jestli už jsou borůvky, obereme maliny a třeba narazíme na houby,“ povídám nadšeně a doufám v lesní klimatizaci, která, jak známo, funguje vždy. Jen jsem líný tam chodit sám.
„Tak jo, táto. Ale koupíš mi nanuka,“ odpoví dcera a jde se obouvat. Když má obuté sandály, stoupne si ke dveřím a popohání mě. „Kočičko, možná by sis mohla vzít alespoň spoďárky. A když si oblékneš triko a kraťasy, bude to úplně fajn,“ upozorňuji sice obutou, ale jinak úplně neoblečenou dceru. Poznámku o vedru nevnímám a podávám doporučený textil.
Až k prvním kolejím brblá. Všechno ji dře, potí se jí nožičky, táta smrdí a borůvky nerostou. Za přechodem konečně začíná les. Je plný borůvčí. Bez borůvek. Maliny jsou. Ovšem zarostlé ostružiním tak, že by nepomohla ani mačeta. Lesní jahody sice jsou dostupné, ovšem voňavý pozůstatek od pejska je hned vedle nich. K smrdícímu otci přidává další výtky týkající se neschopnosti zajistit mnou avizovaný artikl v lese.
Kde se to v těch ženských bere?!
Svoji tak absolutně zdevastovanou pověst se rozhoduji napravit rodičovskou uplácecí bombou: „Půjdeme na trampolíny.“ To zabralo. Tříkilometrovou vzdálenost lesem proletí jako řízená střela, přičemž nechává cyklisty, běžce a svého živitele daleko za sebou.
Ani nestačím zaplatit a už je na nafukovací bublině a právě převychovává o rok mladšího mladíka. Nevím kvůli čemu, ale je fajn, že se pozornost obrátila na jiného chudáka.
Třicet minut klidu.
Pak přichází zlom: „Tatí, koupíš mi, prosím, párek v rohlíku a limonádu?“ Ne, nemám tak zdařile vychovanou dceru. Nenechte se mýlit. Jak jsem uvedl v jiném příběhu, moje holčina má vývojovou dysfázii, která se aktuálně projevuje zhoršenou mluvou. (Bylo to však daleko horší.) Kvůli výuce máme s dcerou „dohodu“. Když řekne plně funkční a srozumitelnou větu, musím reagovat pozitivně. Byl to můj výmysl, takže… „A chceš to s kečupem, nebo hořčicí?“ Poslední pokus o nachytání. „Kečup stačí.“
Dostala mě. Potvůrka. Jdeme nakupovat.
Kousek od bufetu je vodotrysk. Dokonce i lavička ve stínu několikaleté lípy. Usedám do chládku a pozoruji párkožroutku, jak decentně okusuje rohlík kolem párku a ten pak samotný chroupe.
Pak si jde umýt ruce do fontánky. To byla chyba.
A už letí vzduchem kraťasy.
A boty.
Z upravené holčičky je rázem divoženka, lákající chudáka otce do fontánkové bažiny. Vzhledem k tomu, že má dva starší bratry, nejsem překvapen událostmi a posbírám rozházené části šatníku.
Krásně modré tričko a kytičkované kalhotky se proměňují v součást hry a brzy není nit suchá. Pro jistotu posílám mamince fotku, aby byla připravena a vychladla, než dorazíme domů.
Pouze v kraťasech a sandálech vyrážíme domů. Mokré oblečení nesu v ruce a občas s ním zatočím. Na vojně jsme takto improvizovanou sušičkou řešili čerstvě vyprané trenky a ponožky. Dcerku to zaujalo natolik, že chce otci pomáhat.
Tak točíme společně. „Mlask. Au!“ Kalhotky se ocitají na zádech vykuleného muže. Ten je natolik překvapen, že nestačí ani nadávat. Malá sušička to přehnala s otáčkami a neudržela je. „Pardon.“
O deset minut později cyklista. „Pardon! Omlouvám se.“
Před barákem sousedka. „Ahoj, proč po mně házíš kalhotky, princezno?“ To už však kalhotky byly téměř suché a nemělo to požadovaný mlaskavý efekt.
Že ona to, mrška malá, dělala schválně.
Kde se to v těch ženských bere?!
