Překlad článku „Příprava Sovětského svazu na útočnou válku 1941“

J. Hoffman

Národní dějiny. 1993, č. 4.

Hoffmann Joachim, ředitel pro vědeckou práci Vědeckého centra pro vojenskou historii Německa (Freiburg), profesor Vojenského historického ústavu (Freiburg). Autor knih „Historie Vlasovské armády“, „Němci a Kalmykové. 1942-1945“, „Vý-chodní legie. 1941–1943“ (německy) atd. Přední odborník v Německu na druhou světovou válku na východní frontě.

Před několika lety zahraniční vědci zhodnotili sovětsko-německou smlouvu z 23. srpna 1939 a smlouvy a tajné dodatkové protokoly, které na ni navazovaly. V posledních letech i v Sovětském svazu dospěli k názoru, že tato smlouva byla, slovy V. Dašičeva, „neodůvodněnou, vysoce nemorální, zrádnou dohodou“ a sledovala jediný cíl - rozpoutat válku v Evropě. Záměr „postavit proti sobě nacistické Německo a země Západu“ se podle Dašičeva stal Stalinovou idefixou. Podpis a realizace tajného protokolu učinily ze Stalina de iure „komplice“ Hitlera a účastníka vojenské agrese1.

Stalin potřeboval, aby evropská válka byla doplněna válkou na Dálném východě. Na to tehdy upozornili velvyslanci Stafford Cripps (Velká Británie) a Lawrence F. Steinhardt (USA). Dokumenty lidového komisariátu lidového komisariátu, které se nyní staly známými, to dosvědčují s naprostou jasností. „Naše uzavření dohody s Německem,“ hlásil lidový komisariát velvyslanci v Japonsku 1. července 1940, „bylo diktováno snahou rozpoutat válku v Evropě. Pokud jde o Dálný východ, našlo to výmluvné vyjádření v telegramu z Moskvy sovětským velvyslancům v Japonsku a Číně ze 14. června 1940: „Přijali bychom jakoukoli dohodu, která by zajistila střet mezi Japonskem a Spojenými státy“2. Tato diplomatická svědectví otevřeně hovoří o „japonsko-americké válce, které bychom byli rádi svědky“. Tato prohlášení jsou ozvěnou poselství Johna C. Wileyho z 20. ledna 1939 ministru zahraničí USA o jednání s generálem I. Lydonerem, kterého označuje za „dominantní postavu v Estonsku“. Sovětská politika, jak Wiley uvádí z Lydonerových slov, „spočívá na naději, že válka v Evropě fatálně oslabí sílu velmocí na kontinentu, včetně britského impéria. Jemu (Lydoner. - J. H.) bylo spolehlivě známo, že loni v létě dostal Litvinov od Stalina velmi přísné pokyny, aby nepropásl sebemenší příležitost k vyhrocení evropské krize, Stalin Litvinovovi řekl, že by bylo žádoucí, aby evropská válka začala nejpozději v září 3.

V současnosti sovětští autoři vidí i přímou souvislost mezi 23. srpnem 1939 a 22. červnem 1941. Pakt z roku 1939 v Hitlerovi vzbudil odhodlání napadnout Polsko, rozvrátil obranu na sovětské západní hranici, umožnil SSSR anektovat území o rozloze rovnající se rozloze celé Říše v rámci hranic z roku 1919 a výrazně zlepšil jeho pozici pro ofenzívu na Západ. Stalin dosáhl svého prvního cíle. Jak vzpomíná maršál Sovětského svazu G. K. Žukov, Stalin „měl jistotu, že to bude on, kdo si Hitlera v důsledku paktu omotá kolem prstu“4. Nyní bylo třeba učinit další krok a předpoklady pro něj byly příznivé. Koneckonců situace Německa, navzdory jeho prvnímu vítězství, byla v Moskvě považována za kritickou. Otevřená byla i otázka výsledku války ze strany Anglie, zejména proto, že za Británií stály Spojené státy (to bylo stále jistější). Kromě toho si byla Moskva zcela jistá, že ekonomicky by Německo delší válku nevydrželo. Za situace, která se vyvinula do roku 1940, předal Stalin prostřednictvím Molotova 12.-13. listopadu 1940 do Berlína požadavky na rozšíření sovětské „sféry zájmů“ na Rumunsko, Maďarsko, Jugoslávii Bulharsko a Řecko a také na Finsko, s nímž v březnu SSSR uzavřel mírovou smlouvu. Dotkli se také švédské otázky. Jinými slovy, Sovětský svaz si nyní nárokoval dominantní postavení v celé východní Evropě a navíc požadoval pevnosti na Černém a Baltském moři, aby mohl Říši, která vstoupila do války, sevřít do kleští jak ze severu, tak z jihu. Tato demarše Sovětů v tak kritické chvíli byla natolik vyzývavá, že Německu zbývalo prakticky jediné - „vzdát se, nebo bojovat“5. Byla to dobře promyšlená provokace a zajímavý je i psychologický moment, protože z něj jasně vyplývá, jak sebevědomě se nyní v Moskvě cítili. Stalin byl přesvědčen, že Hitler nebude riskovat válku na dvou frontách. Zároveň se však neobával německého útoku, když měl za sebou Rudou armádu s její skutečnou silou, sovětský vojenský průmysl6 s veškerou jeho mocí. Dne 22. června 1941 měla Rudá armáda ne méně než 24 000 tanků, včetně 1 862 T-34 a KB, 23 245 letadel, která přijala od roku 1938 (z toho 3 710 nejnovější konstrukce), a přes 148 000 děl a minometů, zatímco Němci měli 3 648 tanků a útočných děl (z toho 1 700 zcela zastaralých), 2 510 bojových letadel a 7 146 děl. Spojenci Německa neměli žádné moderní tanky ani letadla, s výjimkou jen mimořádně slabého dělostřelectva. Rudá armáda se opírala o obrovské a stále se zrychlující závody ve zbrojení a vytvořila vojenskou doktrínu založenou na útočných operacích, která nepostrádala avanturismus. Tato válečná doktrína se vyznačovala vyloučením pojmu „nespravedlivá, invazivní válka“, neboť Sovětský svaz byl aktivním účastníkem takové války. Již Lenin prohlásil, že nejde o to, kdo „první zaútočí“ nebo kdo vystřelí první, ale o příčiny války, její cíle a o to, které třídy ji vedou. Z pozice Sovětského svazu tak byla dobyvačná válka od počátku i válkou obrannou, a tedy vždy válkou spravedlivou, čímž mizel rozdíl mezi preventivním a odvetným úderem. Sovětská vojenská teorie však vycházela z předpokladu, že „válka se nyní již nevyhlašuje“7 , protože každý útočník se přirozeně snaží zajistit si výhodu momentu překvapení. „Překvapení má paralyzující účinek,“ uvádí se v Polním řádu Rudé armády z roku 1939, a sovětské útoky na Polsko a Finsko v roce 1939 začaly náhle, vlastně bez vyhlášení války. Od jara 1941 sovětská vojenská literatura hojně používala výraz „válka nové doby“. Vyplývalo z něj, že „války nové doby“ mají začínat „bez vyhlášení“. „Účelem náhlého zahájení války je vést vojenské operace na území nepřítele a získat iniciativu od počátku tažení“8.

V březnu 1941 obdržela všechna vojska Západního vojenského okruhu do června 1941 rozkaz uvést své jednotky do stavu mobilizační připravenosti v souladu s mobilizačním plánem „MP-1941“9. Německé velení interpretovalo nábor rudoarmějců v průběhu roku 1941 jako účelové posilování Rudé armády, které bylo z maskovacích důvodů utajováno, protože „za daných podmínek nebyla otevřená všeobecná mobilizace nutná „10. Pozornost je třeba věnovat také následujícím ustanovením sovětské vojenské doktríny:

1. Dělnicko-rolnická Rudá armáda (RKKA) byla „útočnou armádou“, „nejútočnější armádou“11.

2. Válka bude vždy a v každém případě vedena na území nepřítele a skončí úplnou porážkou nepřítele s malými ztrátami na životech na vlastní straně.

3. Povstání proletariátu v týlu nepřítele podpoří boj Rudé armády.

4. Přípravy na válku se vyčerpávají přípravami na útok.

5. S obrannými opatřeními se nepočítá, ba dokonce jsou zakázána, neboť se „v každém případě“ předpokládá, že obranná fáze bude trvat jen několik dní.

6. Možnost napadení území SSSR ozbrojenými silami nepřítele je vyloučena.

Dogma o neporazitelnosti a „snadném vítězství“ Rudé armády mělo ve stalinské éře sílu zákona a nepodléhalo žádné teoretické diskusi - odchylky od oficiální doktríny mohly mít pro viníky nepředvídatelné následky.

Tyto tajné informace nějakým způsobem pronikly mocným politickým aparátem sovětské armády a námořnictva, ale Němci se o nich dozvěděli dost. Podplukovník generálního štábu A. Andrjušat (39. střelecký sbor) již 25. dubna 1941 referoval o vlivu masové propagandy, která zanechala v jednotkách hlubokou stopu: „Političtí komisaři neustále zdůrazňují, že válka se bude vést pouze na území nepřítele, nikoliv na našem.[…] Sovětský svaz musí zvítězit, protože má za každou nepřátelskou linií nespočet spojenců,[…] Rudá armáda je považována za nejlepší na světě“12. Zde je několik dalších příkladů z počátečního období války: Major Filipov13 (39. střelecký sbor) 26. června 1941 prohlásil: „Všichni jsme byli přesvědčeni, že je to pravda: (49. tanková divize) 4. srpna 194114: „Rudá armáda je skvěle vyzbrojena a organizována, a proto je neporazitelná“; major K. Ornuškov15 (11. tanková divize) 6. srpna 1941: „Rudá armáda je skvěle vyzbrojena a organizována, a proto je neporazitelná“: „Ruská armáda nemůže být poražena. Vojenské časopisy, tisk, kino a rozhlas stále znovu zdůrazňují obrovský nárůst počtu tanků a letectva“; velitel divize G. Filev16 (176. střelecká divize) 11. října 1941: „Rudá armáda je ve všech ohledech silnější než německá, a to jak materiálně, tak početně. Síla Rudé armády je nezměrná“; generálmajor V. Kirpičnikov17 (43. střelecká divize) zase hovořil o „podceňování, zcela nedbalém přístupu k silám a možnostem nepřítele“. V takových prohlášeních by se dalo pokračovat.

Stalin považoval válku s Německem za nevyhnutelnou, a protože si byl vědom rostoucí síly Rudé armády a zhoršující se situace Německa, vybral si okamžik, aby širokému okruhu posluchačů oznámil, že v těchto podmínkách uvažuje o převzetí iniciativy do vlastních rukou. V projevu proneseném 5. května 1941 k absolventům vojenských akademií Rudé armády je důležitý důkaz, že se Sovětský svaz připravoval na dobyvačnou válku. Tento dlouholetý závěr západních historiků nyní získal nové potvrzení ve Stalinově životopisu, jehož autorem je generálplukovník, profesor D. A. Volkogonov, který se odvolává na různé dokumenty, jež přirozeně odpovídají známým faktům18. Obrovská, desetiletími vytvářená literatura se tak mění v neužitečný makulaturu, protože její autoři buď o faktu Stalinova sebeodhalení, které nyní nabylo síly nezpochybnitelného důkazu, nevěděli, nebo jej odmítli uznat. Ale již ve zprávách z Moskvy britský zpravodaj A. Werth a poradce německého velvyslanectví G. Hilger hlásili zcela shodné interpretace Stalinova projevu. Někteří autoři se nyní snaží postavit pozdější falzifikace známých dezinformátorů F. I. Golikova a L. Bezymenského na roveň zprávám A. Wertha a G. Hilgera a přikládat jim stejnou váhu. Klíčové body Stalinova projevu z 5. května však byly známy již během války, jak vyplývá z nedávno objevených zpráv o výslechu válečných zajatců z řad vysokých sovětských důstojníků19. O spolehlivosti těchto svědectví jako historických pramenů by se dalo pochybovat, ale práce O. Kuzněcova a K. Selezněva (druhý jmenovaný byl politickým důstojníkem sovětské armády) přesvědčivě dokazují význam svědectví válečných zajatců jako primárních pramenů20. To je v souladu se závěry, které v této otázce učinili Němci: ve zprávě Oddělení zahraničních armád Východu Generálního štábu Vrchního velitelství pozemních vojsk o zpravodajské službě z 6. května 1943 v Posenu bylo zdůrazněno, že „výslechy válečných zajatců jsou často jediným a nejspolehlivějším způsobem, jak se dobrat samotné podstaty věci“21. O mimořádné výmluvnosti těchto dokumentů se nepochybně může přesvědčit každý, kdo někdy pracoval se záznamy z výslechů válečných zajatců.

Projev z 5. května 1941, v němž Stalin odhalil své invazivní záměry, jako by navazoval na jeho projev přednesený 13. ledna 1941 před nejvyšším velitelským sborem a na další projev - z 8. února 1941 před nejvyšším velitelským sborem v Ústředním výboru strany, kde již vyjádřil podobné myšlenky. Uveďme několik důležitých bodů z trofejního deníku majora NKVD (hodnost armádního generálmajora) Murata ze štábu 21. armády. Podle něj vůdce hovořil o určitém „kulturním“ nepříteli, tj. o Německu, a o „útočných operacích“, které by mohly být zahájeny v případě dvojnásobné převahy SSSR v silách. „Dvojnásobná převaha je zákon, ale větší je ještě lepší,“ řekl Stalin 13. ledna 1941. A znovu: „Až 5 000 letadel všechno vybombarduje“, bude Rudá armáda schopna „překročit Karpaty“22. Stalin a sovětské vedení dostávali zprávy o „neochotě německého lidu bojovat“, o „dezerci v německé armádě“, o „poraženeckých postojích ve wehrmachtu“. „Půjde-li Německo do války se SSSR“, tak prý němečtí vojáci říkali, „bude poraženo“ a „nechceme bojovat a chceme jít domů“. Zdálo se, že „s rostoucím proletářským hnutím v Německu se rodí i revoluční krize“, o níž „psaly noviny, vysílal rozhlas a šířili se teoretici“. Volkogonov se také odvolává na tehdy vydanou knihu N. Španova „První úder“, která odrážela oficiální názor Sovětského svazu, že právě „po drtivém úderu Rudé armády ve fašistickém Německu druhého dne vypukne povstání proti fašistickému režimu“23. A vůbec není nutné, aby Německo bylo útočící stranou. Akademik N. Varga, Stalinův chráněnec, to vysvětlil, když hovořil na Vojensko-politické akademii. V.I. Lenina 17. dubna 1941, že jakmile na základě války vznikne „revoluční situace“, „moc buržoazie“ ztratí sílu a „proletariát vezme moc do svých rukou“, „pak bude povinností Sovětského svazu, a on to také udělá, přijít na pomoc proletářské revoluci v jiných zemích“24. „Snaha zažehnout oheň světové revoluce“ byla zde, stejně jako v jiných zemích, spojena se sovětskou expanzí, oděnou do představy revoluční „osvobozenecké války“25.

To bylo pozadí projevu z 5. května, který vyvrcholil hrozbou války proti Německu. Podle Volkogonova byl Stalin „upřímný jako vždy a mluvil o mnoha věcech, které byly státním tajemstvím“; podle jednoho očitého svědka se zdálo, že je během projevu opilý. Podle informací, které získal britský zpravodaj v Moskvě A. Werth, Stalin vysvětloval, že válku proti Německu je třeba odložit až na podzim, protože pak už by bylo na německý útok pozdě. Válka s Německem by však „téměř nevyhnutelně“ začala v roce 1942, navíc za velmi příznivých podmínek. V závislosti na mezinárodní situaci bude Rudá armáda „buď čekat na německý útok, nebo převezme iniciativu“. Werth jasně zdůraznil, že všechny jeho informace se sbíhají „v hlavních bodech, a především v jednom rozhodujícím bodě“: „Stalin je přesvědčen, že válka téměř nevyhnutelně vypukne v roce 1942 a Rusové se pravděpodobně chopí iniciativy“26. G. Hilger, který vyslechl tři zajaté sovětské důstojníky, zase uvádí, že „jejich výpovědi se téměř doslovně shodovaly, ačkoli neměli možnost se mezi sebou domlouvat. Podle této výpovědi Stalin ostře negativně reagoval na přípitek, který vznesl náčelník Frunzeho akademie genpor. M. S. Chozina, šéfa Akademie Frunze, na mírumilovnou politiku, s tím, že s obrannými hesly je nyní třeba skoncovat, protože jsou zastaralá a nelze s nimi už dobýt ani píď země. Rudá armáda si musí zvyknout, že skončila éra mírumilovné politiky a nastala éra silového rozšiřování socialistické fronty. Každý, kdo neuznává nutnost útočných akcí, je buď filistr, nebo hlupák27. Jedním z dokumentárních důkazů tohoto Stalinova projevu byla informace náčelníka oddělení zahraničních armád Východu z 18. října 1942 o „nezávislých shodných hlášeních“ tří zajatých sovětských důstojníků, kteří vyjmenovali hlavní teze Stalinova projevu:

1. Výzva k přípravě na válku s Německem;

2. Vysvětlení o přípravě Rudé armády na válku;

3. Éra mírové politiky SSSR skončila. Nutnost expanze SSSR na Západ silou zbraní je neodvratná. Ať žije aktivní útočná politika sovětského státu!

4) Vypuknutí války se předpokládá v poměrně krátké době;

5) Vysvětlení skvělých vyhlídek na vítězství SSSR nad Německem.

Jedna ze tří zpráv obsahuje zajímavé prohlášení,, že stávající mírová smlouva s Německem „je jen podvod a zástěrkou, poskytující příležitost k práci“28.

Klíčové body Stalinova projevu z 5. května 1941 byly potvrzeny také v rozhovorech mezi velvyslaneckým radou Hilgerem a generálmajorem I. P. Krupennikovem (3. gardová armáda) 18. ledna 1943 a generálporučíkem L. A. Masanovem (30. armáda) 22. července 1943. Krupennikov vysvětlil, že „Stalin se na válku s Německem systematicky připravoval několik let a pod nějakou vhodnou záminkou, aniž by došlo k přímému útoku na Německo, by ji zahájil nejpozději na jaře 1942[…] Stalinovým cílem bylo samozřejmě dosáhnout světovlády s pomocí starého bolševického hesla o osvobození dělníků“. Masanov „prokázal dobrou znalost Stalinova projevu na banketu 5. 5. 1941. Ačkoli sám nebyl této události přítomen, citoval Stalina téměř doslova o nutnosti připravit se na útočnou válku“29. První informace o tom brzy po vypuknutí války obdrželi i Němci, takže skutečný obsah Stalinova projevu mohl být odhalen bez ohledu na utajení dokumentu uloženého v b. CPA IML (f. 3, op. 1, d. 3808).

Plukovník I. J. Barteněv (53. střelecká divize) při výslechu 15. července 1941 vypověděl, že Stalin na jednom banketu u příležitosti promoce mladých důstojníků ostře odmítl přípitek jednoho generálmajora na mírumilovnou politiku: „Ne, vojenské politice!“30. Šest zajatých důstojníků z různých divizí „jako jeden muž“ uvedlo při výslechu 20. července 1941: „Na promoci důstojníků Akademie generálního štábu v květnu tohoto roku Stalin mimo jiné řekl: „Ať Německo chce nebo nechce, válka s Německem se blíží“31. A zde je informace z 6. srpna 1941: „Stalin počátkem května na promoci studentů vojenských akademií Rudé armády řekl, že válka s Německem určitě začne“ (protokol o výslechu plukovníka N. Ljubimova)32.

D. A. Volkogonov vyjádřil podstatu „vůdčího“ projevu z 5. května 1941 následovně: „Vůdce jasně řekl: válka v budoucnosti je nevyhnutelná. Musíme být připraveni na bezpodmínečnou porážku německého fašismu“. A dále: „Válka se povede na území nepřítele a vítězství bude dosaženo s malým množstvím krve“33. Volkogonov cituje některé klíčové dokumenty, které ukazují, jak budou v souladu se Stalinovým projevem vynuceny přípravy na ofenzívu. Velmi zajímavý je „Plán strategického rozmístění ozbrojených sil SSSR“ (b. TsAMO, f. 16, op. 2951, d. 239). Náčelník generálního štábu Rudé armády armádní generál G. K. Žukov, který o záměrech generálního tajemníka věděl, a lidový komisař obrany maršál S. K. Timošenko zdůrazňují tento plán generálního štábu jako „nutnost“ „předejít nasazení nepřítele a zaútočit na německou armádu“. K. Žukov a lidový komisař obrany maršál S. K. Timošenko zdůraznili v tomto plánu generálního štábu „potřebu předejít nepříteli v nasazení a zaútočit na německou armádu v okamžiku, kdy bude ve fázi příprav“34, a „porazit jeho hlavní síly na území bývalého Polska a Východního Pruska“, zničit „hlavní síly středního a severního křídla německé fronty, jedním slovem zahájit preventivní válku“. Konkrétně se předpokládalo rozbít německá vojska na směrech Varšava-Lublin a Krakov-Katovice, obsadit Východní Prusko, stejně jako Polsko, a za 30 dní postoupit k Opolí ve Slezsku a Olomouci na Moravě, stejně jako k Rumunsku. 152 sovětských divizí s mnoha tisíci tanky a letadly a desítkami tisíc děl mělo zničit 100 německých divizí při jednom překvapivém útoku. Plán generálního štábu předal Žukov 15. května 1941 Stalinovi, který jej zdánlivě „výslovně“ odmítl, ale ve skutečnosti byla po 5. květnu 1941 zintenzivněna opatření, která tomuto útočnému plánu zcela odpovídala.

Dne 13. května 1941 tak generální štáb na Stalinův pokyn přesunul do pohraničí další čtyři armády. Začátkem června Stalin nařídil posílit rozhodující jihozápadní úsek o dalších 25 divizí. Naráz byla převážná část ozbrojených sil Rudé armády přesunuta na západ země, přičemž speciální mechanizované a motorizované jednotky byly rozmístěny na sovětské hranici, především podél jejího výběžku, který zasahoval na německé území podél linie Bialystok-Lvov. Jen u Bialystoku bylo 28 střeleckých a motorizovaných divizí, 9 tankových divizí, 9 jezdeckých divizí, u Lvova 20 střeleckých a motorizovaných divizí, 13 tankových divizí a 7 jezdeckých divizí35. Tato „operační sestava“ byla určena pouze pro účely ofenzívy, protože podle Žukova jinak okamžitě vzniklo nebezpečí obklíčení a zničení těchto vojsk36. Totéž tvrdí i generálmajor P. G. Grigorenko: taková formace by mohla být ospravedlnitelná pouze v jediném případě, „totiž pokud by tato vojska byla zaměřena na okamžitý přechod do ofenzívy. V opačném případě by byla okamžitě obklíčena“37. Za zvláštní zmínku stojí extrémně opevněné levé křídlo sovětského bojového uspořádání u Rumunska, kde byla soustředěna „supersilná útočná armáda“, která měla mít podle plánu více tanků než celý německý wehrmacht38. Představu o velikosti „útočné armády“ převedené „z hlubin Ruska“ dávají informace zpracované Oddělením zahraničních armád Východ Generálního štábu Vrchního velení německé armády, podle nichž se jen do začátku srpna 1941 účastnilo bojů s wehrmachtem 260 střeleckých a motorizovaných divizí, 50 tankových divizí a 20 jezdeckých divizí, celkem tedy 330 velkých útvarů. Přesun vojsk tedy musel být proveden dlouho před vypuknutím války. V blízkosti hranic se soustředilo také vojenské letectvo. Jedna z map vypracovaných velitelstvím letectva podává obzvlášť přehledný obraz o rozmístění sovětských letišť ve frontovém pásmu a na plánovaných směrech hlavního úderu39. Zásobovací sklady, rezervy a záložní vozový park se také soustředily přímo u státní hranice, byly zde položeny železniční koleje a narychlo vybudovány dopravní cesty, zatímco obranná opatření byla považována za nepovinná. „Všechna opatření“, jak uvádí generálmajor N. Galič, náčelník Ředitelství spojů Lidového komisariátu obrany, „směřovala k vytvoření a přípravě předmostí pro úder na nepřítele a vedení války na nepřátelském území “40.

Stahování hlavních sil Rudé armády k západní hranici probíhalo v nejpřísnějším utajení, ale samozřejmě nemohlo zůstat zcela nepovšimnuto. Pouze skutečná velikost těch sil, které byly rozmístěny na východ od sovětsko-německé hranice, zůstala Němcům neznámá. Proto se německé velení domnívalo, že sovětské tanky budou do bitvy zavedeny pouze na podporu pěchoty. Němci si nebyli vědomi systematického vytváření tankových formací v SSSR za účelem vedení útočných operací, takže na začátku války pro ně bylo naprostým překvapením setkání s početnými tankovými divizemi, které na ně náhle vyrazily. Ale první bojové úspěchy Wehrmachtu mu zabránily skutečně posoudit poměr sil. Oddělení „Zahraniční armády Východ“ tak 9. srpna 1941 dospěla k závěru, že síly Rudé armády jsou vyčerpány a že nové posily nepřicházejí v úvahu. „Celková síla (Rudé armády) nyní nebude stačit ani pro rozsáhlou ofenzívu, ani pro vytvoření souvislé obranné fronty,“ uzavřelo oddělení, „v dohledné době budou vyčerpány i lidské zdroje“41. Protože Němci před válkou podcenili sílu nepřítele a jeho útočnou sílu, byla sovětská opatření obecně považována pouze za obranná. Od jara 1941 však začaly narůstat obavy z možnosti ofenzivy Rudé armády42. Dne 11. března 1941 bylo naznačeno, že je možná ofenzíva - „útok na Němenskou oblast“. Náčelník generálního štábu 18. armády vydal rozkaz „držet Tilšitské předmostí“. Dne 23. dubna 1941 se ukázalo, že Sovětský svaz má proti Rumunsku více než „dostatečné síly“, „aby tam mohl zahájit náhlou útočnou operaci“. V květnu a červnu 1941 rostly obavy, že stahování mohutných mobilních sil Sovětským svazem v bezprostřední blízkosti hranic na jižním úseku a příprava prostředků k překročení řeky Prut za účelem útoku na Rumunsko spolu souvisejí. Z čistě politických důvodů nebyla možnost agrese ze strany SSSR vůbec brána v úvahu, i když jeho zvýšená bojová pohotovost byla vnímána s určitým znepokojením. Teoreticky se uvažovalo o sovětské ofenzivě: „silný úder z linie Černivci-Lvov směrem na Rumunsko, Maďarsko nebo východní Halič, následovaný silnou průlomovou skupinou z Běloruska ve směru na Varšavu nebo východní Prusko“43. Zároveň nebyla správně odhadnuta síla sovětského letectva. V lednu 1941 Němci věděli o přítomnosti pouze 5 700 sovětských bojových letadel, ačkoli jich bylo 20 000. Přesto se podle deníkového záznamu generálplukovníka Haldera ze 17. února 1941 zdá, že „Hitler byl zprávami o ruském letectvu uveden do rozpaků“. Jak Halder píše, střet nyní považoval za „nevyhnutelný“44. A protože podle Volkogonova považoval střet za nevyhnutelný i Stalin, vše se vlastně schylovalo k tomu, kdo z nich bude mít před tím druhým náskok.

V této souvislosti je příznačné, že štábní cvičení, válečné hry apod. stále více svědčily o ofenzivním charakteru sovětských plánů. Zde je to, co při výslechu vypověděl podplukovník A. S. Kovaljov (223. střelecká divize), který byl do května 1941 studentem Vojenské akademie. Válečné hry se odehrávaly podle následujících „protiofenzivních“ scénářů: „Od Leningradu směrem na Helsinky, po linii Grodno - Brest-Litevsk směrem na Východní Prusko, na jihu od Ukrajiny směrem na Varšavu - Lodž s posílením boků přes Pripjaťské bažiny a Karpaty“45. „Válečné hry předpokládaly i ofenzívu od Vilna,“ hlásil 25. dubna 1941 již zmíněný podplukovník A. Andruščat. Nemalý význam mají hlášení 1. adjutanta ze štábu 11. mechanizovaného sboru kapitána Pugačeva o plánu válečných her velitele Západního zvláštního vojenského okruhu pro velitele armád a velitele sborů z 18. až 21. března 1941: „3. armáda dostala za úkol prorazit přes Augustov do Suwalk, 4. a 10. armáda dostaly za úkol dosáhnout Varšavy a Lodže. Na splnění tohoto úkolu bylo vyčleněno 14 dní. Vojska umístěná v Litvě měla obsadit hranici s Východním Pruskem, jakmile jižní armády splní tyto úkoly, a vstoupit do Východního Pruska“46.

Později německé velení obdrželo konkrétní důkazy o přípravách Rudé armády na ofenzívu. V průběhu vojenských operací v blízkosti hranic i hluboko na sovětském území tak Němci získali mapy oblastí nacházejících se ve značné vzdálenosti od sovětských hranic, včetně samotného Německa. Sbírky takových map se nacházely v Kobrinu, Dubně a Grodně. V říjnu 1941 obdrželo velení XXIV tankového sboru mapu Litvy s operačním názvem „Dobytí Východního Pruska“. Jak se uvádělo v hlášení XLVIII. tankového sboru z 1. července 1941, v pevnosti Dubno byly „mapy zabalené pro případ války, které byly připraveny k distribuci divizím. Jednalo se výhradně o mapy zobrazující místa na západ od říšských hranic až do okolí Krakova. Ve velkém množství byly nalezeny také výcvikové úkoly“47. A na jednom neoznačeném místě vojenského cvičení byly podle hlášení XXVIIJ armádního sboru z 16. července 1941 „nalezeny mobilizační mapy Rudé armády, na nichž byla zakreslena výhradně jižní Litva, bývalé polské země a části Východního Pruska. Tyto mapy opět potvrdily záměr Rudé armády zaútočit na Německou říši“48. Na tomto pozadí je jasné, co 22. června 1941 řekl zajatý starší poručík J. I. Džugašvili (14. tanková divize), Stalinův syn: „Mapy Rudou armádu zklamaly, protože válka se oproti očekávání odehrávala na východ od státní hranice“. Nedávno zesnulý vedoucí katedry východoevropských dějin na univerzitě v Mohuči, profesor Dr. Gotthold Rohde, někdejší překladatel a sonderführer na velitelství 3. německé pěší divize, našel 2. června 1941 v budově velitelství sovětské 3. armády v Grodně, jak si poznamenal do svého deníku, „hromadu map Východního Pruska, dokonale vytištěných v měřítku 1 : 50 000, v kvalitě mnohem lepší než naše. Celé Východní Prusko jako na dlani“49. Divil se, proč Rudá armáda potřebuje „stovky map“ sousední země? „Jedna věc zůstává nejasná,“ spekuloval Rohde později, „pokud Stalin nechtěl zahájit dobyvačnou válku už koncem léta 1941, proč naplnil Bialystocký výběžek tolika divizemi[…]? Nebo chtěl předstírat, že byl Němci napaden, v chybném odhadu poměru sil?“50. Mapy Východního Pruska podle poručíka O. A. Krasovského položily základ pro přípravu 16. střelecké divize „Kikvidze“ v Estonsku. Jak 23. července 1941 dosvědčil i kapitán N. S. Bondar, náčelník štábu 739. střeleckého pluku, „Rudá armáda neměla za cíl obranu, ale obsazení Generálního gouvernementu“. Proto byly pluky 213. střelecké divize, „stejně jako další jednotky Rudé armády, vybaveny mapami až do Krakova“51.

Sovětské plány na expanzi se stávají ještě jasnějšími, když vedle linie generálního štábu vezmeme v úvahu politiku všemocného Hlavního ředitelství politické propagandy Rudé armády (GUPPP RKKA), v jehož čele stál komisař armády prvního stupně A. I. Záporožec. Ostatně Stalin dal v duchu svých prohlášení z 5. května 1941 zcela jasné pokyny nejen generálnímu štábu, ale i tomuto oddělení. Požadoval vypracování směrnice „O úkolech politické propagandy v Rudé armádě v nejbližší době“, která měla podle jeho příkazu zohlednit následující body: „Nové podmínky, v nichž žije naše země, současná mezinárodní situace plná překvapení vyžadují revoluční odhodlání a stálou připravenost přejít do drtivé ofenzívy proti nepříteli… Všechny formy propagandy, agitace a výchovy by měly směřovat k jedinému cíli - politické, morální a bojové přípravě personálu k vedení spravedlivé, útočné a veskrze drtivé války… vychovávat personál v duchu aktivní nenávisti k nepříteli a touhy bojovat proti němu, připravenosti bránit naši vlast na území nepřítele, zasadit mu smrtící úder…“52.

Návrh směrnice „O úkolech politické propagandy“ byl připraven na základě současně vypracovaného plánu generálního štábu, který končil naléhavým doporučením zaútočit na Německo. Návrh však předal G. M. Malenkov Stalinovi až 20. června 1941, ale již v květnu 1941 byla zahájena rozsáhlá propagandistická kampaň, která měla Stalinovu směrnici vysvětlit Rudé armádě. A zde je výmluvné potvrzení: německým vojákům se v budově štábu sovětské 5. armády v Lucku 4. července 1941 dostaly do rukou důležité dokumenty, mezi nimiž byl i „Plán politické podpory vojenských operací během ofenzívy“. Šéf Ředitelství politické propagandy 5. armády Uronov, který byl o jejích záměrech podrobně informován prostřednictvím nejvyššího vedení Rudé armády, v něm dává podrobné pokyny k politickým a propagandistickým přípravám na překvapivou ofenzívu proti německému wehrmachtu53. V instrukci GUPP se uvádí: „Německá armáda ztratila chuť k dalšímu zdokonalování vojenské techniky. Značná část německé armády je unavena válkou“54. Proto se v „Plánu politické podpory vojenských operací při ofenzivě“ uvádí, že se objevily „první známky poklesu morálky německého wehrmachtu“. „Je třeba,“ následovalo vysvětlení, „zasadit nepříteli velmi silný, bleskový úder, aby se okamžitě otřásla morálka jeho vojáků[…]. Bleskový úder Rudé armády nepochybně povede k rozšíření a prohloubení již tak patrného rozvrstvení nepřátelské armády.“ První fáze zahrnovala „shromáždění armády, obsazení výchozích pozic a přípravu na přechod přes Bug“. Jak již bylo řečeno, vojenské operace se měly „rozvíjet na nepřátelském území a přitom v prostředí příznivém pro Rudou armádu“, jednak kvůli očekávané podpoře civilního obyvatelstva, jednak kvůli očekávanému odporu německých vojáků proti válce a Hitlerově politice“. „Je třeba vyvinout úsilí k tomu - říká se v Uronovově hlášení z Rovna ze 4. května 1941 „O náladách obyvatelstva v Generálním gouvernementu…“, aby došlo k poklesu morálky nepřítele, aby se na tomto základě provedla konečná porážka nepřítele“55.

Součástí přípravy rozsáhlé propagandistické kampaně byl také předtisk novin a letáků pro polské obyvatelstvo i německé vojáky. Příslušné letáky, „jejichž obsah skrývá naše záměry“, byly připraveny ještě před vypuknutím války. Není proto divu, že vojáci německé 16. armády našli „sovětské letáky adresované německým vojákům“ již první den války, 22. června 1941, u Šakiai v Litvě. Tyto letáky jsou podle velení 16. armády „přesvědčivým důkazem přípravy Sovětského svazu na válku“56. O aktivní protiněmecké propagandě svědčila řada sovětských důstojníků a politických pracovníků. Tak podle takového svědectví brigádní komisař P. N. Nikonov (7. střelecká brigáda) 23. srpna 1941 hlásil, že propaganda proti Německu po „uzavření paktu byla oficiálně zastavena. V zastřené podobě se nicméně nesmírně rozšířila, zejména mezi důstojníky Rudé armády. Od května 1941 je opět vedena otevřeně“57. Skutečnost, že od května 1941 nastal obrat k horšímu, neunikla německým rozhlasovým posluchačům. „Z rozhlasových zpráv na německé vojáky náhle dolehl nepřátelský duch, což se dosud nestávalo,“ říkalo hlášení 44. pěší divize z 19. května 194158.

Stále hrozivější změny v náladě sovětského vedení i jeho motivy nejlépe ilustruje zpráva, kterou 15. června 1941 (dva dny po uklidňujícím prohlášení TASS) vypracoval autoritativní politický činitel (plné znění tohoto prohlášení se dostalo do německých rukou 19. července 1941). Zde jsou jeho klíčové body:„Německo v poslední době rozšířilo své hranice a expandovalo napadením cizích zemí, což neznamená, jako by se tím stalo životaschopným.[…] To vyvolalo obludné pobouření […]. Válka se vleče a nabývá podoby, která Německo fatálně oslabí […]. Německo je schopno vést bleskovou válku, nikoliv válku vleklou. Vést vleklou válku, opotřebovávací válku se může odvážit Anglie, zejména proto, že ji podporují Spojené státy […]. Je samozřejmé, že Německo směřuje k vlastnímu zničení […]. Národy SSSR jsou proti imperialistické válce. Jsme pro revoluční válku. Národy SSSR jsou na tuto revoluční válku připraveny. Pokud jde o zahraniční politiku, kterou provádí náš soudruh Stalin, využívá soupeření mezi Německem a Anglií.[…] Jsme pro spravedlivou válku. V zájmu urychlení světové revoluce podporujeme národy bojující za osvobození […]. Rudá armáda uzavírá, že je připravena čestně plnit další příkazy naší bolševické strany a sovětské vlády. Rudá armáda bude bojovat až do úplné porážky nepřítele“59.

V roce 1941 Rudá armáda metodicky prosazovala myšlenku, že válka mezi Sovětským svazem a Německem musí nevyhnutelně vypuknout a že první úder zasadí Rudá armáda. Z množství důkazů lze uvést následující. Velitelství úseku německé fronty (17. armáda hlásila 22. května: „Ruští komisaři jmenovaní stranou vysvětlují obyvatelstvu, že válka s Německem určitě bude a chudí budou bojovat proti bohatým“60. Podobně ještě před vypuknutím války hlásila 4. tanková skupina slova přeběhlíka: „Od Molotovovy návštěvy v Berlíně převládá názor, že válka mezi Německem a Ruskem je nevyhnutelná. Důstojníci tvrdí, že začne na Stalinův rozkaz“61. A zde jsou citace z německých dokumentů z 22. června - 18. září 1941. Zpráva IV. armádního sboru: „Z výslechů zajatců tu a tam vyplývá, že političtí komisaři hovoří o chystaném ruském útoku na Německo. Odvolávají se na to, že Německo je oslabeno v boji s Anglií“. Jeden ze zajatých leteckých důstojníků, který nebyl jmenován, prohlásil: „Všichni znají tajemství, že Rudá armáda zaútočí na Německo“62. Poručík V. Sazonov (60. pěší divize): „Na (Vojensko-technické) akademii v Leningradě každý den říkají, že se vše chystá na přípravu války s Německem. Taková válka se blíží“63. Poručík Rutenko (6. střelecká divize): „Všude se už půl roku mluvilo o blížící se válce ze strany Německa. Dalo se očekávat, že válka začne 2. 9. 1941 z ruské strany, a všechny přípravy byly načasovány na toto datum“64. V této souvislosti se v roce 1943 vyjádřil kapitán I. Krasko (200. střelecká divize): „Již v květnu se důstojníci domnívali, že válka začne po červenci“65. O. M. Kravčenko (75. střelecká divize): „Nová situace hovořila o plánované invazi do Německa; Rudá armáda se musela odhodlat k úderu na německá vojska“66. Poručík P. Charčenko (131. střelecká divize): „Přiznává, že od jara 1941 probíhaly rozsáhlé přípravy na válku s Německem. Domníval se, že válka začne nejpozději koncem srpna nebo začátkem září, po žních. Je samozřejmé, že válka měla být vedena na území nepřítele. Tím, že válka začala v Rusku, byly všechny plány vojenského vedení zmateny“67. Major V. V. Solovjov (140. pěší divize): „Střetnutí s Německem se očekávalo až po žních, zhruba koncem srpna - začátkem září 1941. Spěšný přesun vojsk k západní hranici v posledních týdnech před zahájením bojů by mohl naznačovat, že Sověti termín útoku odsunuli. Poznámka: poslední upřesnění následovalo po poznámce, že naše strana obdržela informaci, ze které je zřejmé, že Sovětský svaz plánuje útok na Německo začátkem července“68. V roce 1941 se Sovětský svaz chystal zaútočit na Německo v červenci. Major V. V. Koskov (44. střelecká divize): „Vojenské přípravy ze strany Sovětů probíhaly již delší dobu a podle rozsahu a intenzity těchto vojenských příprav měli Rusové zaútočit na Německo nejpozději do 2-3 týdnů“69. Plukovník a velitel pluku, který zůstal neznámý: „Ale připouštím, že soustředění Rudé armády na vaší východní hranici znamenalo pro Německo hrozbu, protože se říkalo, že Německo mělo očekávat napadení v srpnu tohoto roku“70. Major Klepikov (255. střelecká divize): „Příprava na válku proti Německu se stala palčivým tématem“71. Generálmajor P. Ponedelin (12. armáda) a generálmajor N. Kirillov (13. střelecký sbor) 18. září 1941: „Rozpory mezi Sovětským svazem a Německem musely nevyhnutelně vést ke střetu Z toho by se dalo pochopit, že k neustálé hrozbě světové revoluce[…] Německo nezůstane lhostejné“72. A konečně funkcionář ústředního aparátu NKVD Žigunov 18. září 1941: „Politika Sovětského svazu po roce 1939 byla zaměřena také proti Německu. Přátelský akt z roku 1939 byl uzavřen s cílem vtáhnout Německo do války a využít jeho očekávaného následného oslabení[…]. Kdyby se Německo nepřiblížilo k Moskvě jako první, Sovětský svaz by ze své strany dříve či později na Německo zaútočil“73.

Podíváme-li se znovu na všechny zde uvedené argumenty, pochopíme oprávněnost skutečnosti, že bývalá předsedkyně Svazu polských vlastenců v Sovětském svazu Wanda Wasilewská, která se u Stalina těšila zvláštní autoritě, krátce před svou smrtí napsala: „Vzpomínám si, že my komunisté, bez ohledu na oficiální stanovisko sovětské vlády, jsme se domnívali, že tento (přátelský postoj k Německu - J. H.) je pouze taktikou sovětské vlády, ale že ve skutečnosti se věci mají úplně jinak. Nemělo by se zapomínat, že každému z nás bylo už tehdy jasné, že se blíží sovětsko-německá válka[…]. Bez ohledu na oficiální prohlášení jsme věřili, že válka začne, a čekali jsme na ni ze dne na den. Na jaře 1940 jsem byla poprvé v Moskvě a už tehdy (když na východní hranici stálo jen šest německých divizí. - J. H.) mi Stalin řekl, že válka s Němci dříve či později začne. Takže už tehdy se mi dostalo ujištění nejvyšší autority a potvrzení, že jsme měli pravdu, když jsme očekávali válku.“ Právě takovými slovy se Vasilevská vyjádřila i prvnímu tajemníkovi Komunistické strany Běloruska P. K. Ponomarenkovi na konci roku 1940: „Molotov byl v Berlíně. Už se vrátil. Bude válka. Určitě začne na jaře 1941, ale my se musíme připravit už teď“74.

Naše úvahy lze shrnout následovně: Stalin uzavřel pakt 23. srpna 1939, aby zahájil válku v Evropě, do níž se sám zapojil jako agresor od 17. září 1939. V listopadu 1940 skutečně prostřednictvím Molotova sdělil do Berlína, že v Hitlerovi nevidí žádné nebezpečí. Sovětsko-německou válku však považoval za nevyhnutelnou a později, 5. května 1941, dal jasně najevo, že se hodlá chopit iniciativy a uspořádat „revoluční osvobozeneckou válku“. V této době měl Sovětský svaz silnou vojenskou převahu75. Rudá armáda zaujala útočné pozice na západní hranici. Vojenské a politické přípravy Rudé armády na útok na Německo vyvrcholily na jaře 1941. Hitler neměl jasnou představu o tom, co se na sovětské straně skutečně připravuje. Vezmeme-li tyto přípravy v úvahu, je zřejmé, že Stalinův útok předvídal již svým útokem 22. června 1941. Od budoucího ministra obrany SSSR, maršála Sovětského svazu A. A. Grečka, víme, že pro Stalina a sovětské vedení nebyl německý útok nečekaný. S německým útokem se počítalo, a přesto nebyla přijata žádná opatření k jeho odražení. Zdá se, že sám Stalin chtěl z taktických důvodů začátek války trochu oddálit, „alespoň o několik týdnů“76. Ale i 22. června 1941 v Moskvě stále převládala arogantní nálada vítězů. Politické a vojenské vedení bylo přesvědčeno, že německý útok bude odražen a agresor poražen. Je zajímavé, že právě 22. června Stalin necítil strach, ten pocítil až o několik dní později, když si uvědomil katastrofu, a všechny iluze se okamžitě rozplynuly.

To samozřejmě nic nevypovídá o cílech a barbarských metodách Hitlera a Stalina v této válce. Pokud jde o Stalina, je třeba si uvědomit jeho pohrdání lidmi a bezohlednost, s níž byli sovětští vojáci posíláni na jistou smrt77 , jako jednu z příčin obrovských ztrát Sovětského svazu ve válce.

1 Daschitschew W. «Der Pakt der beiden Banditen»; «Stalin hat den Krieg gewohlt» // Reinischer Merkur / Christ und Welt. 1989. 21.4. 28.4.

2 Chihiro H. The Japanese-Soviet Neutrality Pact // The Fateful Choice / Ed. J.X. Morley. N.Y., 1980. P.13–14.

3 J. C. Wiley to Secretary of State. Washington. № 164. Riga, 20.1.1939 (File № 802. 1. Estonia). — Архив автора.

4 См.: Волкогонов Д. Триумф и трагедия. Политический портрет 1989. Кн. II. Ч. 1. С. 64.

5 Topitsch J. Stalins Krieg. Herford, 1990. S. 133–144.

6 Hoffmann J. «Die Sowjetunion bis zum Vorabend des deutschen Angriffs» und «Die Kriegsfuhrung aus der Sicht der Sowjetunion» // Boog H. u. a. Der Angriff auf die Sowjetunion. Stuttgart, 1987 (Das Deutsche Reich und der Zweite Weltkrieg. Bd. 4). S. 38–97, 713–809.

7 Чередниченко М. О начальном периоде Великой Отечественной войны // Военно-исторический журнал. 1961. № 4. С. 34.

8 Bundesarchiv-Militararchiv Freiburg (далее — ВА-МА), RH 20–18/951. 15.4.1941 (Прим. редакции: здесь и далее цитаты из трофейных советских документов, а также показания советских военнопленных даются в обратном переводе с немецкого).

9 ВА-МА, RH 2/2418; Военный совет Западного особого военного округа. 26.3.1941; Штаб Прибалтийского особого военного округа. 31.5./2.6.1941; Указания о порядке. 10.5.1941. — Архив автора.

10 ВА-МА, RH 12–3/v. 435. 15.5.1941.

11 Иссерсон Г. Развитие теории советского оперативного искусства // Военно-исторический журнал. 1965. № 3. С. 48–61.

12 ВА-МА. RH 21–3/v. 437. 25.4.1941.

13 ЕМ. 26.6.1941.

14 ВА-МА, RH 21–1/472. 4.8.1941.

15 ЕМ. 6.8.1941.

16 ВА-МА, RH 21–1/473. 11.10.1941.

17 Politisches Archiv des Auswartigen Amtes Bonn. Pol. XIII. Bd. 13. 30.9.1941.

18 Волкогонов Д. Указ. соч. С 55–57, 63, 117, 124–128, 136, 154 и сл.

19 Hoffmann J. Die Geschichte der Wlassow-Armee. Freiburg, 1986. S. 307 f. (Ruské vydání: Хоффман И. История Власовской армии / Под общ. ред. А. И. Солженицына. Париж, 1990. C. 259 сл.).

20 Кusnezоwа О., SelesnjowK. Der politisch-moralische Zustand der faschistischen deutschen Truppen an der sowjetisch-deutschen Front in den Jabren 1941–1945 // Zeitschrift fur Militargeschichte (1970). H. 9. S. 600.

21 BA-MA, RH 2/2092. 6.5.1943.

22 BA-MA, RH 24–24/335. 24.9.1941.

23 См.: Волкогонов Д. Указ. соч. С. 138, 567.

24 Там же. С 127.

25 Pro pořádek: Государственный герб СССР // Большая Советская Энциклопедия. М., 1977. Т. 24.

26 Werth A. Russia at War. L., 1964. S. 122 f.

27 Hilger G. Wir und der Kreml. Frankfurt / a. M.; Berlin, 1956. S. 307 f.

28 Politisches Archiv des Auswartigen Amtes Bonn. Handakten Erzdorf. Bd. 24. 18.10.1942.

29 Ibid. 22.7.1943.

30 BA-MA, RH 21–2/v. 648. 15.7.1941.

31 BA-MA, RH 21–1/471. 20.7.1941.

32 BA-MA, RH 21–1/472. 6.8.1941.

33 Волкогонов Д. Указ. соч. С. 154, 56.

34 Tamtéž. С. 64, 136.

35 Belege fur russische Angriffsabsichten Deutschland. 9.9.1943. BA-MA, RH 2/2092.

36 Жуков Г. К. Воспоминания и размышления. М., 1969. С. 272.

37 Nekritsch A., Grigorenko P. Genickschuss. Die Rote Armee am 22. Juni 1941. Wien; Frankfurt/a. M., 1969. S. 272.

38 Suvorov V. Der Eisbrecher. Stuttgart, 1989. S. 176–181.

39 Autor tyto mapy publikuje v následné monografii.

40 Гапич Н. Некоторые мысли по вопросам управления связи // Военно-исторический журнал. 1965. № 7. С. 47–55.

41 ВА-МА, RH 21–4/266. 10.8.1941.

42 ВА-МA, RH 20–18/950. П.З., 14.3., 15.3., 15.4., 22.4.1941

43 ВА-МA, RH 19 111/381; 29.4., RH 2/1983; 20.5. RH 24–5/104. 20.6.1941.

44 Halder F. Kriegstagebuch. Tagliche Aufzeichnungen des Chefs des Generalstaben des Heeres. 1939–1942, bearb. von H.-A. Jacobsen. Hrgs. vom Arbeitskreis fur Wehrforshung. 3 Bde. Stuttgart 1962–1964; Bd 2. Stuttgart, 1963.17.2.1941

45 ВА-МA, RH 21–1/472. 27.8.1941.

46 ВА-МA, RH 20–4/672. o. D.

47 ВА-МA, RH 24–48/198. 1.7.1941.

48 ВА-МA, RH 24–28/10. 16.7.1941.

49 Rhode G. Aufzeichnungen zur Frage einer sowjetischen Vorbereitung auf einem Angriffskrieg im Jahre 1941 oder 1942. Архив автора.

50 Stalinův rozhlasový projev z 3. července 1941 je v tomto ohledu živým svědectvím. г. См.: «Stalins Rundfunkrede am 3. Juli 1941» // Soldatenzeitung. № 2. 8.7.1941. Архив автора.

51 BA-MA, RH 21–1/471. 23.7.1941.

52 Волкогонов Д. Указ. соч. С. 154 и сл.

53 ВА-МА, RW. 4/v. 329. 4.5.1941.

54 Волкогонов Д. Указ. соч. С. 56.

55 RA-MA, RW 4/v. 329. 4.5.1941.

56 ВА-МА, RH. 20–16/474а. 27.6.1941.

57 ВА-МА, RH 24–24/333. 23.8.1941.

58 ВА-МА, RH 24–173158. 19.5.1941.

59 ВА-МА, RH 24–54/117. 19.7.1941.

60 ВА-МА, RH 19 1/128. 22.5.1941, равно как ВА-МА. RH 20–6/487. 18.6.1941.

61 ВА-МА, RH 21–4/265. 8.5.1941.

62 ВА-МА, RH 24–4/91. 30.6.1941.

63 ВА-МА, RH 24–48/200. 3.8.1941.

64 ВА-МА, RH 24–24/333. Z7.1941.

65 ВА-МА, RH 24–171. 26.7.1941.

66 ВА-МА, RH 24–24/333. 25.6.1941.

67 ВА-МА, RH 24–17.1941.

68 Politisches Archiv des Auswartigen Amtes Bonn. Pol. XIII. Bd. 12. Teil II.

69 BA-MA, RH 20–17/281.

70 BA-MA, RH 21–1/471. 26.7.1941.

71 BA-MA, RH 21-I/47Z 24.8.1941.

72 Ebd. 7.8.1941.

73 BA-MA, RW 4/v. 889. 19.9.1941.

74 Wasilewska W. Archiwum Ruchu Robotniczego. Warschau, 1982. Bd. 7. S. 339–432.

75 taktéž.: Bundesarchiv Koblenz. R 6/77. 14.12.1941.

76 Волкогонов Д. Указ. соч. С. 125.

77 Autor má k dispozici bohatý dokumentační materiál. Některé odkazy viz.: Hoffmann J. Deutsche Armeen in Kaukasus und die Orientvolker der Sowjetunion 1942–1943. Freiburg, 1991. Připraveno ke zveřejnění: Stalin und die Rote Armee.