Článek
Ne, to není ztracená sloka z Pána prstenů. To je každodenní realita sociálních sítí, vyhledávačů a doporučovacích systémů. Nepotřebujeme Saurona s plamenným okem – máme Algoritmus. A ten na nás civí skrze obrazovky mobilů, laptopů a chytrých televizí, které jsou čím dál méně chytré a víc manipulativní.
Zatímco jsme kdysi internetu říkali „okno do světa“, dnes je to spíš zrcadlo do naší vlastní hlavy. A čím déle do něj koukáme, tím méně toho ze světa vidíme. Místo „co se stalo?“ se ptáme „co si o tom myslí lidi, které sleduju?“. A Algoritmus odpoví. Vždycky odpoví. A odpoví tak, aby nás to zajímalo. Ne tak, aby to bylo pravdivé. A to je průšvih.
Volby přicházejí. Jsme připraveni… nebo předprogramováni?
Každé volby jsou testem demokracie. Jenže když většina lidí čte jen to, co potvrzuje jejich představy, a Algoritmus jim pomáhá nevnímat zbytek světa, máme spíš test algoritmické poslušnosti. Kdo víc platí, ten se víc ukáže. Kdo víc vyvolá emoce, ten má větší dosah. Kdo víc zjednoduší svět do hesla a nálepky, ten se líp nasdílí.
„Tohle říkal i můj oblíbený influencer! A měl k tomu meme s kočkou, tak to musí být pravda!“ říkáme si, zatímco si neuvědomujeme, že realita mezitím utekla zadním východem. Žádné ale. Jen like, sdílej, rozčil se.
Potřebujeme Hobita. Někoho obyčejného s neobyčejnou odvahou
V knize to byl Frodo. Malý, nenápadný, s nohama chlupatýma a srdcem velkým. Ve světě digitálního Mordoru to může být kdokoli z nás. Ne ten, kdo má nejvíc sledujících. Ale ten, kdo si troufne vypnout notifikace a zapnout vlastní rozum. Kdo se nebojí číst i to, s čím nesouhlasí. Kdo si přizná, že ne všechno, co se mu líbí, je pravda – a ne všechno, co ho štve, je lež.
Možná ten Hobit právě čte tenhle článek. Možná má zrovna kafe, na klíně kočku a v hlavě otázku: „A co s tím sakra mám dělat já?“ Inu – první krok je vidět prsten. Druhý – neradovat se, že ho máme. A třetí – zničit ho v Orodruině. Třeba tím, že se nebudeme bát mluvit s lidmi mimo naši názorovou bublinu. A poslouchat. Ne jen čekat, až přijdeme na řadu.
Jsme správci. Ne oběti!
Algoritmus není zlý. Není ani dobrý. Je přesně takový, jakého ho krmíme. Pokud chceme svět, kde bude slyšet víc než jen echo našich názorů, musíme do systému pustit víc hluků. Jiných pohledů. Nepohodlných otázek. Třeba i tuhle:
„Co když se mýlím?“
To je věta, která by mohla porazit každého Temného pána. Dokud ji ale neřekne každý sám sobě, budou volby jen simulací svobodné vůle v kulisách digitální propagandy.
A pak už opravdu bude vládnout jen Jeden názor, který všechny spoutá.
Zdroje:
