Článek
Martina a Josef Honsovi se rozhodli jinak. Když jejich syn David vyletěl z rodinného hnízda, otevřeli dveře dětem, které žádné bezpečné hnízdo neměly.
A věděli, že jim je jednou budou muset zase otevřít. Tentokrát na rozloučenou.
Před pěti lety se stali přechodnými pěstouny. Od té doby jejich domovem prošly čtyři děti. Čtyři malé životy, které nezačaly právě šťastně. Čtyři příběhy, jejichž první kapitoly by člověk nejraději vytrhl a napsal znovu. Jenže život není kniha. Co se stalo, nejde vymazat. Dá se však pokusit změnit pokračování.
Martina a Josef nejsou žádní pohádkoví zachránci. Jsou to obyčejní lidé z malé jihočeské vesnice. Mají dům, zahradu, psy a také něco, co se nedá koupit ani předepsat na recept. Trpělivost a lásku.
Jejich pěstounství začíná zpravidla telefonátem. „Máme pro vás dítě. Do čtyřiadvaceti hodin si ho vyzvedněte.“ Žádných devět měsíců příprav, žádné vybírání barvy kočárku a slavnostní očekávání. Jen telefon, rychle připravit pokojíček a otevřít náruč někomu, kdo možná ani netuší, co takové objetí znamená.
Josef kvůli tomu zrušil garáže. Místo auta v nich dnes stojí kočárky, postýlky, dětské židličky a hračky. Je to zvláštní výměna. Člověk přijde o místo pro automobil, ale získá prostor pro něco mnohem důležitějšího.
Prvnímu chlapečkovi jeli naproti přímo do porodnice. Další dvě děti byly ještě kojenci. Současné holčičce nebyly ani tři roky, když k nim přišla. Dnes je z ní veselá čtyřletá slečna, která miluje Elzu a Annu z Ledového království. A především už ví, že svět nemusí být jen místo, kde se člověk bojí.
Martina přiznává, že zpočátku probrečela celé noci. Holčička byla zanedbaná a nesla si zkušenosti, které by žádné dítě mít nemělo. Dnes ji od vrstevníků téměř nerozeznáte. Jen někdy překvapí spisovnou češtinou, kterou odposlouchala od Josefa. Ten je vojákem z povolání. Zdá se, že vojenská kázeň se může projevit i ve správném skloňování.
A pak jsou tu narozeniny. Při těch prvních holčička ještě pořádně nevěděla, co si s dárky počít. Radost jí udělalo i trhání balicího papíru. O rok později už se na nové oblečení podívala, dala ruce v bok a prohlásila: „Už zase kalhoty?“
Možná se to zdá jako obyčejná dětská poznámka. Jenže pro Martinu a Josefa to byl malý zázrak. Dítě, které se dříve bálo, si najednou dovolilo projevit vlastní názor. Bez obav, že za něj přijde trest. Začalo být samo sebou.
Někdo měří úspěch počtem vydělaných milionů, jiný velikostí domu nebo značkou automobilu. Honsovi ho měří tím, že se dítě začne smát, mluvit, důvěřovat a občas si dokonce dovolí odmlouvat.
Přechodné pěstounství má ovšem jednu krutou zvláštnost. Čím lépe svou práci děláte, tím těžší může být její konec.
Dítě, které jste učili chodit, mluvit, nebát se tmy a věřit dospělým, jednoho dne odejde. Do vlastní rodiny, k osvojitelům nebo dlouhodobým pěstounům. Vy mu sbalíte oblečení, hračky, oblíbeného plyšáka a všechno, co jste mu mohli dát. Jen kus vlastního srdce si sbalit nedokážete.
Martina po každém loučení pláče. Několik dní. Přesto ví, že právě tohle je smyslem jejich poslání. Nepřivlastnit si dítě, ale připravit ho na život někde jinde.
Josef stojí vedle ní. Pomáhá, utěšuje a společně prohlížejí fotografie. Někdy přijde pozvání od nové rodiny. A pak se znovu setkají s dítětem, které už má svůj domov. Přiběhne, obejme je a začne ukazovat, co všechno umí.
Takové setkání se nedá vyčíslit. A žádná výplatní páska ho nedokáže nahradit.
Samozřejmě, i pěstouni dostávají odměnu. Martina má péči jako zaměstnání. Jenže její pracovní doba začíná ráno, pokračuje odpoledne, večer i v noci a nekončí ani o víkendu. Dovolenou si také nemůže jednoduše naplánovat podle katalogu cestovní kanceláře.
Jednou museli pobyt v hotelu předčasně ukončit. Dítě nesneslo ruch, zvuky výtahu a cizí prostředí. To, co jinému připadá jako běžná součást dovolené, může být pro dítě s těžkou minulostí zdrojem strachu. A tak se vrátili domů. Na zahradu, kde bylo bezpečno.
Jindy zase holčička zatoužila vidět moře a letět letadlem. Honsovi jí přání splnili. Jenže cesta do Egypta vyžadovala tolik souhlasů, ověření, překladů a razítek, že by z toho člověk mohl získat dojem, že se nechystají na dovolenou, ale na diplomatickou misi.
Přesto nelitovali. Dětská radost na pláži jim vynahradila všechno papírování.
A ještě něco. Josef si v padesáti letech dodělává druhou vysokou školu, tentokrát se zaměřením na sociální práci. Ne kvůli kariéře, vyššímu platu nebo dalšímu titulu na vizitce. Chce lépe rozumět dětem, které k nim přicházejí. Člověk si při tom uvědomí, že vzdělání nemusí sloužit jen k tomu, abychom se dostali někam výš. Někdy nám pomáhá sklonit se k někomu menšímu.
Když se Martiny a Josefa zeptáte, jestli někdy litovali, odpověď je jednoznačná. Nikdy. Přesto Martina otevřeně přiznává, že někdy potřebuje pomoc terapeuta. Není snadné poslouchat a poznávat příběhy dětí, kterým dospělí ublížili. A není slabostí požádat o pomoc, když už je toho na člověka příliš.
Možná právě v tom je skutečná síla. Nehrát si na hrdinu, který všechno zvládne sám.
Přemýšlel jsem, kolikrát v životě používáme slovo láska. Milujeme dobré jídlo, dovolenou, nové auto, fotbalový klub. Na sociálních sítích rozdáváme srdíčka lidem, které jsme nikdy nepotkali. A pak jsou lidé, kteří skutečnou lásku projevují tím, že vstávají v noci k cizímu dítěti, utírají mu slzy, učí ho znovu důvěřovat a nakonec ho dokážou pustit z náruče.
Martina a Josef Honsovi vědí, že žádné z jejich svěřených dětí u nich nezůstane navždy. Přesto každému dávají všechno, jako by mělo zůstat.
A možná právě to je na jejich příběhu nejkrásnější i nejsmutnější.
Většina z nás si přeje, aby ti, které milujeme, nikdy neodešli.
Oni svou lásku měří tím, že je dokážou nechat odejít.
A když za nimi jednou dítě přijde, obejme je a s rozzářenýma očima začne vyprávět, co nového zažilo, vědí, že jejich práce měla smysl.
Protože někdy je největším důkazem lásky právě to, že za ni nic nechceme.
Ani aby nám patřila.
