Článek
Po šesti letech života své dcery jsem dospěl k šokujícímu zjištění.
Ona je totiž úplně normální holka.
Normální tak strašlivě, až z toho mám trochu strach.
Nakrucuje se před zrcadlem.
Zpívá si v koupelně.
Zpívá si i na záchodě, což je akusticky její Carnegie Hall.
Učesává panenku tak dlouho, dokud z ní neudělá plešatého veterána chemoterapie.
A co je nejhorší?
Začínají se jí líbit kluci.
Strašné.
Dcera zlobí maminku, tatínka, bráchy, babičku i psa.
Někdy všechny současně.
Má neuvěřitelný talent být slyšet i z vedlejšího okresu, pokud se jí například nelíbí barva hrníčku.
A já už si s ní vlastně nevím rady.
Je prostě normální.
Nenormálně normální.
A právě to je dnes trochu problém.
Dřív byli divní ti zvláštní. Dnes jsou zvláštní ti normální
Když jsem byl malý já, bylo všechno jednodušší.
Ve škole byl jeden kluk, co jedl lepidlo.
Jedna holka mluvila se židlí.
A jeden spolužák olizoval v zimě zábradlí, aby zjistil, jestli opravdu přimrzne jazyk.
To byli ti zvláštní.
Zbytek populace byl tak nějak obyčejně střelený a nikdo to moc neřešil.
Dnes je to jiné.
Dnes má skoro každý něco.
Poruchu.
Spektrum.
Nerovnováhu.
Hypersenzitivitu.
Úzkost.
Diagnózu dlouhou jak návod k mikrovlnce.
Netvrdím, že diagnózy neexistují. Jen mám někdy pocit, že jsme začali hledat poruchu dřív než dítě.
A proti tomu stojí moje dcera.
Malý člověk, který ráno vstane, začne zpívat, pak se pohádá s ponožkou a odpoledne nahání bratry po bytě s plastovým jednorožcem.
Úplně zdravě.
A já začínám mít pocit, že jsme vlastně podezřelí.
Člověk dnes skoro potřebuje závadu
Normální dítě dnes působí trochu nedůvěryhodně.
Jakoby mu něco chybělo.
Když někde řeknete:
„Naše dcera je úplně normální,“
lidé se na vás podívají skoro zklamaně.
Něco jako:
„Aha… jen normální?“
Žádná speciální dieta?
Žádná terapie?
Žádná emoční podpora morčete?
Ani intolerance na zvuk vysavače?
Nic?
To je skoro asociální.
A tak jsem si uvědomil, že musím něco vymyslet.
Nějakou drobnou závadu.
Aspoň pro okolí.
Něco moderního.
Něco, co dnes zní správně rodičovsky.
Naštěstí mám co nabídnout i geneticky.
V naší rodině se dědí ledacos.
Plešatění.
Chrápání.
Schopnost rozbít cokoli během pěti minut.
A talent říct v nevhodnou chvíli úplně nevhodnou věc.
Tak jsem přemýšlel.
A pak mě to napadlo.
Moment…
Vždyť si vlastně nemusím nic vymýšlet. My totiž na papíře jednu drobnou závadu máme. Oficiální, orazítkovanou.
Vývojovou dysfázii.
Hurá! Máme diagnózu. Jsme zachráněni
Ano.
Špatně vyslovuje některá slova.
Občas komolí věty.
Půlku „r“ vyrábí někde mezi nosem a kotníkem.
Máme to!
Konečně můžeme směle vstoupit do dnešní normality.
Najednou jsme pochopitelní.
Okolí si oddychlo.
Ahaaaa… takže přece jen něco.
Výborně.
Vítejte mezi lidmi.
Je zvláštní, jak uklidňující dnes umí být nálepka.
Jakmile něco pojmenujete, svět je spokojenější.
Nezlobí.
Neječí.
Nevyvádí.
To je projev.
Není tvrdohlavá.
Jen intenzivně autonomní.
Není ukecaná.
Je verbálně expresivní.
Když jsem byl malý já, dostal člověk maximálně pohlavek a rohlík s paštikou.
Dnes by měl individuální plán, tři specialisty a podcast.
Torpédo
Jenže děti byly vždycky trochu šílené
A možná je to dobře.
Protože když pozoruju svoji dceru, dochází mi jedna věc:
Děti nejsou porouchané.
Jsou prostě děti.
Hlasité.
Chaotické.
Přecitlivělé.
Kruté i roztomilé během jedné minuty.
Pět minut brečí, protože nemůžou najít panenku.
A o dvě minuty později se smějí, protože bratr spadl do bazénku.
Emočně jsou něco mezi zenovým mnichem a italským fotbalovým fanouškem po faulu v nastavení.
A my dospělí se z toho někdy snažíme udělat laboratorní vědu.
Sociální sítě z nás udělaly sběratele problémů
Mám pocit, že dnešní doba trochu miluje komplikace.
Každý problém musí mít jméno.
Každá odlišnost vysvětlení.
Každé dítě tabulku.
A sociální sítě tomu nasadily korunu.
Stačí pět minut na internetu a zjistíte, že:
- vaše dítě špatně drží pastelku,
- moc mrká,
- málo mrká,
- divně sedí,
- správně nedýchá,
- a pravděpodobně potřebuje minimálně tři terapeuty a bezlepkový jogurt.
Po hodině čtení rodičovských diskusí jsem přesvědčený, že jsem ve dvanácti letech trpěl vším kromě malárie.
Možná i tou.
Jen jsme tomu tehdy říkali:
„Nevymejšlej a běž ven.“
Největší rebelie dneška? Být obyčejný
A tak si občas říkám, jestli dnes není největší extravagance právě normálnost.
Mít dítě, které:
- zpívá v koupelně,
- zlobí,
- směje se,
- občas vztekle řve,
- miluje sladkosti,
- nesnáší spaní,
- a večer usne během dvou sekund, protože se celý den chovalo jako tornádo v legínách.
Moje dcera je prostě normální holka.
A já jsem za to vlastně rád.
I když to dnes možná není úplně moderní.
Protože svět už bude dost složitý i bez toho, abychom z každé dětské vlastnosti dělali poruchu, diagnózu nebo životní filozofii.
Takže ano.
Moje dcera má vývojovou dysfázii.
Ale hlavně má šest let, panenku bez vlasů, hlas jako obecní rozhlas a talent udělat z tichého bytu během třiceti sekund místo humanitární katastrofy.
Zkrátka úplně normální dítě.
A možná právě to je dnes nejvzácnější.
--Projev verbálně expresivní dcery--
Tátooo, proč o mně zase píšeš?!
Táta o mně napsal dlouhý článek.
Nevím proč.
Já jsem mu jen chtěla ukázat, že panenka může být i bez vlasů.
A teď je z toho skoro vědecký výzkum.
Prý jsem normální
Táta pořád říká, že jsem normální holka.
To nevím.
Normální holky možná nechtějí snídat čokoládu a chipsy.
Já jo.
A normální holky určitě nejezdí po bytě na kancelářské židli a nekřičí:
„POZOR, JEDE POPLÁŠENÝ JEDNOROŽEC!“
Takže si myslím, že jsem spíš speciální.
Ano, zpívám na záchodě
Protože tam je krásná ozvěna.
A taky tam nikdo neutíká.
Když zpívám v pokojíčku, bráchové utíkají.
Táta taky vydává na záchodě divné zvuky, tak nevím, proč řeší zrovna mě.
Tatínek torpédo
Panenka je v pořádku
Táta tvrdí, že moje panenka vypadá strašně.
Nevypadá.
Jen má kratší vlasy.
A trochu pomalované čelo.
A jednu nohu divně.
Ale pořád ji mám ráda.
Táta taky nevypadá úplně jako princ a maminka si ho nechala.
Kluci jsou otravní
Táta napsal, že se mi líbí kluci.
To není pravda.
Jen je někdy honím.
A jednou jsem jednoho bouchla lopatkou, protože mi snědl gumového medvídka.
To není láska.
To je spravedlnost.
Táta říká divná slova
Prý mám nějakou dysfázii.
Nevím, co to je.
Asi něco dospěláckého.
Já jen někdy řeknu špatné slovo.
Třeba „kokoláda“.
Nebo „heliptéra“.
Ale táta taky říká divná slova.
Hlavně když šlápne na Lego.
A nikdo ho kvůli tomu netahá k paní doktorce.
Táta mě má stejně rád.
A to mi stačí.
Ale kočku bych chtěla taky.
