Článek
Politici si při nich obvykle nasadí výraz, jako by právě osobně podepsali Washingtonskou deklaraci, a připomenou národu, že vlast je třeba milovat. Nejlépe bez přestávky a pod dohledem televizních kamer.
Tomio Okamura se letos rozhodl připomenout, že vlastenectví je normální. To je jistě uklidňující zpráva. Člověk už se skoro bál, že za vyvěšení české vlajky bude muset předložit potvrzení od psychiatra.
Zaznělo také zásadní poselství: „Naše země musí být opět naše!“
Tady jsem trochu znejistěl. Kdy nám ji kdo vzal? A hlavně kam ji odvezl? Do Bruselu? Do Berlína? Nebo ji někdo zapomněl na parkovišti u supermarketu mezi vozíky?
Pro jistotu jsem se podíval z okna. Tábor stál na svém místě, Jordán nikdo nevypustil a Kozí hrádek se také nikam nepřestěhoval. Dokonce i české silnice zůstaly naše. Podle jejich stavu o tom nemůže být nejmenších pochyb.
V projevu nechyběla láska k vlasti, k našim městům, vesnicím, kostelíčkům, loukám, lesům, hospůdkám ani lavičkám, na kterých jsme se poprvé líbali. Při takovém výčtu jsem čekal, že dojde i na popelnici před domem, která je také naše, přestože ji pravidelně plní někdo cizí.
Jenže vlastenectví není jen láska. Musí mít také protivníka. A tak se objevili globalisté, neomarxisté a sluníčkáři. Ti poslední mě zaujali zvlášť. Člověk by čekal, že při oslavě republiky bude sluníčko vítáno. Zvlášť koncem října, kdy už ho bývá pomálu.
Zatímco jedni tedy vlast milují správně, druzí ji podle politického slovníku milují nějak podezřele. Třeba tím, že mají jiný názor. Což je v demokracii nepříjemná vlastnost, ale zatím ještě nikoli trestný čin.
Vlastenectví má přitom mnoho podob. Někdo opraví kapličku, jiný vysadí strom, uklidí černou skládku nebo pomůže sousedovi. A někdo pronese projev, při kterém se vlast zachraňuje tak intenzivně, až člověk dostane strach, aby z ní něco zbylo.
Nejvíc se mi ale líbí představa, že nám naši předkové předali vlast a my ji máme předat potomkům. To je rozumné. Jen bych k tomu připojil předávací protokol. Stav silnic, nemocnic, škol, státní pokladny a několik fotografií. Aby jednou naši vnuci nemohli tvrdit, že jsme jim republiku předali bez upozornění na závady.
Až tedy příště uslyšíme, že naše země musí být opět naše, možná bychom se měli nejprve podívat do občanského průkazu.
Česká republika tam pořád je. Jen ten návod, jak se k ní chovat, nám nikdo nepřibalil.
