Článek
Synáčkové si usmysleli, že půjdou na ryby. Ani jeden nemá rybářský lístek, avšak to jim nijak nebrání, jednou za rok, propadnout lovecké vášni. Tak Petru zdar!
Byli jsme v pronajatém srubu poblíž Třeboně, ke kterému patřil i soukromý rybník. Čtyřicet korun na den a mohli jste chytat podle libosti. Pánové popadli vybavení ze supermarketu a vyrazili na lov.
Šel jsem je s dcerou doprovodit a jen tak mimochodem se zmínil o návnadě. V dopoledním horku se žížaly těžko chytají, kolínka neuvařili a místní obchod, kde mají chleba na těstíčko, zavírá v poledne. Přidali do kroku.
Chtěli čtyři rohlíky! „Pánové, ty rohlíky si kupte pro vás. Pro kapříky chleba!“ namítl jsem a samozřejmě zaplatil. Lovci vyrazili bez peněz. Dcerka chtěla pro kapříky nanuka, ale chtění jí vydrželo jen za roh. Tam se do něj pustila sama.
Rybník se nachází asi půl kilometru od srubu a po celou dobu přemisťování si mladí rybolovci malovali, jak si večer upečou pětikilového kapra na ohýnku. Nechal jsem je náležitě nabýt sebevědomí a u rybníka utrousil: „Jsem zvědavý, který z vás ho vykuchá a oškrábe šupiny. A pokud si pamatuji, máte z loňska navázané háčky na čudly. Umíte si je vyměnit?“
Maličko splaskli a poprosili tatínka, mentálního kouče a životního všeuměla, aby jim háčky vyměnil. Vytáhli háčky na velryby! „Jdeme přeci chytit pořádného macka,“ pronesli s klidem kapitána Achaba.
Pak začali rvát chleba na kusy a přemýšlet, jak ho na lodní hák nejlépe napíchnout. Mořská víla se přidala k mudrování a málem si háček vrazila do pozadí. Odvedl jsem mudrlantku kousek dál, vymotal staršího kluka z vlasce a poradil: „Co ho třeba trochu namočit v rybníce? Uděláte z něj těstíčko, které bude na háčku držet. Strč klacek do vody, jestli stačíš, a…“ Pozdě! Třináctiletý chlapák, vyzbrojený holinami a neotřesitelným sebevědomím, zahučel jednou nohou po koleno do rybníka.
S nechápavým a vyčítavým pohledem vylezl a jal se zouvat již nepotřebnou gumovku. Po pěti minutách „volování“ a sakrování se mu to povedlo. Začal vylévat vodu z boty a já mu povídám: „Když už sis tu vodu přinesl z rybníka na břeh, nechceš v ní namočit ten chleba? Nebo hodláš do vody namáčet celý den sebe?!“ A tak ho namočil a začal hňácat těsto.
Víla mezitím trénovala s prutem nahazování. Vůbec jí nevadilo, že tam nemá cajk. Starší brácha ho totiž stačil urvat o vrbu. A co, aspoň si nemá co zapíchnout do ruky.
Když se mladší usušil, „nalepil“ návnadu na háček a obul na bosou nohu holinu, připojil si kamaráda do videohovoru a šel kolem rybníka hledat místečko. Jen jsem slyšel, jak vychloubačně popisuje souboj s návnadou. Za deset minut urval cajk i on! Tentokrát za to mohla bříza. On ne!
S dcerou jsme se váleli na celtě a jedli zakoupené rohlíky. Starší lovec se k nám přidal. S napětím jsme všichni koukali na mladého lovce, který se, s mobilem v ruce, snažil vyškrábat na břízu a sundat utrženou výbavu. Kamarád ho z mobilu vehementně povzbuzoval.
„Jestli tam zase zahučíš, tak toho kapra chyť do ruky. A tím prutem ho můžeš rovnou omráčit,“ rýpnul jsem do něj a celá celtová tribuna ho vesele povzbuzovala.
Cajk tam zůstal a večer byla na ohýnku opečená krkovička. Takový vepřový kapřík. A nemuseli ho ani kuchat, ani čistit. Nikdo se nezlobil a pětikilový kapr zůstal zapomenut.
Petru zdar
