Kdyby tisíc psychologů: Antipubertin – účinná látka, trapnost

Cimrman si uvědomil, že mladý člověk ve věku 12–18 let trpí fyziologickým odporem k tomu, co baví dospělé. Pokud se dospělý zasměje, dospívající to vnímá jako osobní urážku.

Mistr proto zkonstruoval metodu antidepresivního protitlaku:

Cimrman to shrnul ve spise Mládež a chmury:

„Nechtěj chlapce rozesmát, rozlítil by ses. Vyprávěj mu takový žert, po němž na tebe pohlédne s hlubokým opovržením. V tom opovržení je totiž životní jiskra. A kde je jiskra, tam nehrozí apatie.“

(Záznam z podzimního sympozia v Liptákově, fond: Pedagogika, puberta a defenzivní humor, signatura TRAPN-1903)

Téma: Metoda řízené trapnosti jako primární stabilizátor náctileté psychiky aneb Akustická defibrilace apatie

Přednáší: doc. Robert Snaživec Pavelka, CSc.

Vážení kolegové, zarmoucení rodičové,

každý, kdo někdy sdílel domácnost s jedincem ve věku od dvanácti do osmnácti let, ví, že termín „rodinná idyla“ je protimluv. Náctiletý organismus se nachází v permanentním stavu takzvané lykantropické melancholie. Jde o fázi, kdy mladý člověk odmítá vertikální polohu, lidskou řeč redukuje na hrdelní chropot a přítomnost vlastních rodičů vnímá jako hrubé porušení základních lidských práv.

Běžná pedagogika 19. století se pokoušela tento stav léčit buď rákoskou, nebo studenými zábaly. Jára Cimrman však jako venkovský podučitel v Liptákově záhy pochopil, že fyzický nátlak vede pouze k zatvrzelosti a pasivní rezistenci.

Vytvořil proto revoluční teorii, kterou nazval Zákon humorného protitlaku.

Cimrman si všiml pozoruhodného biologického jevu: zatímco pokus o vlídné slovo („Copak tě trápí, chlapče?“) uvrhne dospívajícího do ještě hlubší propasti existenciálního zmaru, cíleně trapný rodičovský vtip v něm vyvolá tak prudkou vlnu odporu, že dojde k okamžitému nastartování životních funkcí.

Mistr to popsal ve spisku Odpuzováním k životu (Liptákov, 1903):

„Mladý duch v období dospívání pohrdá vším, co je moudré, vznešené a rozumné. Chceš-li jej však vyrvat ze spárů zhoubné letargie, neuštědřuj mu radu. Uštědři mu žert tak bezduchý a předpotopní, aby v něm pohrdání převýšilo touhu po zániku. V okamžiku, kdy jinoch protočí zrak v sloup a hlasitě zasténá, vyhrál jsi. Jeho srdce opět bije pro hněv – a hněv je život.“

V Liptákově se této metodě říkalo Cimrmanovo křesadlo. Mistr jím křísil například mladého kovářského učně Vondru, který odmítal vstát z lavice a tvrdil, že kování koní je marnost nad marnost.

Cimrman k němu přistoupil, nasadil bodrý úsměv a třikrát za sebou mu odvyprávěl vtip o hluchém mlynáři a kulhavé huse. Pointu pokaždé doprovodil bodnutím prstu do chlapcova podžebří se slovy:

„Chápeš, Vondro? Ta husa totiž neměla boty!“

Učeň po třetím opakování vyskočil, popadl pětikilové kladivo a šel dobrovolně kovat potah pro c. a k. poštu. Jen aby byl z dosahu učitelova veselí.

(Aplikace liptákovské metody v reálných podmínkách středočeské domácnosti)

Kolega Snaživec popsal teorii s obvyklou akademickou nabubřelostí. Já vám popíšu, jak to vypadá v praxi, když se pokusíte přežít všední den se dvěma pubertálními syny a princeznovským torpédem v zádech.

Vstoupit do pokoje čtrnáctiletého syna vyžaduje odvahu pyrotechnika. Na zemi leží geologické vrstvy svršků, vzduch má hustotu rašeliniště a na válendě spočívá tělo. Na uších má masivní sluchátka s potlačením hluku – což v překladu znamená „potlačení rodičovského hlasu“.

Klasický rodič amatér by řekl: „Ahoj, jak bylo ve škole? Udělal jsi ty úkoly?“

Výsledkem by bylo zahučení o frekvenci 12 Hz, znamenající: „Ztrať se, cizinče, a vezmi s sebou i to světlo z chodby.“

Jako poučený badatel a nositel kladenské tradice však vím, že na těžkou trudomyslnost platí pouze těžký kalibr. Využívám Cimrmanův princip antidepresivní trapnosti.

„Víš, proč nemůžou kostlivci skákat padákem?“

Nastává napjaté ticho. V pokoji klesá teplota. Syn se pokouší dělat mrtvého, ale pud zvědavosti je silnější.

„…proč?“ vydechne s odporem.

Nasadím bodrý, halekavý tón a vítězoslavně zahlásím:

„Protože na to nemají žaludek! Chápeš? Žaludek! Haha!“

Následuje fyzická reakce, kterou popsal už Snaživec: panenky opíšou plný kruh, ozve se hluboký trýznivý sten a syn si přetáhne peřinu přes hlavu s výkřikem:

„Tati, proboha! Ty seš tak neskutečně trapnej! Jdi pryč!“

Mise je splněna. Subjekt komunikuje. Respirační trakt je průchodný, hlasivky vykazují dostatečný výkon a apatie byla v jediném zlomku vteřiny nahrazena zdravým mezigeneračním odporem.

Mladý muž je zachráněn před trudomyslností. Sice mě teď hodinu bude nenávidět, ale z postele vstal a šel do lednice pro jídlo, aby ten šok zajedl.

Cimrmanovo křesadlo opět zafungovalo. V zásobě máme ještě spoustu vtipů z osmdesátých let. Naše mládež tedy nemá nejmenší šanci.

(Podvratná činnost princeznovského torpéda aneb Selhání metody u předškolního živlu)

Zatímco na dospívající syny působí Cimrmanův humorný protitlak s neúprosnou fyzikální přesností, pokus aplikovat tutéž doktrínu na šestiletou dceru vedl k totálnímu kolapsu badatelského modelu.

U dospívajícího jedince totiž pracujete s odporem. U šestileté holčičky s mašlí ve vlasech však pracujete s neřízenou termonukleární fúzí.

Jakmile z pokoje staršího bratra zaznělo ono spásonosné „Tati, proboha, ty seš trapnej!“, vřítilo se do chodby princeznovské torpédo. Zastavilo se smykem na linoleu, zhodnotilo situaci a okamžitě převzalo iniciativu.

Místo aby byla otcovým vtipem o kostlivcích znechucena, začala se smát hysterickým smíchem. Nikoliv pointě, ale slovu „kostlivec“.

Načež se s nevinným kukučem zeptala:

„A tati, když ten kostlivec nemá žaludek, kam mu padá čokoláda?“

Aniž by čekala na odpověď, nasadila protiútok ve formě vlastního autorského žánru. Dětský vtip v šesti letech totiž postrádá logiku, stavbu i jakoukoliv spojitost se zákony časoprostoru.

„Tati, a víš, co dělá jednorožec, když potká hovínko na koloběžce?“

Zaváhal jsem. Jako zkušený vědec jsem začal v hlavě hledat jakoukoliv paralelu v liptákovských spisech. Nic.

„Nevím,“ přiznal jsem porážku.

„No přece prdí třpytky do vesmíru! Hahaha! Tati, ty jsi ale trubka!“

V té chvíli se z pokoje vynořil puberťák, poprvé za celý týden sundal obě sluchátka, podíval se na mě, podíval se na svou rozchechtanou sestru skákající po jedné noze a suše poznamenal:

„Vidíš to, otče? To je lepší materiál.“

Závěr terénního výzkumu: Metoda řízené trapnosti prokazatelně účinkuje na dospívající mládež. U jedinců mladších sedmi let však může vést k nekontrolovatelnému výbuchu kreativity a následné ztrátě autority rodiče.

Docent Snaživec:

„Kolego Korektní, Vaše zpráva jasně dokazuje Cimrmanův dodatek ze spisu Pedagogický debakl v rodině kočího Švába (1905). Mistr tam varuje:

‚Pokoušíš-li se křísit skomírající oheň v dospívajícím jinochovi, střez se, aby ti do světnice nevběhlo děvče do sedmi let věku. Dospívajícího sice zachráníš, ale sám skončíš s papírovou korunkou na hlavě a prstem v borůvkovém koláči.‘“

* K.O.C.O.U.R. - Krejčovský Odbor Cimrmanových Odkazů a Urgentních Revizí