Článek
Je všeobecně známo, že výchova dětí by měla být komplexní. A tak jsem se v rámci dovolené rozhodl, že k té hudební, výtvarné a tělocvičné přidám i povinnou vojenskou. A to, prosím, rovnou u letectva.
Tuto jedinečnou příležitost nám nabídlo soukromé muzeum letecké techniky, které se nenápadně krčilo u malé silničky v Jižních Čechách. Nebyl to žádný naleštěný Disneyland, ale spíše svérázný hřbitov zasloužilých strojů, kde se letadla a vrtulníky dožívají svého zaslouženého důchodu v trávě.
Vstupné dobrovolné – jasný signál, že se nám dostane víc, než jsme čekali. Už na první pohled bylo zřejmé, že tady se nechodí po vyznačených trasách a nekouká se na cedulky „Nedotýkat se!“ Tady se leze, sahá a zkouší. A to je pro mé potomstvo, které se řídí heslem „co se dá rozbít, to stojí za to zkusit“, splněný sen.
Naše malá princezna si jako cíl vybrala obří, žlutý vrtulník. Nejspíš ji zaujala jeho velikost a fakt, že v něm mohla beztrestně dělat cokoliv. Přistavila se lavička, ona se usadila v kokpitu, a než jsem se nadál, už byla plně v roli. Všichni ti piloti z válečných filmů se můžou jít schovat, protože takhle odhodlaný výraz jsem neviděl ani u Toma Cruise.
Své drobné prstíky položila na knipl a s plným soustředěním mačkala tlačítka. Občas pronesla něco jako: „Tady zmáčknu červený!“ nebo „Teď startujeme!“ Je jasné, že ji čeká skvělá budoucnost v letectví, pokud si tedy nepořídí velký vrtulník na převážení panenek.
Synové si to namířili přímo k vojenské stíhačce. Jeden se okamžitě jal studovat kamufláž, druhý se s vervou, jako by právě objevil ztracenou archu, vrhl na žebřík a vlezl do kokpitu. Následovala odborná disputace, která začala větou: „Tady to je ten čudlík na vystřelení.“ No, chlapci. A pokračovala sporem o to, kdo má menší nohu, a tudíž větší šanci se do kokpitu vejít.
Jejich průzkumné práce vyústily v to, že mladší syn s úžasem objevil, že letadla nemají vnitřní osvětlení, zato plno budíků, které ukazují něco, čemu nikdo nerozumí. A starší syn mi s vážnou tváří oznámil, že tenhle stroj není schopen letu, protože mu chybí spousta součástek. Já se usmál. „To je, prosím, muzeum, ne opravna. Hlavní je, že víš, jak se to řídí.“
Přesvědčil jsem se, že mé děti dostaly nejpraktičtější možnou přípravu pro život. Žádné teoretické nesmysly, ale tvrdá praxe. Naučili se navigovat, zvládat kabinu plnou záhadných budíků a především se nebát výšek.
Takže teď už vím, že až jednou budou moji synové chtít vyhodit do povětří nějakou budovu, budou vědět, kde se co mačká, jak se leze do kabiny, a co s tím vším. A dcerka? Ta si možná jednou pořídí vlastní vrtulník a bude nad hlavami sousedů létat s nákupním košíkem. Vždyť to není nic jiného než takový velký dron.
Své potomstvo jsem tedy provedl základním vojenským výcvikem. Naučili se nastupovat do vrtulníku za plného provozu, objevili, že pilotní kabina není zrovna pohodlné místo na spaní, a zjistili, že stíhačka nevypadá tak cool, když stojí v trávě se zakrytými koly. Nejdůležitější je ovšem to, že si zvykli na vojenskou techniku.
Už se jich nikdo nemusí ptát, jestli by šli na vojnu. Oni už tam totiž byli. A ví, jak se to dělá.
Závěrem bych chtěl poděkovat majiteli muzea, který nám umožnil tento „vojenský“ výcvik. Děti si nejen užily spoustu legrace, ale získaly i cenné životní zkušenosti, které jim nikdo nevezme.
A já? Já se teď jen modlím, aby dcerka opravdu nezjistila, kde se dá sehnat rotor k tomu žlutému vrtulníku. Protože jestli začne přistávat s nákupem u paneláku, sousedi mě poženou k soudu.
