Článek
Příhraniční lesy v okolí Mariánských Lázní jsou mi velmi blízké. Už jako malý kluk jsem po nich lítal jako čamrda. V létě s lukem, v zimě se sáňkami. Takže se není co divit, že jsem tam vzal i svého prvorozeného.
Když mu byly asi tři roky, vzal jsem ho mezi svátky do domu po babičce. Ten se nachází dva kilometry od černočerného lesa, kam jsme měli namířeno. Proč do lesa? No protože je tam kopec, na kterém jsem jezdil, ne? Vlastně doufám. Přeci jenom je to pětatřicet let.
Naložili jsme ruské boby po strýci do auta a vyrazili polní cestou k lesu. Nějakou chvilku nebyla k nalezení, vzhledem k půlmetrové vrstvě prašanu. Je však lemována stromy. Pln rozpustilého nadšení jsem vjel do sněhu, až létal široko daleko. Kluk mi v autě výskal nadšením. Já taky.
Po chvilce už byl les a my vyrazili na kopec. Naštěstí ho nikdo nepřemístil a dokonce ani neoplotil. Ušlapali jsme padesátimetrovou stráň a synek jezdil jak závodník.
Už se šeřilo, a tak že vyrazíme domů. Opět do auta a opět těšení na sněhovou jízdu. Auto však ani neškytlo. Po otočení klíčku se rozsvítily všechny kontrolky jak vánoční stromeček, rozblikal se motor – a to bylo vše. No nazdar. Kluk už klepal kosu a mně mrzly nohy.
Po otevření motoru jsem zůstal jak přimrazený. Místo motoru ledová jeskyně. Nějak jsem zapomněl, že moje vozítko nemá kryt motoru a jak řádilo v závějích, nabralo spoustu sněhu. Ten roztál v horkém motoru a po jeho vychladnutí opět zmrzl – a všechno s ním. Umrznul nám motor!
Volat asistenční službu bylo samozřejmě pod mojí úroveň. Přiznat, že jsem trouba, se mi prostě nechtělo. Tak se ve mně probudil MacGyver.
Posadil jsem kluka na boby, nanosil hromadu chrastí a zapálil vatru. Musel jsem si nechat rozmrznout nohy, až teprve pak motor. Kluk už měl u nosu rampouch, a tak kousek tepla ocenil. „A budou i buřty?“ zakňoural skrze drkotající zuby. To mě rozesmálo a uvolnilo.
Vytáhnul jsem celtu z auta, udělal zástěnu, aby šlo teplo do otevřeného motoru, a doufal, že nevylétneme do vzduchu. Ne, nejsem jouda, který rozdělal oheň půl metru od auta. Nebojte. Dostatečná vzdálenost a máchání druhou celtou ve stylu hrabě Drákula bylo účinné a bezpečné. Doufám.
Hodinku jsem s celtou poletoval kolem auta. Syn rozmrznul, moje nohy taky a z motoru opadaly největší rampouchy. Jdeme na to!
Vrrrn! Na první dobrou to chytlo. Nechal jsem běžet motor, rychle uhasil oheň a hajdy domů. Auto jsem zaparkoval do garáže, aby, chudinka, rozmrzlo. Pořád sice svítily všechny kontrolky, ale alespoň jsme dojeli.
Šel jsem dovnitř za klukem s tím, že objednám pizzu, abych mu vynahradil to utrpení. Brečel na gauči a přes slzy vyčítavě povídá: „A kdy si uděláme ty buřty?“
