Článek
Pro sebe a pětiletou dceru jsem rezervoval chatku v jihočeské obci Petříkov. Jezdil jsem do těchto končin jako dítě na tábory, takže krajinu znám. Rybníky, hráze, borůvky, komáři (o těch bude článek zvlášť) a spousta dalších dobrodružných atrakcí. Většinou neplacených. To víte, tři děti a čerstvě zrekonstruovaný byt znamená nízkonákladová dovolená. Neboli doprava, vaření, úklid, zábava — zcela v režii tatínka. Ale proč ne? Mám školu od toho mého. A to se nezapomíná. Však mi říkal, že se mi to jednou bude hodit.
Romantické ráno
Naplánoval jsem to famózně. Pojedeme vláčkem do Borovan, odtud kousek do zoo. Prohlídka, nanuk, nezbytné fňukání u stánku se suvenýry a hajdy do chajdy. Pěšky. Čtrnáctikilometrová procházka. Zkratkou přes les možná i šestnáctikilometrová. Ještě že jsme maminku nechali doma.
O zastávku dříve, než byla cílová stanice a než jsem naplánoval, jsem zahlédl z okna nápis Safari Resort: „To bude určitě ono. Rychle. Vystupujeme!“ A tak jsme vyběhli jak dva čertíci. Vlak odjel a já zjistil, že jsem sedm kilometrů od cílové zoo. To by povýšilo tatínkovu procházku na pozdější maminčino peklo a celkových jednadvacet kilometrů.
Jsem však připravený a všeho schopný otec, no ne? „To dojdeme, princezno. Zkusíme zkratku mezi rybníky a jsme tam v cuku letu!“ pronesl jsem a jal se hledat v mobilu trasu. A taky jsem ji našel. Protože nejsme bábovky, pustili jsme se po hrázi přímou čarou.
Zastavila nás bažina. Moje přehlédnutí v mapě znamenalo ještě delší „zkratku“ než předtím. Mrknul jsem, kudy domů, zoo odpískal a dceru nalákal na dobrodružnou výpravu plnou borůvek, lesních jahod a malin. Kupodivu souhlasila bez protestů. Asi vytušila, že další hledání zoo by trasu prodloužilo několikanásobně.
Na zdravé vzduchu vytráví
Dopadlo to ještě lépe. Cestou potkala buvoly, divoká prasata, koně a dva mladé houbaře. Alespoň jsem je tak před ní nazval. Košíky neměli a pochybuji, že by v lese, na dece a pouze v tričku nějaké našli. Nevšimli si ani dceřina rozverného povykování a vkusných komentářů: „Tati, asi tam sbírají borůvky.“
Šlofíček u vody
Po několika kilometrech a snad po sté „Bolí mě nožičky“ si už na udýchané houbaře ani nevzpomněla. Narazili jsme totiž na bufet a hřiště. V tu ránu všechny stesky pustila z hlavy a začala řádit na prolézačkách.
Zbylých pět kilometrů opět prokňourala. Ale statečně.
Po návratu do chaty si zula boty, snědla sušenku a šla řádit na trampolínu. Já zalehl na deku a ještě za tepla a bolavých nohou napsal tento článek.
Až při jeho psaní jsem si uvědomil, kolikrát jsme s mým otcem takto bloudili českou krajinou. Alespoň vím, po kom to mám.
Rodinka jde na výlet
