Článek
Jedeme na víkend pryč a klukovi se nechce. Je mu patnáct, hormony všude a otrávený pohled doprovází každou naši komunikaci. Avšak je to syn a reklamovat jej nemůžu. Mám oběma kazit víkend?
Já jsem ve čtrnácti jezdil s kamarády na čundry a teď přemýšlím, jestli mohu nechat metr osmdesát veliké dubové poleno doma samotné. No ano. Poleno. Ráno mě zase naštval, tak poleno! Prý: „Mně se nechce, tati. Co tam budu dělat? Na houby taky nechci. Není tam signál.“
Jenže já jsem ve čtrnácti neměl za otce mě. Tedy toho, který má ještě v živé paměti, co se na těch čundrech dělo. A v patnácti? To by dnes bylo námětem na několik vědeckých studií o vulgárním chování socialistické mládeže utržené ze řetězu v prvobytně kapitalistické společnosti devadesátek.
Co když synka nechám doma samotného? Podpálí byt? Vytopí sousedy? Udělá mejdan s obsluhou nahoře bez? To bych mu možná záviděl. Tolik věcí se může stát. My průšviháři to máme nejhorší. My víme!
Podle sebe, soudím tebe. A kluk je celý já. Jen má navíc jednadvacáté století, počítač, mobil a umělou inteligenci.
Já měl padesátku na víkend, kytaru a bezva rodiče, kteří mi věřili. Jistě, dělal jsem bordel, ale bez následků. A pokud nás někdo chytil, následky jsme uklízeli. Pozvracená lavička, oškubaná švestka, společensky unavená kamarádka. To byla maximální norma našich hrátek.
Důvěra. To je velmi drahá a vzácná komodita. V rodině možná ještě víc. Jeho staršího bráchu jsem pustil na internát přes půl republiky. Musím věřit, že se bude učit, starat se o sebe a občas zavolá. Normu průšvihů jsem nestanovil. Nebo spíš hranici. Jak mám nastavit hranici puberťákovi? Ty neuznávají nic. Natož hranice.
Co mi to tenkrát vlastně říkal táta, že nemám dělat? Nevím. Myslím, že nic. Obrovsky se bavil, když jsem mu vyprávěl o našich „příhodičkách“. Asi měl hodně starostí v práci a mé vyprávěnky prožíval se mnou. Vracel se do mládí. Že by taky průšvihář.
Co s tím mladším udělám? Po škole chodí do posilovny, našel si trenéra a večer hraje s kamarády online hry. Občas se zasekne s kámošem a přijde pozdě. Někdy mi řekne, že zkoušel kouřit. Dokonce probíráme holky. Mám jeho důvěru.
Měl bych oplácet stejnou. Věřit. Jenže ještě před několika lety to byl chlapeček. Teď si ráno udělá omeletu se žampiony a dokonce mi nabídne. Puberťák! Nějak mi to nepasuje k jeho znuděnému obličeji.
Dám mu šanci. Nechám ho doma. Budu se bát. Budu mu volat. Budu mu věřit.
A byt mám stejně pojištěný.
