Článek
Sedím na kraji postele a dívám se, jak si hraje.
Je jí pět. Má vyplazený jazyk v soustředění a snaží se obléct panence třpytivé šaty. Ty šaty tam očividně nepatří, ale ona je tam dostane. V jejím světě se věci podřizují vůli. Stačí chtít.
V jejím světě nejsou žádné tiskovky, žádné grafy inflace, žádné mapy s červenými šipkami. Žádné záběry měst, kde místo oken zůstaly jen díry.
Jen pastelky. A třpytky.
Večer předtím běžely ve zprávách záběry raket startujících do tmy. Moderátor mluvil klidně. O nutnosti. O obraně. O nové realitě.
Ona si u toho stavěla hrad z kostek.
A já si říkám, jestli právě kvůli tomuhle toleruju svět, jaký je.
Možná to není složité.
Možná jen doufám, že když budu dostatečně potichu, dostatečně normální, dostatečně zaměstnaný, ten hluk z televize zůstane za zdí. Že se nikdy nepřesune sem. Do jejího pokojíčku. Mezi plyšáky a domeček pro panenky.
V práci nadávám. U piva kroutím hlavou. Říkám, že je to všechno špatně. Že ti nahoře jsou odtržení. Že lžou. Že kradou.
A pak ráno vstanu, vezmu si košili a jdu zase vydělávat na hypotéku.
Protože co jiného mám dělat?
Revoluci mezi sedmou a čtvrtou?
Nebo si přiznat, že mi vlastně vyhovuje, když to za mě někdo „nějak“ rozhodne?
„Tati, podívej!“
Podívám se.
Panenka má na sobě tři sukně přes sebe a korunku z papíru. Je to prý královna. Vládne celému koberci.
V jejím království je bezpečno. Největší katastrofa je, že se ztratí střevíček.
Kéž by to bylo takhle jednoduché.
Mám plnou hlavu čísel. Splátky. Energie. Kroužky. Pojištění. Každý měsíc je výpočet, jestli to vyjde. Většina mých rozhodnutí nemíří k lepšímu světu. Míří k přežití dalšího roku.
A tak tu zodpovědnost za „svět“ prostě někomu přenechám.
Někomu, kdo mluví sebejistě.
Někomu, kdo slíbí klid.
Někomu, kdo říká, že ochrání rodiny jako jsme my.
A hlavně někomu, kdo mi dovolí dál spát.
Chci jen, aby měla pokoj.
Jenže klid, který kupuju tichem, něco stojí.
Někde hluboko vím, že to není jen únava.
Je to strach.
Strach, že kdybychom tenhle systém opravdu rozebrali, nezůstalo by nic pevného. Že by přišel chaos. Že by se hroutily jistoty rychleji než domy v těch záběrech, které večer přepínám.
Strach, že by nebyly pastelky, protože by nebyly peníze. Že by nebyla škola. Že by nebyla samozřejmost.
Držím palce těm, o kterých si myslím, že jsou „naši“. I když občas cítím, jak mi něco v žaludku říká, že „naši“ znamená jen „méně děsiví než ti druzí“.
Protože alternativa?
Prázdno.
Nejistota.
Možná i ty rakety blíž, než je mi příjemné si představit.
Ona si mezitím kreslí slunce. Obrovské, přes půl papíru. Má víc paprsků, než je možné. Slunce, které se nevejde do reality.
„Tati, je to hezký?“
Polknu.
Je.
Je krásný.
A já si uvědomím, že všechny moje kompromisy, všechny tiché souhlasy, všechny chvíle, kdy jsem radši sklopil oči — dělám proto, aby si mohla kreslit slunce větší než papír.
Jenže co když právě tím tichem pomáhám světu, který jí ten papír jednou zmenší?
Sedím na kraji postele a dívám se, jak přidává další paprsek.
Venku je ticho.
A já nevím, jestli je to dobře.
