Článek
Kdysi jsem si myslel, že největším problémem internetu jsou anonymní sprosťáci.
Lidé, kteří pod článkem nenapíšou jediný argument, ale zato vám ochotně vysvětlí, že jste idiot, blbec, zaprodanec, amatér nebo kombinace všeho uvedeného. Čím delší článek, tím kratší diagnóza autora.
Občas mě to naštvalo. Občas pobavilo. Ale měl jsem jednu jistotu. Na druhé straně monitoru seděl člověk. Jenže pak přišla umělá inteligence.
Poslední měsíce čtu stále víc textů, u kterých si nejsem jistý, kdo je vlastně napsal. Jsou gramaticky bezchybné. Krásně strukturované. Zdvořilé. Vyvážené. Empatické. Všechno dávají do souvislostí, nikoho neurazí a na konci vám ještě popřejí krásný den.
A právě proto začínají být podezřelé. Když dnes pod svým článkem najdu komentář:
„Děkuji za krásný a inspirativní text. Přeji mnoho dalších podobných článků.“
Místo radosti mě napadne úplně jiná otázka.
Nenapsal to náhodou chatbot?
Je zvláštní, jak rychle jsme se změnili. Ještě před pár lety jsme se báli internetových trollů. Dnes jsme podezřívaví vůči až příliš slušným lidem.
Tvůrci umělé inteligence ji naučili být zdvořilou. Neurážet. Neponižovat. Neeskalovat konflikty. Pomáhat. A povedlo se jim to možná lépe, než sami čekali.
Jenže tím vznikl zvláštní paradox, který mě poslední dobou fascinuje. Čím slušnější text je, tím častěji pochybujeme, že ho napsal člověk. A naopak.
Když pod článkem přistane něco jako:
„Ty seš ale sebestřednej ignorant. Doufám, že tě příště v lese sežere jezevec.“
…skoro se mi uleví.
Ne proto, že bych měl rád urážky. Ale protože si řeknu:
„Aha. Tak na druhé straně opravdu někdo sedí.“
Je to absurdní. Po desetiletí jsme se snažili internet zbavit nenávisti. A teď to občas vypadá, jako by právě nenávist začínala fungovat jako poslední potvrzení lidské existence. Samozřejmě přeháním.
Znám spoustu slušných lidí, kteří píšou krásné komentáře. A znám i umělou inteligenci, která umí být překvapivě vtipná. Přesto mám pocit, že jsme přišli o něco mnohem cennějšího než jen jistotu, kdo napsal který odstavec. Přišli jsme o samozřejmou důvěru.
A právě to je na tom celé nejsmutnější. Tohle totiž není článek o umělé inteligenci. Je o nás. O tom, jak rychle jsme si zvykli pochybovat i o obyčejné lidské slušnosti.
Kdysi jsme četli text a řešili, jestli s ním souhlasíme. Dnes nejdřív přemýšlíme, jestli vůbec vznikl v lidské hlavě. To je obrovská změna.
Autor už nebude muset dokazovat, že píše dobře. Bude muset dokazovat, že vůbec existuje.
Možná právě proto začínám mít čím dál větší radost z obyčejných nedokonalostí. Z překlepu. Z nepovedeného vtipu. Z fotky, která není dokonale ostrá. Ze psa, který nečekaně vleze do záběru. Z dítěte, které vám během natáčení začne zpívat na záchodě, protože tam má nejlepší akustiku v bytě.
To všechno jsou chyby. A právě chyby začínají být nejlepším důkazem života. Možná nás čeká zvláštní doba. Doba, kdy budou stroje psát stále dokonaleji a lidé budou schválně nechávat v textech drobné nedokonalosti, aby čtenář uvěřil, že za nimi seděl skutečný člověk.
Představa, že jednou budu muset dokazovat své lidství překlepem, mi připadá stejně absurdní jako reklamace duhy kvůli špatně zvoleným barvám.
A přesto se tomu nedokážu úplně smát. Protože čím víc přemýšlím o budoucnosti internetu, tím víc si uvědomuji jednu zvláštní věc. Možná nás nakonec nezachrání žádný algoritmus. Možná nás zachrání to, co jsme považovali za samozřejmost. Skutečné zážitky. Skuteční lidé. A příběhy, které nevznikly proto, že byly dokonale napsané. Ale proto, že se opravdu staly.
A jestli mi někdo po přečtení tohoto článku napíše, že jsem pitomec…
…budu sice chvíli přemýšlet, čím jsem si to zasloužil.
Ale pak mě možná napadne ještě něco jiného.
Díky. Aspoň vím, že jste člověk.
Poznámka autora: Sakra. To je nějak moudré. Teď nevím, jestli jsem to psal já, nebo AI. No nic. Večer se pro jistotu pošlu do háje. Když mě to naštve, bude jasno.
PS: …a co když naštvu AI? Kde mám to číslo na Chocholouška?!
