Paroubkova posedlost prezidentem E. Benešem

Bývalý předseda vlády Jiří Paroubek, kdysi člen Komunistické strany Československa (1979–1989), nedávno ostře zkritizoval Petra Pitharta za jeho slova o prezidentu Edvardu Benešovi, která označil za „odporný útok“. Pithartova slova o „darebákovi Benešovi“ se podle Paroubka údajně pohybují za hranicí historické i lidské slušnosti.

Paroubek se staví do role obhájce prezidenta Beneše a obviňuje svého oponenta z pokusu reinterpretovat Mnichovskou dohodu jako logické vyústění Benešovy vlastní politiky. Paroubek přitom tvrdí, že Pithart pouze účelově zaměňuje jeden z Benešových vyjednávacích návrhů za záměr. Je ale tato výhrada oprávněná?

Září 1938 zůstává jednou z nejkontroverznějších kapitol našich moderních dějin. Petra Pitharta k domněnce o možné vlastizradě prezidenta Beneše vede mimo jiné fakt, že Beneš v závěru zářijové krize formuloval návrh na odstoupení pohraničních výběžků Československa Německu výměnou za mír – a to nikoli jako součást oficiálně vedených jednání se západními spojenci, ale jako paralelní a vnitřně motivovanou iniciativu.

Paroubek tuto skutečnost ve své obraně Beneše bagatelizuje nebo zcela opomíjí. Přitom je historicky doloženo, že Beneš k žádným takovým krokům – ať už směrem k Západu nebo k Německu – neměl výslovné zmocnění od vlády ani parlamentu. Oproti obvyklé představě neprobíhala žádná mandatorní jednání prezidenta republiky se zahraničními partnery – šlo o osobní diplomatické manévry, jež Beneš podnikl mimo rámec ústavního pořádku.

Je doloženo, že Beneš v září 1938 vyslal do Německa tajného vyslance, poslance Jaromíra Nečase, s listinou obsahující důvěrný návrh na odstoupení pohraničních oblastí Československa. Tento krok nebyl ani projednán s vládou, ani schválen zákonodárným sborem. Beneš zde jednal nejen bez mandátu, ale i v rozporu s oficiální linií státu.

Za zmínku stojí především samotný Nečasův postoj. Podle vlastních vzpomínek pochopil, jak závažné důsledky by mohlo mít splnění Benešova požadavku na zničení dokumentu po doručení. Právě to – zničení důkazního materiálu – mělo být součástí pokynů. Nečas však dokument nezničil a tím zachoval stopu po této iniciativě. Sám později uvedl, že kdyby jej zničil, historie by jej pravděpodobně považovala za věrolomného zrádce. Tento detail osvětluje, nakolik si sám Beneš uvědomoval kontroverznost vlastního postupu.

Paroubek ve své kritice nepracuje s plným obrazem Benešovy osobnosti. Prezidenta líčí jako suverénního a odvážného vůdce, ale přehlíží jeho zdravotní stav a psychické vyčerpání. Již v roce 1926 prodělal Beneš první vážné zhroucení, dnes označované za psychosomatickou dekompenzaci. V dalších letech trpěl mimo jiné vysokým krevním tlakem, migrénami a projevy neurastenie – jak dokládají psychiatričtí autoři ve studii publikované v České a slovenské psychiatrii (zdroj).

První „nervové zhroucení“ v r. 1926, dnes klasifikovatelné jako psychosomatická dekompenzace s neschopností vykonávat náročné úkoly, se objevilo jako důsledek dlouholetého psychického vypětí a vyčerpání po náročné politické zátěži. Po zvolení prezidentem (v 51 letech) pozorovalo jeho okolí změny psychiky definované jako „zdravotní indisposice“. Měl v sobě i skrytý mesiášský komplex - „jsem pro národ nepostradatelný - vyvoleným nástrojem OSUDU“, absolutizoval vlastní úsudek a jeho současníci z doby první republiky viděli v něm osobnost evropské politiky: „tvůrce míru ve střední Evropě a spoluzakladatel nově nabyté svobody“. Jeho političtí odpůrci zdůrazňovali Benešovu přílišnou ctižádostivost, osobní chlad, útočné intrikánství, nevybíravost ve volbě politických prostředků, pedanterii a autokracii, špatnou prozíravost a chyby v odhadování povah svých spolupracovníků i oponentů.

Je možné, že tyto obtíže ovlivnily jeho rozhodovací schopnosti, zejména v krizových obdobích. Jeho blízcí pozorovali proměnu osobnosti, nárůst sebestřednosti a přesvědčení o vlastní nepostradatelnosti – jistý druh mesiášského komplexu. V očích mnoha spolupracovníků byl Beneš člověk tvrdohlavý, pedantský, přecitlivělý na kritiku, ale zároveň hluboce oddaný ideálu republiky.

Po abdikaci v říjnu 1938 Beneš opustil republiku. Neodjel však „s úřadem“, ale jako soukromá osoba, a teprve později byl v Londýně de facto uznán jako hlava exilového odboje. Není bez zajímavosti srovnat to s postojem jiných evropských monarchů: dánský král Kristián X. zůstal během okupace v zemi a stal se symbolem odporu; norský král Haakon VII. odešel do exilu, ale i s vládou a v kontaktu se spojenci pokračoval ve své funkci.

Pokud si dobře vybavuji, pak to byl právě darebák Beneš, který praštil prezidentským průkazem o stůl se slovy: „Tak já vám toho prezidenta tedy dělat nebudu…“ a odjel coby civilní osoba do Británie, posléze do USA. Beneš se jako správný poseroutka rozhodl, vymluvit se na „bezpečnost svého národa“, kterému by ublížilo, kdyby emigroval jako výše vyjmenovaní i se svým úřadem a svým následným chováním během války nás elegantně přesunul mezi banánové republiky, když opět začal vystupovat jako "náš prezident v exilu"!

Beneš se později vrátil na politickou scénu jako vůdce exilu, ale už nikdy nezískal takovou autoritu jako za první republiky. Jeho působení po roce 1945 – včetně poválečného odsunu, dekretů a nakonec abdikace ve prospěch Gottwalda – bývá kritizováno nejen z pravice, ale i liberálním středem.

Paroubkův pokus bránit Beneše jako nedotknutelného státníka naráží na problém, který bývá častý u pamětnických generací: loajalita k národnímu mýtu. Prezident Beneš byl důležitou postavou našich dějin, ale není žádným hříchem historické poznání, které zpochybňuje jeho bezchybnost. V demokracii je třeba rozlišovat mezi pietou a kultem.

Paroubek přitom neodpovídá na podstatné otázky: proč Beneš jednal s cizí mocností bez pověření? Proč opustil úřad, ale později se k němu znovu přihlásil? A proč byl jako člověk demokratických hodnot nakonec schopen kolaborovat se stalinským režimem?

Paroubek ve svém textu rovněž zlehčuje výtky vůči Benešovu stylu vládnutí tím, že tvrdí: „Kdyby každý demokratický stát, u kterého je známo, že se o základních politických směrech rozhoduje mimo parlament a vládu, třeba v koaličních jednáních, mohl být označen za nedemokratický, moc demokratických států by ve světě nezbylo.“ Tímto výrokem se snaží vyvolat dojem, že Benešovo jednání v roce 1938 nebylo nikterak neobvyklé, nýbrž srovnatelné s běžnou praxí moderních demokracií, kde se také mnohé klíčové kroky odehrávají mimo plénum.

Tento argument ale zcela ignoruje zásadní rozdíl mezi koaličním vyjednáváním uvnitř demokratického systému a autonomní zahraničněpolitickou iniciativou bez demokratického mandátu. Beneš v září 1938 nevyjednával v rámci vlády nebo s koaličními partnery. Jednal s nepřátelskou mocností – bez vědomí a souhlasu vlády, bez parlamentní kontroly a bez veřejnosti. Srovnávat tento krok s běžným zákulisním vyjednáváním v demokraciích je zcela zavádějící.

Představa, že by si prezident republiky bez jakékoli konzultace osobně vyjednal změnu státního území, a následně navrhl zničení dokumentu o této iniciativě, by v každé funkční demokracii vyvolala ústavní krizi. A právě proto je kritika Benešova postupu oprávněná – nikoli jako ideologická, ale jako ústavně-právní.

Paroubkova snaha označit tuto kritiku za „výplod choré mysli“ pak není obranou demokracie, ale útěkem před odpovědí na nepříjemné, ale legitimní historické otázky.

Nejde o to Beneše zcela zatratit. Ale stejně tak není seriózní z něj dělat ikonu s věšteckým vhledem do budoucnosti. Historie není černobílá – a každý pokus vykreslit složitou osobnost jako „zrádce“ nebo „světce“ zrcadlí více naši současnost než skutečnou minulost.

Je jistě legitimní nesouhlasit s Pithartem, ale označit každou kritiku Beneše za výplod „choré mysli“ je nejen přehnané, ale i nebezpečně blízké ideologickému dogmatismu, proti němuž by měl bývalý premiér a demokrat vystupovat především. Paroubek je ten, kdo záměrně zkresluje Benešovo jednání a vydává je za extrémně předvídavé, jako by snad už v roce 1938 listoval ve scénáři dějin a s věšteckým klidem plánoval padesátiletou budoucnost republiky, ačkoliv šlo ve skutečnosti o chaotické lavírování a zoufalou snahu zachránit zbytky vlastní moci.

*