Článek
Čichám.
Čichám omamné látky, totiž vůně a pachy života.
Nečichám cíleně. Pouze vnímám, tak jako každý člověk všemi smysly. Pokud něco významného prožívám, je moje vzpomínka na onu událost spojena i s aktuálním čichovým vjemem. Ucítím-li později onen pach, vybaví se mi i ten zážitek. Tak například první polibek s Líbou S. pod Kněžskou skálou u Berounky mám jednoznačně spojen s vůní topinek. To nešlo necítit. Můžu říct, že topinky mám docela rád.
Vnímám ale i mnohem jemnější odstíny pachů. Na rozdíl od většiny ostatních mám asi čich více vyvinut a tudíž moje vyprávění bude možná někomu připadat méně srozumitelné.
My čichači ale víme své.
Není to tak častý jev aby si jeden s druhým dobře pokecal na téma vůní a pachů. Mám ale jednoho známého, s nímž si pokud jde o tohle téma, celkem rozumíme. Bohužel je to Pražák a o rakovnických vůních, paších a smradech nemá ani ponětí.
Dětství a dospívání jsem prožil v rakovnické čtvrti zvané Kréta. Původ názvu shodný se středomořským ostrovem mi dodnes není znám. Byl jsem prostě Kréťák. Kréťáci odjakživa válčili s Průhoňáky. Na Krétě jsem bydlel v domě o šesti partajích v ulici Kuštově. Dnes je tam napsáno Vojanova. Je mi to jedno. Kuštu ani Vojana jsem tak jako ostatní klucí z baráku neznal, pamatuji si jen, že dům měl číslo 1571 (to si pamatuji zvukomalebně – mám taky hudební sluch, takže IČO naší firmy znám jen jako „čtyřipětdvaosmjednašesttřisedum“ – ale o tom až někdy jindy).
Byl to dům mého dětství a celý voněl. V létě byl uvnitř příjemný chládek a v zimě útulné teplo. Vanula tam směs specifických pachů jednotlivých domácností. Znáte to. Když přijdete k někomu domů, nějak to tam voní, v horším případě páchne. Jinak to vonělo u Loužeckých, Drahoňovských, u Soukupů, nebo u Šebků. Novotných nezmiňuji, protože Božka Novotná byla zlá tlustá baba, které jsme se báli a nikdo ji neměl rád. Ty pachy vesměs závisely na tom, co která hospodyně právě (nebo dlouhodobě s oblibou) vařila, nebo pekla. Vůním jídel jsem v dětství přikládal menší význam než nyní v dospělosti. Požitky se přibývajícím věkem mění. Jak říká můj přítel Karel Č.: „Když ucítím odněkud závan smažené cibulky, jsem poněkud vzrušen.“
Tehdy v době mladosti mě nejvíc oslovovala vlhká a tajemná vůně sklepa. To bylo naše útočiště před zraky dospělých, místo plné tmavých zákoutí stvořených ke hrám na schovávanou. Sklepení mělo typické dřevěné kóje plné starého harampádí a jednotlivé sklepy, z nichž vonělo ovoce a kde naši otcové sem tam něco kutili a my kluci připravovali kola na jaro. V domě nás bylo sedm - Jarda, Jirka s Radkem, Vláďa s Petrem, Milan a já. Jára byl tělesně postižený – narodil se s řadou tělesných deformací. Dobré bylo, že my ostatní jsme to vnímali jen, když se mu někdo cizí smál. To jsme ho pak bránili. Jinak byl rovnocenným členem party. Byl obětavý, rád pomohl a jeho duše byla naopak formována skvěle. Byl technicky zdatný a jeho pokřivené prsty leckdy utáhly matičku líp než naše zdravé pařáty. Byl koumes a byla s ním i sranda. Když viděl jak naše mámy pořád dokola perou a věší prádlo na dvoře navrhl jim, aby si pořídily černý prostěradla, na nichž špína nebude tak vidět. Bohužel říkám, Jára byl (už nás je jen šest).
U nás na dvoře byla prozaická věc – žumpa. Celý rok ji nikdo nevnímal, teprve když přijel…..jak to říct…..autocuc….hm…….. prostě hovnocuc. To byl zážitek. Po otevření žumpy jsme s vykulenýma očima a zacpanými nosy hleděli do hnědých hlubin. Ukazovali jsme prstem……támhle to je od nás …….a támhle to od Božky Novotný. Na tuto záslužnou práci jezdíval pan Makalouš se starodávným vozem s obrovskou cisternou a hadicemi. Nahoře měla cisterna kulatý dekl na šroubech. V jistém okamžiku, po načerpání, vhodil pan Makalouš do cisterny hořící sirku, načež se víko nadzdvihlo, vyšlehly modré plameny a ozvala se neskutečná detonace. Jak říkám – zážitek. To co jsem popsal, je pravda. No a dál věřte nebo nevěřte. Jeden kluk říkal, že jednou jel Pan Makalouš na sjezd hovnocucářů a při této příležitosti si napsal vápnem na cisternu: „Na hovno je odborník, Jan Makalouš Rakovník“.
Když minula doba terénních vyjížděk na kole k zahrádkám (do ochraptění jsme imitovali řev motorů - něco jako ééérn, ééérn) přišla doba prvního muzikantského puzení.
V prádelně, ve vůni jádrového mýdla a vyvařených podvlíkaček starýho Novotnýho, jsme poprvé ozvučili zázrak techniky - elektrofonickou kytaru. Toužil jsem po ní tak silně, že jsem ji ukradl svému bratranci v jeho nepřítomnosti během prázdnin. Jolana Futorama II. je dnes muzeální kus. Jako zesilovače jsme používali stará rádia. Stačilo strčit šňůru z kytary do jedné ze zdířek na rádiu a ono to hrálo!
Byla doba prvních magneťáků Sonet Duo, B4. Nábožně jsme poslouchali hity prvních českých hvězd pop-music. Líbila se mi zvlášť jedna písnička s dramatickým textem o jehož obsahu jsem nepřemýšlel. Podstatné bylo, že šlo o něco nového. Pulsující napínavý doprovod – zpěvák zpívá: „24:05 město spí, země dýchá – těžká vůně kaštanů …….. stop! Siluety strašných tvarů svoje tlamy šklebííííííííí……..“, ani mne nenapadlo, že s tím zpěvákem bych mohl někdy spolupracovat. Stalo se tak a trvalo to asi 15 let (dodnes jsme přátelé – to je ten s tou smaženou cibulkou).
Záhy jsme zjistili, že potřebujeme bicí. Jirka Korf se rozhodl, že se toho chopí. Klarinet, na nějž musel doma cvičit nebyl důstojným nástrojem pro bigbít. Po ruce byly prádelní hrnce a poklice. Dokonce si v kotelně našel starý vrbový koště a udělal si z něj dvě metličky. Usedl za hrnce a míchal kaši jako rozený jazzman.
Nedávno jsem sledoval záznam koncertu Budyho Ritche a on se při hře metlami opravdu tvářil jako když na virblu něco vaří a trochu se mu to připaluje. Někteří herci na tomhle výrazu pokrčeného chřípí a mírně našpulených rtů založili svou úspěšnou kariéru. Všimněte si třeba dvacetimilionového Bruce Willise, který vystačí se dvěma základními výrazy (každý za 10 mil. USD). Ten shora popsaný výraz používá třeba při jízdě autem, v dramatické situaci kdy se něco chystá - něco tady smrdí. Druhý výraz je jemnější varianta prvního. Oči jsou mírně přivřené a hledí neurčitě šikmo k zemi vpřed, skoro až malinko šilhá, nos intenzivně nasává, přesněji řečeno sosá. V blízkosti je žena - něco tady voní.
Ano, zájem o muzicírování byl po čase přehlušen přílivem hormonů. Prádelna a sklep v Kuštově 1571 se staly místem našich prvních setkání s děvčaty. Slétaly se na naše nedokonalé produkce jako včelky na med. Kytara je výborný prostředek k navazování a rozvíjení vztahů. Člověk nemusí být vůbec krasavec, může mít klidně uhry, ale když prohrábne Cmaj7, každé dívčí srdce zjihne. Náš zájem o harmonii a základní akordy přešel plynule v procvičování docela jiných hmatů v šeru přilehlé kotelny. Tam nám je v prachu, mezi pavučinami a mourem, velké jak melouny a běloskvoucí jak sníh, Vlasta T. poprvé ukázala. Hanka H. je neukázala, zato se v záchvatu smíchu v jedné citlivé chvíli mezi čtyřma očima dost nahlas uprdla. Při vší snaze bylo v ten moment po lásce. Zato Hanku Z. jsem začal milovat doopravdy. Sníh tající na jejích řasách a bezbranný úsměv při prvních nesmělých pohledech do očí, kdy není třeba slov, mne přivedl k poznání, že láska není jen o hmatání. Naše zmatené, ještě nevyslovené city byly však pomalu utlumeny mým dlouhým pobytem v cizině, kde otec léta pracoval. Hanka Z. později emigrovala s rodiči. Zůstala jen pobledlá fotka v krabičce a pár fragmentů vzpomínek k nimiž se kupodivu žádná vůně neváže.
Fotografie vyblednou, uschlá květina nevoní.
Dva roky v Iránu mi hodně daly, ale i vzaly. Jirka K. mi pak vyprávěl, že Vlasta T. mu krátce po mém odjezdu v bytě u Pavla Š. ukázala úplně všechno. Já zatím nasával vůně perských bazarů.
Po návratu jsem musel pracně všechno dohánět.
Zůstal jsem v Praze, ale občas se vracím. Asi po dvaceti letech jsem procházel místa svého dětství. Vešel jsem do domu 1571 a protože nikde nikdo nebyl, seběhl jsem do sklepa. Kdyby mne někdo uviděl, asi bych byl za úchyla.
Považte, ta vlhká vůně je tam stejná jako před léty. Asociované vzpomínky se valily jako řeka. Musel jsem vyběhnout na hráz k potoku, kde vše smazala vůně kvetoucích lip.
Když půjdete po pravém břehu proti proudu, hned vlevo, tam kde jsou dnes dvoupatrové domy a mezi nimi školka, bývala veliká prázdná louka. Občas sem přijel cirkus. Měli jsme ho přímo pod okny. Fascinovaně jsem hleděl, jak cirkusáci zatloukali obrovské železné kůly. Z útrob postaveného stanu vanula horká vůně dřevěných pilin mísící se s pachy exotických zvířat a koní.
Jednoho dne u našich dveří zazvonila opravdová cirkusová umělkyně v stříbřitém, zelenofialovém plédu a s obrovskými kruhy zlatých náušnic. Oslovila moji matku, „Nazdar Věro“, načež matka zvolala, „Mááňóóó!“ A Kamarádky z dětství si padly do náruče. Máňa objela s cirkusem celý svět, až dorazila k nám před barák. Tak jsme šli večer na představení zadarmo. Tehdy jsem poprvé a naposledy seděl v lóži. To byla ta nejdražší místa těsně u manéže, kde vás klaun mohl polít vodou, kde jste se mohli dotknout slona a koně kroužili tryskem přímo kolem vás.
Další dny jsem pak při usínání slýchával cirkusový orchestr, v noci pak temné vytí lvů a tygrů. Iluzi klukovského snění o noční džungli kazily jen vzdálené, krátké dávky ze samopalů a hučení tanků z vojenského prostoru za městem. Jen pár zvířat, šelem, opic, artistů a klaunů smělo cestovat v té době po světě a vystavovat se nástrahám kapitalistického západu. My ostatní jsme usínali v klidu a bezpečí, chráněni vojskem ČSLA, které nikdy nespalo.
Za tou loukou bylo fotbalové hřiště. Všichni mu říkali eSKá. Při fotbalových zápasech bylo nutné platit vstupné, takže jsme chodili zadem přes plot. Na západní straně hřiště stály vzrostlé topoly a v rohu byla bouda časoměřiče. Zvláštní prkenná stavba natřená na modro s obrovským bílým ciferníkem pouze na 45 minut. Pod hodinami byla dvě okýnka jako na orloji. Místo apoštolů se tam zjevovala čísla. Časoměřič během zápasu stál vedle boudy a pokuřoval. Když padla branka, zmizel v budce a skóre 0:0 se automaticky změnilo na 1:0. Pak se ozvaly nějaké protesty a hádka z hřiště. Jednička zmizela a vykoukla ulíznutá hlava. Sledovala hádku hráčů s rozhodčím a pak se mlčky jako sv. Petr proměnila opět v jedničku. Sporný gól dávala Lokomotiva Rakovník a časoměřič byl přeci místní. Senomaty se mohly postavit třeba na hlavu. Bylo to svaté rozhodnutí.
Kouzlo těch utkání na černé škváře bylo v nesmírném nasazení hráčů, z nichž mnozí byli známí, třeba pan Hrachovina od nás z ulice (anebo taky Milan T. s nímž chodila ségra a já byl tudíž před kluky za frajera). Fotbalová utkání patřila k nedělnímu svátečnímu odpoledni a relaxující diváci nasazovali mnohdy víc než hráči. Když přišlo hodně lidí, bylo slyšet až k nám do kuchyně, jestli vede Rakovník. Hřiště eSKá mám spojeno s provokativními výkřiky diváků a jejich rádoby vtipnými komentáři. Bylo zajímavé sledovat, jak některý z nich neudržel nervy na uzdě a do ztichlého stadionu zařval……..a piš !!! Následovala ozvěna, jak se hlas odrazil od tribuny a pak vlna smíchu. Fanoušek byl ihned poučen, že dotyčný hráč nedokáže dostřelit do brány z velkého vápna, natož pak z poloviny hřiště. Všechno to dění jsme sledovali z povzdálí, vítr k nám nesl jemně zředěný cigaretový kouř a život byl sladký. Krabičky cigaret za výlohou hnědě okachlíkované trafiky na Krétě vidím dodnes - Partyzánky, Lípy, Glóbusky, Letky.
Za plotem, směrem k potoku, hned navazovaly tenisové kurty. Odtud se ozývalo pravidelné puk-pok…puk-pok. Bílému sportu holdovala uzavřená rakovnická společnost, nezřídka zastoupená lékařskými a intelektuálními kruhy. Chodil jsem tam se spolužákem Zdendou F, synem známého truhláře. Sledovali jsme podvečerní krvavé mače nervózního, agresivního, silového, nadutého, brutálního a nachově brunátného Tučka. Proti nejčastěji nastupoval klidný, vyrovnaný, usměvavý, skromný ale vždy elegantní Klatovský. Byli to místní borci, kteří hráli vždy na jedničce, nejlepším kurtu - pouze pro vyvolené. Na ostatních kurtech hrávali další členové klubu - čím vyšší číslo kurtu, tím nižší hráčská a společenská prestiž (nás, když už tam pustili, tak jedině na osmičku). Jinak ještě vzpomínám na jednoho váženého pana doktora (hrával na dvojce až trojce), který navzdory pokročilému stadiu Bechtěrevovy choroby servíroval nad hlavou, přičemž byl stále v předklonu. Neuvěřitelné.
Chodil tam taky jeden kluk jako my, ale byl podstatně dál. Byl to celkem slušný hráč, chybu dokázal vždy náležitě omluvit, na kurtu vypadal vždy perfektně, měl bílé ponožky a ladný skluz. Záviděl jsem mu jeho neotřesitelné sebevědomí a nadhled. Uvnitř však, k naší zlomyslné radosti, trpěl dík svému jménu – René Poník.
Ještě zajímavější však byly plisované vlnící se sukénky tenisových dívek. Začali jsme se Zdendou intenzivně trénovat. Jak známo začátečník trénuje na zdi a buší do ní tak dlouho, až je vpuštěn na kurt. První údery na zdi nejsou jisté a elév často přestřelí. Naneštěstí za zdí rakovnických kurtů byl plot, za plotem cesta a za cestou potok. Vlastně jen potůček, který se po pár metrech vléval do Rakovnického potoka. Ten potůček byl sycen z nedalekých jatek a podle toho vypadal. Nazelenalá, slizká, příšerně páchnoucí tekutina se líně vinula mezi rostlinami, na nichž vlály mazlavé zbytky čehosi. Ponořit ruku pro míček bylo možné jen s největším sebezapřením a také díky jeho ceně. I po dlouhém máchání v čisté vodě byl však znehodnocen. Osudem všech začátečníků bylo tak pinkání smradlavými tenisáky.
Chudák Rakovnický potok. V době kdy slovo ekologie snad ještě neexistovalo, to schytával doslova na každém kroku. Kanalizace z kasáren, z nemocnice, pak z jatek a dál různé kanály, včetně odpadů z místních továren a provozů. Rakovník tak dával přes Berounku, Vltavu, Labe a Baltské moře o sobě znát celému světu. Zatímco ve škole nám říkali pouze: „Jsme městem piva, obkladaček a saponátů (možná kuliček).
Ano, poblíž jatek byla továrna KERAM, kde se vyráběly hliněné kuličky na cvrnkání. Stačilo zajít ke Keramce a prohrábnout se ve vyvážce odpadu a bylo vystaráno. Občas nám zahořely kecky, ale v horce čpícím popelu ležely tisíce kukliček, které zřejmě někomu nepřipadly dokonalé a nechal je k naší velké radosti vyhodit. K nalezení byly i pytlíky z různobarevných hadříků, takže po chvilce sbírání člověk měl zásobu, o jaké se mimorakovnickému dítěti ani nezdálo. To co v hračkárně prodávali za 4 Kčs, tady leželo ladem. Jak už to bývá, když je něčeho nadbytek, dochází k devalvaci. Pastelově barevné, pálenou hlínou vonící kuličky se staly časem pouhým střelivem do praků. Pro starší Kréťáky válčící s Průhoňáky to však nebyla dostatečně pádná munice, a proto používali železniční matky. Auvajs!
Většina našich otců, včetně mého, pracovala v blízké továrně TOS n.p. Otec mne občas brával do dílen a předváděl mi krásu černého řemesla. Připouštím, že vůně nástrojárny může mít pro toho, kdo zde prožil kus života jedinečný význam. Pach železa, olejů a šmíru byl zajímavý, ale moc mi neimponoval. Jediné co se mi trochu líbilo, byly duhově barevné špóny kroutící se zpod nožů obráběcích strojů. To jsem ještě nevěděl, že v TOSu se mimo jiné vyráběly lisy pro SSSR, kde se na nich lisovaly korpusy nášlapných a protitankových min. Wow!!!
Nepřipadám si starý, spíš vše okolo letí, technický vývoj pádí kupředu. Tehdy v prádelně nikoho nenapadlo, že jednou budou bezdrátové mikrofony, automatické bicí schopné napodobit jakýkoli buben a nejen buben, samplery schopné zaznamenat jakýkoli zvuk, jakýkoli nástroj včetně lidského hlasu a sním pracovat, zrychlovat a zpomalovat, modulovat jej, skládat, vrstvit a já nevím co. Digitální věk byl futuristickou utopií, tak jako anachronismem by dnes byl časoměřič s číslicemi na překližkových deskách. Vždycky jsme diskutovali kolik číslic má v zásobě pro případ, že by někdo třeba vyhrál 101:100.
Nedá se nic dělat, chtě nechtě, řadím se k pamětníkům. V mém dětství jezdily parní lokomotivy. Vášnivým milovníkům železnice jistě voněly a příležitostně voní i dnes. Když vás ale zakryl obrovský mrak hnědého dýmu z projíždějícího vlaku a do vlasů se snesla sprška jisker, těžko bylo hledat romantiku. Vzdálená hudba z kočovného cirkusu byla vystřídána nočními zvuky nádražní amplifikace promlouvající k spícímu městu: „Franto šoupni to na šestou kolej“ a pak dýchavičné syčení, zabafání lokomotivy s nedočkavým protočením železných kol, pak skřípot brzd a zvonivý náraz těžkých vagónů o sebe.
Měl jsem doma pěkný štůsek pohádek na skládaných letáčcích. Na titulní straně byl vždy obrázek, nějaký ten drak nebo ježibaba, následovaly dvě stránky pohádkového textu a na zadní straně obrázek raka, jméno OTTA a nějaké povídání o mýdle. Hle reklama. V blízkém domě na nábřeží bydlel vedle primáře Helcla a dentisty Hejnala starý pan Otta. Pro nás nezajímavá postava. Dnes, kdy mám za sebou 15 let budování firmy, možná trochu tuším, co to bylo za člověka a co musel prožít.
V době o které tady píšu se továrna jmenovala Rakona n.p. a již dlouho nepatřila tomu, kdo ji vybudoval. Patřila totiž nám všem. Ani letáčky s pohádkami už nikdo nevydával. Zato do povětří unikaly jemné částečky pracích prášků a ovzduší města bývalo často nasyceno tak, že člověk cítil na jazyku chuť saponátu. Z kanalizace ústící do potoka vytékaly chuchvalce bublin - Rakovník byl celý namydlený.
Tohle krásné, staré město vešlo do historie jako výrobce piva. Rakovnický ležák, to byl pojem. Za letních večerů se z pivovaru linula vůně sladu. Ze dvora vyjel koňský povoz plný hnědé kašovité hmoty, zvané mláto. Známý vozka na kozlíku patřil se svými pivovarskými valachy k Rakovníku jako to pivo. Byl to obrovitý chlap. Když jel, vypadal jako obr se spřežením poníků na dětském valníčku. Měl opálenou plešatou hlavu, po obvodu šedivý věnec trčících vlasů a černou koženou čepici naraženou švihácky na stranu (byla skoro svisle – nikdy jsem nechápal, jak mu tam držela) Semotam prásknul bičem a pak zvolal dunivým hlasem … prrrrrrrr.
Škoda – taky už nejsou - vozka ani pivo.
Se spolužáky z gymplu (Gymnázuim Zikmunda Wintera) a kamarády z místních kapel jsme chodili na pivo ke Šnajdrům, neboli k Podrabskejm. Chodili jsme pravidelně na jedno páteční, později i středeční (takhle to začíná). Čepovali tam rakovnického Bakaláře.
Ať si kdo chce, co chce říká, mě to pivo vždycky chutnalo. Když náhodou nezůstane u jednoho a přijde jich víc, dostavuje se nucení na ona místa. Na jednom silvestrovském mejdanu kdesi na chatě, jsme si s několika kamarády hromadně ulevovali přes zábradlí směrem do údolí. Jak jsme tak stáli v tichém zadumání, utrousil Křižák: „My jsme vlastně takový průtokový ohřívače piva“.
U Šnajdrů, neboli u Podrabských bylo odhadem místo pro 80 sedících průtokových ohřívačů. To už je nějaké množství ohřátého piva. No a tady se dostávám k jádru věci. Nikde ve vlastech českých ani ve světě, v žádné restauraci (a že jsem jich navštívil jako muzikant dost) jsem necítil tak charakteristický nasládlý odér jako na toaletě u Šnajdrů, neboli u Podrabských. Myslím, že to bylo právě díky rakovnickému pivu, které Jimmy tak trefně pojmenoval - jahodový.
Kousek dolů po potoce, směrem k Tyršovu koupališti byla plynárna. Její dominantou (jako asi u všech plynáren) byl obrovský černý plynojem. Na pražském Výstavišti je Divadlo Spirála, které vypadá navlas stejně jako ten černý, ošklivý buben. Léta se zde hrál Weberův muzikál Jesus Christ Superstar. Na rozdíl od Spirály, která bývala plná umění, myšlenek a emocí, byl rakovnický buben vždy více nebo méně plný smradlavého svítiplynu. Ten svítiplyn, byl potrubím hnán do města, do jednotlivých ulic, do jednotlivých domů a nakonec jednotlivých domácností. V kuchyni, z níž jsme viděli cirkus Humberto, cirkus Busch, cirkus Berousek a další, byl modře hořící sporák. Když vezmete buřta, napíchnete ho na vidličku a nad plameny opečete, line se vůně jako u táboráku. Kupodivu nikdo není otráven, snad jen maminka, která musí druhý den čistit mastnotou pokapané hořáky.
Kolem plynárny se během výroby svítiplynu šířil pach jakéhosi vedle produkovaného plynu. Nevím, co je na tom pravdy, ale říkalo se, že jeho inhalování má léčebný účinek na některé choroby dýchacího ústrojí. Někdy tedy byly vidět rodinky promenující se na ozdravných procházkách kolem rakovnické plynárny.
Svou cestu Rakovníkem končím úplně na dolním konci, po proudu potoka. Tam je čistička odpadních vod. Dá se říct, že zde končí špína, od níž se očišťujeme. Kromě čistoty duše a mysli, chce být člověk i tělesně čistý. Vůně je lepší než zápach. To od čeho se očistíme, se v čističce pročistí a je zase čisté… i tak nedoporučuji chodit okolo na rande. Bývá tam totiž strašný puch.
Lepší je jít proti proudu k Louňáku, dál ke Třem borovičkám a dál …ale pozor, tam je les, kde se odedávna říkalo „V pochcaný jámě“.
Tak já nevím.
Rád vzpomínám na své rodné město. Mám zde spoustu přátel a zažil jsem tu mnoho krásných chvil a taky legrace. Své vyprávění chci zakončit jedním normálním vyznáním.
Přestože jsem z Rakovníka odešel a poznal mnohé vůně dálek, žádná z nich mi nikdy nebyla tak milá jako vůně domova.
Jiří Pertl
