Článek
Myslím, že si tento výjimečný, pro některé svérázný chlapík, propagátor a interpret jevištní poezie zaslouží uctivou vzpomínku. Málokdo tak výrazně ovlivňoval během svého aktivního života celé generace posluchačů poezie. Propagoval nejen beatnickou tvorbu, ale měl široký záběr od amatérské tvorby až po tu největší klasiku.
Interpretace poezie je okrajový žánr. Přesto si troufám tvrdit, že Mirek oslovil tisíce lidí. Když pominu jeho vystoupení v klubech a divadlech, vzpomeňme jen na jeho krátké vstupy před desetitisíci diváků na Portách, nebo dlouhá léta provozovaný pořad Zelené peří, kde představil 2000 (!) mladých autorů. Mirek Kovářík zkrátka zanechal nesmazatelnou stopu v české kultuře a já mu zde několika vzpomínkami chci vzdát hold a vyjádřit, jak nesmírně jsem si považoval možnost s ním spolupracovat.
Budu na něj vzpomínat jako kolega, který s ním od poloviny 70. let prožil stovky koncertů a vystoupení. Jako kytaristé jsme ho s Vaškem Prejzkem nejčastěji doprovázeli v pořadech Blues pro bláznivou holku Václava Hraběte. Hostovali jsme na řadě míst, nejdéle a pravidelně jsme Hraběte hráli v Divadle v Řeznické. Dodnes si pamatuji atmosféru divadélka s malou kanceláří ředitelky Doubravky Svobodové hned za dveřmi z ulice, paní barmanku hned dole vpravo pod schody a mini šatničku, kde jsme se s Mirkem a Vaškem soustředili na představení.
Mirek byl náš vzácný kamarád, se kterým jsme prožili na jevištích víc jak 40 let. Jeho postava byla nepřehlédnutelná. Dlouhý černý kabát, taška přes rameno, klobouk a nějaké to sáčko nebo vestička ze sekáče. „Jirko, kolik myslíš, že stálo to sako.“ „Nevím.“ „80 Kč !“ Než šel na jeviště, ještě honem k zrcadlu: „Kde mám kartáč, kde mám kartáč?“ (byl roztržitý) uhrábnout sporé vlasy: „Kluci, jak vypadám?“ „Mirku, skvěle.“ A pak už vplul do svého světa nenapodobitelné deklamace veršů, rázem uchopil pozornost publika, která nepolevila až do konce představení. Úchvatné bylo to, že na nás chodili jak znalci poezie, tak studenti, někdy až děti, jejichž pozornost si dokázal svým projevem obratem získat. Ono když si metr od první řady před vás klekne sedmdesátiletý kmet, forma a obsah sdělení vám jde nesmazatelně pod kůži.
K tomu se hrálo a improvizovalo na kytary samo. I když jsme měli jakousi hudební kostru představení a motivy hráli na šlágvorty, šlo převážně o improvizace a každé představení bylo tím pádem originál.
Časem Mirek přišel s dalšími tématy a projekty. Na řadu přišel Josef Kainar. Mirek postavil pořad z jeho vybraných básní a vtipných rozhlásků. Jmenovalo se, to jak jinak než „Ale nejdřív se musíte narodit“. Tak jako Hrabě byl jaksi niterný, rozevlátý až rozervaný (jako ústřední postava povídky Horečka), tak Kainar byl více odlehčený až zábavný. Mirek učil diváky recitovat.
Na dubu žaludy,
na buku bukvice,
na bubnech kedlubny,
na klice střevíce…
Známé rozhlásky byly vtipné a překvapivě stále aktuální. Ale i Kainar byl najednou prostřednictvím Mirka hluboký a vážný. Podvečerní jízda vlakem v Čechách v zimě 1969. Mirek uhrančivě skandoval:
„Vlak si rve potmě
Staré bílé vlásky
Nad námi Nad Evropou
U kolejí
S čerstvou liščí stopou"
…
Dalším pořadem, se kterým Mirek přišel, bylo Znamení moci Jana Zahradníčka. Tady už končila legrace a téma bylo drtivě vážné. Kdo nečetl, netuší. Ať věřící či ateista, bylo nutné pohroužit se do myšlenek autora katolické poezie, vykreslující zrůdnosti komunistického režimu. Autor byl ve vykonstruovaném procesu uvězněn na 13 let a síla Znamení je neoddiskutovatelná. Za minulého režimu jsme se o něm pochopitelně neučili, přestože zpětně je považován za jednoho z nejvýznamnějších básníků 20. století.
Pro mě osobně jako autora scénické hudby to byla výzva. Mirek mi celé Znamení namluvil na kazetu a jednoho letního dne koncem 80. let mi přinesl s text i s poznámkami tužkou: „Hraj odtud, až sem.“ Víc jsem nepotřeboval. Zavřel jsem se do domácího studia a snad za týden byla hudba hotová.
Podotýkám, že byla doba nástupu výroby digitální hudby pomocí počítače, samplů, zvukových bank, expandérů v MIDI systému , a tak kromě kytar přišly na řadu všemožné nástroje od klavíru, smyčců až po velké plochy kostelních varhan a sbory. Přiznávám, že jsem se dost vyřádil. Pokud jde o technologii, měl jsem už značnou praxi z výroby základů pro řadu známých hvězd české pop music a na rozdíl od onoho „bum čvach, bum čvach“ mě jiný hudební, vážnější, žánr velmi bavil. Nálada Mirkova hlasu, když deklamoval:
„Bylo k zalknutí
Nikoli naráz
nikoli všichni najednou
ale nenápadně a tu a tam
tak jak zněl příkaz dne
nepozorovaně se rozkládat…,"
byla zkrátka inspirativní.
A tak vznikl jevištní tvar, který v praxi představoval vzít na jeviště počítač, tehdy Atari 520 ST, a sadu propojených digitálních audio expandérů. Vašek tehdy pracoval jako mistr zvuku a hudební režisér ve vznikajících soukromých studiích, tudíž to byla pro něj zajímavá realizace. Já do toho hrál živě na kytary. Když přemýšlím, proč jsme to dělali tak složitě, napadá mě jen, že profesionální analogový magnetofon, abychom základy pouštěli z něj, jsme neměli a MP3 přišly až začátkem 90. let.
My s tím začínali v druhé polovině 80. let. To jsem se svou kapelou doprovázel na koncertech Karla Černocha, což bylo „gró“ mého muzikantského živobytí. Pořady s Mirkem tak byly pro mě zajímavým rozšířením hudebního života. Jiní diváci, jiné scény a také jiná návštěvnost. Oproti nabitým velkým kulturním centrům typu Pakulu, kde jsem hrál s Karlem, jsme s Mirkem nezřídka hráli například v poetické kavárně jen pro pár lidí. O to zajímavější byla setkání s diváky po představení.
O tom, co pro některé lidi znamená poezie, byl třeba zážitek, kdy si nás jako svatební dar objednal samotný zamilovaný pár mladých lidí. My tři na jevišti a oni dva, držíce se za ruce, v prázdném sále.
Scénická hudba v podobném pojetí vznikla i pro naše další představení, Elegie Jiřího Ortena. Tam šlo zase o zcela jiný hudební styl, který se zrodil při poslechu Mirkova projevu. Vzpomínám, že jak ve Znamení, tak v Elegiích měl Mirek místa, kdy mu bylo hodně dobře, užíval si spojení slov s hudbou a bylo cítit i jisté dojetí. Uměl s mojí hudbou komunikovat a v tom bylo jeho umění.
„Je to zahrada mého dětství,
zahrada dětství světa
a tenkráte vždy na Zelený čtvrtek
jsme ji k večeru zametali
a trávník zářil a jabloně zářily vlhké mízou
zatímco zvony odletěly už do Říma,
odkud se vrátí s tou jedinou zvěstí,
jež stojí za to, by se hlásala ustavičně….
V tom místě si Mirek počkal na dunivý nástup varhan a chrámového sboru
ALELUJA …
Tak na takové okamžiky a vůbec na vše další moc rád vzpomínám a Mirku Kováříkovi děkuji.
