Článek
Nakonec, ale jeho život rozhodl obyčejný náborový plakátek na dětské divadlo. To bylo Ladislavu Šustrovi (72) jedenáct let a přivedl svého osmiletého bratra na konkurz do Divadla mladých. Zkusil to také. A zůstal.
Od té chvíle uplynulo dvaašedesát let.
Z malého herce se stal principál, režisér Divadla mladých a jeden z vedoucích divadelní společnosti Rubikon. Vychoval stovky mladých divadelníků, z nichž někteří zamířili na profesionální jeviště, jiní si odnesli něco možná ještě cennějšího – lásku k divadlu, schopnost vystupovat před lidmi a celoživotní přátelství.
Za svůj dlouholetý přínos táborské kultuře je letos nominován na Cenu města Tábora. Když s ním mluvíte, nemáte pocit, že sedíte naproti oceněné osobnosti. Spíš člověkem, který má stejnou radost z dětského potlesku jako před více než šedesáti lety.
Do Divadla mladých jste přišel jako jedenáctiletý kluk. Kdy jste si uvědomil, že jste našel svůj druhý domov?
Za všechno mohl Vladimír Ráb, zakladatel Divadla mladých. Právě on mě k divadlu přivedl a stal se mým celoživotním vzorem. Později z nás byli nejen kolegové, ale i dobří přátelé.
Díky němu jsem získal lásku k divadlu a chuť předávat ji dál dětem.
Vláďa se tehdy domluvil s tehdejším ředitelem táborské školy na Maredově vrchu, že přístavba určená pro školní akademie bude sloužit jako zázemí Divadla mladých. Právě tam jsem udělal své první herecké krůčky.
Od prvních zkoušek a prvních dialogů jsem cítil, že divadlo nebude jen dětským koníčkem. Pohltilo mě úplně a zůstalo součástí mého života.
Kdy jste se rozhodl, že divadlo bude pro vás celoživotním koníčkem?
Asi to přišlo úplně přirozeně. Po prvním vystoupení a potlesku diváků jsem věděl, že tohle je svět, ve kterém se cítím dobře.
Vedle sportu bylo divadlo nádhernou protiváhou. Začínal jsem, jako každý, malými rolemi, později jsem hrál čaroděje, kouzelníky a po vojně přišli králové, rádci nebo mudrci.
Každá role mě něco naučila a nikdy jsem neměl pocit, že bych chtěl dělat něco jiného. Divadlo si mě získalo a už nepustilo.
Jak jste se od herectví dostal až k režii a vedení Divadla mladých?
Začalo to docela nenápadně. Jednou za mnou přišel Vladimír Ráb, jestli bychom společně nezkusili zrežírovat jednu pohádku. Bylo mi šestadvacet let a měl jsem spoustu chuti učit se nové věci.
Poslal mě na režijní kurz, a ještě téhož roku jsem nastudoval Lesní pohádku.
Vláďa byl výjimečný člověk. Tvrdil, že režie je moje práce a nebude mi do ní mluvit. Samozřejmě že mluvil. Ale vždycky citlivě, nenápadně a s respektem. Nikdy nic nepřikazoval. Spíš člověka vedl k tomu, aby na správné řešení přišel sám.
Tehdy jsem pochopil, že režie není jen o tom, kdo kam přijde a co řekne. Je to práce s lidmi. Pomoci herci najít správný výraz, ukázat mu, jak se pohybovat po jevišti, aby bylo každému slovu rozumět až do poslední řady.
Postupem času Vladimíru Rábovi ubývalo sil a vedení souboru jsem po něm převzal. Dodnes jsem vděčný, že mi byl až do posledních chvil oporou. Nebyl jen principálem. Byl učitelem, mentorem a přítelem.
Divadlem mladých za ta desetiletí prošly stovky dětí. Některé se později staly profesionálními herci, zpěváky nebo řediteli divadel. Stejnou radost ale mám z těch, kteří se vydali úplně jinou cestou. Pokud si z divadla odnesli sebevědomí, schopnost spolupracovat a radost z kultury, pak naše práce měla smysl. (Divadlo mladých vychovalo skoro tisícovku mladých lidí, mezi kterými byli například herečky a herci Jiří Hrzán, Eva Šolcová, Tomáš Šolc, Marie Kleplová nebo sólista Mnichovské opery Jan Vacík, ředitel Jihočeského divadla Jan Mrzena, ředitelka divadla Disk a Cabaretu Calembur Tereza Sochová, ale i členové táborského DONu nebo divadelní společnosti Rubikon.)
V roce 1990 vznikl Rubikon. Jak se to tehdy seběhlo?
My starší z Divadla mladých jsme si vedle pohádek chtěli zkusit také komedie pro dospělé. S Honzou Melicharem jsme zašli do tehdejšího Domu armády v Táboře s tím, jestli by se nenašel prostor pro nový soubor.
Náš nápad se zalíbil. Dostali jsme zázemí i vlastní scénu, a tak vznikl Rubikon.
Dodnes se snažíme každý rok nastudovat jednu pohádku a jednu komedii. Jezdíme po městech a obcích, kam se rádi vracíme a odkud nás znovu zvou. To je pro ochotnický soubor ta nejhezčí odměna.
Divadlo mladých a Rubikon jsou dva samostatné soubory, ale krásně se doplňují. Děti, které chtějí u divadla zůstat i v dospělosti, mají kam pokračovat. A pro mě je krásné sledovat, jak z malých herců vyrůstají kolegové.
Máte za sebou stovky rolí. Je některá, na kterou vzpomínáte nejraději?
Každá role patří ke své době a každá mi něco dala. Rád vzpomínám na různé čaroděje, krále, rádce i nejrůznější záporné postavy.
Nikdy ale nezapomenu na jednu pohádku, kdy jsem hrál zlého čaroděje. Kašpárek se Šmidrou mě právě svazovali a v hledišti seděl můj malý synovec. V sále bylo úplné ticho, když se najednou ozvalo: „Nechte ho! To je můj hodný strejda!“ Celé divadlo se začalo smát. Byla to nádherná chvíle, kterou žádný režisér nevymyslí. Právě děti umí vytvořit okamžiky, na které se nezapomíná.
Dnešní děti vyrůstají v úplně jiné době. Jsou jiné než před padesáti lety?
V něčem ano, ale v tom podstatném ne.
Pořád jsou zvídavé, hravé a když je divadlo chytne za srdce, dávají mu všechno.
Dnes mají mnohem víc možností než dřív. Sportují, chodí do hudebky, na jazyky nebo do dalších kroužků. Často přiběhnou na zkoušku rovnou z tréninku, ale na divadlo se těší a jsou připravené.
Nikdy nezapomenu na maminku, která přišla s malým klukem a měla obavy, jestli si bude moci dovolit další kroužek. Když jsem jí řekl, že u nás se nic neplatí a že divadlo děláme všichni dobrovolně, zůstala překvapená. A tomu klukovi se úplně rozzářily oči. Dnes už je dospělý a mnohdy ho vidím v hledišti na našich představeních.
Jak vybíráte pohádky?
Někdy je to pořádná detektivka.
Máme archiv několika stovek scénářů, ale málokterý se dá použít bez úprav. Každou pohádku musím přizpůsobit počtu dětí i tomu, kdo právě v souboru hraje.
Občas někdo onemocní nebo odjede a člověk musí všechno předělat. Někdy si nakonec zahraju i já.
To ale k ochotnickému divadlu patří.
Největší radost mám z toho, když vidím, jak děti rostou. Zpočátku se bojí říct jedinou větu nahlas a za pár měsíců stojí před plným sálem úplně bez ostychu. Divadlo je naučí mluvit, spolupracovat, nést odpovědnost i věřit si. A to jsou zkušenosti, které využijí celý život.
Kulisy a kostýmy jsou u pohádek důležité. Jak je připravujete?
Máme velké štěstí, že nám škola poskytuje zázemí. Ve skladu postupně opravujeme starší kulisy a dáváme jim nový život.
Přiznám se, že nemám moc rád divadlo, kde jedna židle představuje dům, druhá pec a třetí strom. Děti potřebují pohádku nejen slyšet, ale i vidět. Reálné kulisy jim pomáhají uvěřit příběhu.
S kostýmy nám hodně pomáhají rodiče, babičky i tety. Šijí, upravují, půjčují. Vlastně bych mohl říct, že jsme spolu s divadlem tak trochu adoptovali celé rodiny.
A občas vzniknou i veselé situace. Přijde princezna v nádherných šatech… a na nohou má sportovní tenisky. Pak společně vysvětlujeme, že právě drobnosti rozhodují o tom, jestli divák pohádce uvěří. A to je vlastně celé divadlo – spousta maličkostí, které dohromady vytvoří jeden příběh.
Divadlo mladých má za sebou dlouhou historii. Snažíte se ji předávat i dnešním dětem?
Určitě. Myslím, že každý soubor by měl znát své kořeny.
Od začátku se snažíme uchovávat všechno, co po naší práci zůstává. Máme kroniky, fotografie, plakáty, videokazety i cédéčka. Dnes už není jednoduché převádět staré záznamy do digitální podoby, ale byla by škoda o ně přijít.
Obrovský kus práce odvedl už Vladimír Ráb. Kroniky vedl neuvěřitelně pečlivě a já jsem se snažil v jeho práci pokračovat.
Občas si s dětmi sedneme, otevřeme kroniky a společně si povídáme o tom, kdo kdysi hrál princezny, čaroděje nebo krále. Děti to překvapivě baví a díky tomu jsme znovu objevili několik krásných pohádek, které jsme po letech vrátili na jeviště.
Historii je dobré znát. Člověk se z ní může poučit a zároveň navázat na to, co vytvořili lidé před ním.
Vedete také webové stránky souboru. Je to další práce navíc…
Je, ale považuji ji za důležitou.
Chci, aby si bývalí členové mohli kdykoliv připomenout léta strávená v Divadle mladých. Často se stává, že po letech přijdou na představení se svými dětmi nebo už dokonce s vnoučaty.
To člověka opravdu potěší. Najednou vidíte, že divadlo v nich zůstalo, i když se jejich život vydal úplně jiným směrem. (https://divadlo-mladych-tabor.webnode.cz)
Ochotnické divadlo něco stojí. Jak se vám daří všechno financovat?
To je stránka, kterou diváci většinou nevidí. Kostýmy, kulisy, doprava nebo provoz webových stránek něco stojí. Velkou oporou je pro nás škola, která nám poskytuje zázemí. Za to jsme opravdu vděční.
Dnes fungujeme pod divadelní společností Rubikon, která nám v mnohém pomáhá. Když je potřeba, přidají ruku k dílu i rodiče.
A často sáhnu i do vlastního důchodu.
Nikdy jsme ale divadlo nedělali kvůli penězům. Děláme ho proto, že nás baví, máme ho rádi a že věříme, že má smysl.
Vracíte se ke starším pohádkám?
Ano, docela často.
Máme pohádky, které se po deseti, nebo patnácti letech vracejí na jeviště. Samozřejmě je vždy upravíme podle nového obsazení. Každý soubor je jiný a stejná pohádka nikdy nevypadá úplně stejně.
Právě teď přemýšlím, co připravíme s Divadlem mladých v nové sezoně.
Rubikon už má jasno. Diváci se mohou těšit na pohádku Jak se kradou princezny, komedii S tvojí dcerou ne a hru Na správné adrese.
O repertoáru rozhodujete sám?
U dětí ano. Tam musím hlavně přemýšlet, co je bude bavit a co zvládnou zahrát.
U Rubikonu je to jiné. Vyberu několik her, celý soubor si je přečte a potom společně rozhodneme, která nás oslovila nejvíc.
Mám rád, když mají všichni možnost říct svůj názor. Divadlo je týmová práce.
Kdo je vám při vedení obou souborů největší oporou?
Takových lidí je naštěstí víc.
Velmi si vážím Jindry Růžičky. Je mu jednaosmdesát let, ale energií předčí leckterého mladšího. V souboru je od samého začátku a pořád patří mezi jeho opory.
Radost mám také z lidí, kteří se po letech vracejí. Děti jim odrostou a zjistí, že jim divadlo chybí. Přijdou mezi nás a je to, jako by nikdy neodešli, například Lucka Váchová (Dvořáková).
Velkou oporou je pro mě i moje přítelkyně Dáša Votavová. Přestože dojíždí až ze Strakonic, dělá nápovědu u Divadla mladých i Rubikonu a vždy je tam, kde je potřeba.
Bez takových lidí by žádný soubor dlouho fungovat nemohl.
Co vám udělá největší radost?
Úplně obyčejné věci.
Když se dětem povede představení.
Když se bývalí členové vracejí do hlediště se svými dětmi.
Když se podaří vyprodat divadelní sál.
Právě to se nám loni povedlo v táborském divadle Oskara Nedbala. Měli jsme z toho velkou radost a letos se tam vrátíme znovu. Už 23. listopadu uvedeme komedii Zamilovaný velvyslanec.
Na setkání s diváky se těšíme pokaždé stejně. Právě oni dávají naší práci smysl.
Letos jste nominován na Cenu města Tábora za celoživotní přínos kultuře a práci s dětmi. Co pro vás tato nominace znamená?
Především mě potěšila. Každého člověka zahřeje, když zjistí, že jeho práce měla smysl. Neberu to ale jako ocenění jen pro sebe. Je to poděkování všem, kteří Divadlem mladých za více než sedmdesát let prošli.
Myslím na Vladimíra Rába, který soubor založil, na všechny kolegy, rodiče, děti i vedení školy, které nám po celou dobu vytváří zázemí.
Bez nich by Divadlo mladých nikdy nemohlo existovat.
Přemýšlíte už nad tím, komu jednou Divadlo mladých předáte?
Ano. A přiznávám, že právě to je dnes moje největší starost.
Vést divadlo není jen o zkouškách a premiérách. Je za tím spousta práce, kterou diváci nikdy neuvidí – příprava kulis, kostýmů, organizace, shánění rekvizit i starost o celý soubor.
To všechno člověk dělá ve svém volném čase.
Moc bych si přál, aby se našli lidé, kteří budou chtít v téhle práci pokračovat. Byla by škoda, kdyby soubor s tak krásnou tradicí jednou skončil.
Věřím ale, že se to podaří.
Jak letos trávíte prázdniny?
Po divadelní sezoně si člověk rád trochu odpočine.
Sednu na traktůrek, posekám trávu, naštípu dříví, vyčistím bazén a konečně si v klidu vypiju kávu.
Jenže ani tehdy divadlo úplně neopouštím.
V hlavě už přemýšlím, jakou pohádku vybereme pro děti, jaké kulisy bude potřeba postavit nebo koho obsadit do jednotlivých rolí.
A snažím se věnovat víc času i své přítelkyni Dáše. Jsem rád, že má pro moje divadelní nadšení tolik pochopení a že je už řadu let jeho součástí.
Když se ohlédnete za dvaašedesáti lety na jevišti, co vás napadne jako první?
Že jsem měl v životě velké štěstí. Mohl jsem dělat to, co mě celý život bavilo. Poznal jsem spoustu skvělých lidí a měl možnost sledovat, jak z malých dětí vyrůstají dospělí, kteří se k divadlu stále hlásí. To je pro mě ta největší odměna.
Ochotnické divadlo stojí na lidech, kteří svůj volný čas věnují druhým. Nikdo to nedělá kvůli penězům nebo slávě. Děláme to proto, že nás těší rozdávat radost.
A pokud by se mě někdo zeptal, jestli bych svůj život prožil znovu stejně, odpověděl bych bez váhání. Ano. Protože divadlo mi dalo mnohem víc, než jsem kdy mohl dát já jemu.
Připravil: Jiří Riki Řeháček
