Článek
Prý bychom se měli zbavit mýtů a k tomu prý přispěl (mně dosud neznámý), nedávno zesnulý historik Jan Tesař, jenž prý odhalil prezidenta Beneše jako vlastizrádce (možná jen ve fantazii P. Pitharta). A mj. rozbil prý na kusy další mýtus o nepřekonatelnosti předválečných čs. pohraničních opevnění. (Tento fakt je ostatně notoricky znám).
Domněnku o Benešově vlastizradě opírá Pithart o tu část jednací agendy, kterou E. Beneš měl v září 1938 s našimi západními spojenci, kde jako jednu z možností mírového uspořádání vztahů s Německem uvedl možnost odstoupení pohraničních výběžků Českých zemí výměnou za mír.
E. Beneš, jako velký realista tehdy věděl, že v geopolitickém uvažování Hitlera a jeho družiny nemá samostatné a nezávislé Československo, notabene stát s demokratickým politickým systémem, vedle totalitního Německa, místo.
V pohraničních výběžcích českého pohraničí, kde žily statisíce obyvatel především německé národnosti, nebyla umístěna ani těžká čs. obranná postavení, takže jejich eventuální odstoupení by neohrozilo obranyschopnost země. E. Beneš jistě chtěl našim západním spojencům, kteří jeho a vládu tlačili k ústupkům ve vztahu Německu, nabídnout sice dříve těžko myslitelné ústupky, jež by nicméně nemusely znamenat konec samostatné republiky. Konec konců tuto možnost rozvíjí E. Beneš také ve svých Pamětech. Takže to není žádný epochální objev historika J. Tesaře nebo P. Pitharta. A vyvozovat z toho závěry o vlastizradě, jak to činí Pithart, je nechutné. To je stejné, jako kdybych napsal, že dnešní útoky na E. Beneše, které vede Pithart a spol. s odstupem téměř devadesáti let od Mnichovské dohody, jsou jakýmsi poděkováním zahraničním politickým silám, které Pitharta v době komunistické diktatury finančně podporovaly.
Je zajímavé, že v komunistickému režimu bylo vcelku obvyklé útočit na druhého čs. prezidenta, ale takto odporný útok se neodvážili provést ani komunisté.
Celý Pithartův článek vlastně směřuje kromě útoků na prezidenta Beneše ke dvěma cílům. Tím prvním cílem je „dokázat“, že zrada západních spojenců v Mnichově a jejich vydání československého pohraničí (Sudet) Hitlerovi a nacistům dohodou v Mnichově, nebyla vlastně zradou, ale byla jenom pokračováním záměrů prezidenta republiky Beneše. Udělat ovšem z jednoho z vyjednávacích argumentů Benešových přímo záměr je naprosto neseriózní.
Další směr úderu však směřuje Pithart do úplně chimérické oblasti. První republika prý nebyla demokratickým státem, neboť prezident Beneš vlastně postupoval ve svém jednání v zářijové krizi roku 1938 i dříve autokraticky, aniž by se předtím domlouval s vládou. A Hodžova anebo později Syrového vláda prý vlastně nevládla, protože vládla skupina osob kolem prezidenta plus nějaký ten ministr.
Nevím, zda má P. Pithart na mysli vládní pětku či sedmičku, která řídila směr vládní a parlamentní politiky v zemi vlastně po celých dvacet let první ČSR.
Kdyby každý demokratický stát, u kterého je známo, že se o základních politických směrech rozhoduje mimo parlament a vládu, třeba v koaličních jednáních, mohl být označen za nedemokratický, moc demokratických států by ve světě nezbylo. A ukazovat E. Beneše jako muže, který si zorganizoval v roce 1938 samovládu a hledat dokonce analogii s dneškem, že snad republice hrozí autoritativní vláda anebo dokonce diktatura, to už je přímo výplod choré mysli. Bohužel, musím konstatovat, že Petr Pithart svou chorobnou nenávist k druhému čs. prezidentovi nezvládá…
