Článek
Tamní školáci totiž vydávají vlastní časopis, píší reportáže, dělají rozhovory, vymýšlejí titulky a občas se také pohádají o to, co se do čísla ještě vejde. Zkrátka dělají všechno, co skuteční novináři. Jen zatím nemusejí řešit výši honorářů, předplatné a rozčilené telefonáty čtenářů.
Ke školním časopisům mám ostatně letitý vztah. Dlouhá léta jsem předsedal hodnotící komisi krajské soutěže, u jejíhož zrodu jsem kdysi stál. Letos mě však současní organizátoři přesunuli do síně slávy. Což je, jak známo, velmi zdvořilý způsob, jak člověku oznámit, že už má něco za sebou. Věk prostě nezastavíš. A tak jeden ze zakladatelů soutěže dnes už jen zpovzdálí sleduje své následovníky. Naštěstí zatím bez povinnosti sedět pod vlastním portrétem.
Ale zpátky do Plané. Jejich časopis se jmenuje Mezi plaňkami. Název je to povedený. Odkazuje na Planou, ale člověk si při něm může představit také školní plot, za kterým se odehrává spousta zajímavých věcí. A občas i něco, o čem by učitelé raději nečetli.
Redakce je věkově pestrá. Vedle třeťáků v ní pracují deváťáci, což je samo o sobě pozoruhodný sociologický experiment. Zkuste totiž posadit k jednomu stolu devítiletého školáka a patnáctiletého puberťáka a přesvědčit je, že mají společný zájem. Tady se to daří. A nejen to. Letos si z krajské soutěže školních časopisů přivezli první místo a ještě cenu za titulní stránku. Zkrátka úspěch, za který by se nemusela stydět ani leckterá dospělá redakce. Jen ta by k němu nejspíš vydala tiskovou zprávu.
V čele redakce stojí šéfredaktorka Kateřina Broukalová. Její pravou rukou je Leona Jehlíková, která má jednu vlastnost důvěrně známou mnoha novinářům. Ráda píše. Hodně píše. A když už všechno napíše, zjistí, že se to do časopisu nevejde.
Následuje škrtání. Bolestivá disciplína, při níž autor přichází o své nejkrásnější věty a redaktor o poslední zbytky trpělivosti. Leona přiznává, že se s některými pasážemi loučí těžko. Kateřina ji utěšuje, že se postupně lepší. A vedoucí redakce Lukáš Sedláček jen doufá, že se všechno stihne do uzávěrky.
Tohle už skutečnou redakci připomíná dokonale. Jen v té dospělé se obvykle nikdo dobrovolně nepřizná, že píše příliš dlouze. Tam za to zpravidla může malý prostor, špatná grafika nebo nepochopení autorovy geniality.
Zajímavé je také rozdělení pravomocí. Když je potřeba vrátit někomu nepovedený článek, šéfredaktorka raději přenechá nepříjemný úkol panu učiteli. Což je chytré řešení. Člověk si zachová dobré vztahy s kolegy a nepopulární rozhodnutí přenechá nadřízenému. Zdá se, že základy redakční diplomacie už v Plané zvládli. Někteří dospělí se to nenaučí za celý život.
A co témata? Žádné velké světové kauzy. Píše se o školních výletech, olympiádách, lyžařských kurzech, učitelích i spolužácích. Zkrátka o tom, co děti skutečně zajímá. Což je mimochodem zásada, kterou by si mohly některé dospělé redakce napsat nad pracovní stůl. Nejlépe velkým písmem, aby ji nepřehlédly.
Jedno téma však mladí novináři nakonec odložili. Chtěli psát o soše před školou, která vyvolala rozruch. Pak usoudili, že tohle mají řešit dospělí s radnicí. Rozumné rozhodnutí. Jen mě napadlo, že kdyby se podobnou zdrženlivostí řídili také někteří dospělí komentátoři, bylo by na sociálních sítích podezřelé ticho. A možná by se tam konečně dalo i něco přečíst.
Školní novináři se přitom nebojí ani rozhovorů s učiteli. A to už chce odvahu. Zvlášť když člověk ví, že dotyčný pedagog mu příští týden může dát písemku. Naštěstí se prý rozhovory povedly a učitelé je přežili bez následků. Alespoň těch veřejně známých. O případných odvetných opatřeních v podobě nečekaného zkoušení redakce zatím neinformovala.
Lukáš Sedláček, který redakci vede, tvrdí, že je spíš kolegou než učitelem. Hlídá termíny, pomáhá s texty a snaží se vysvětlovat, že školní časopis není úřední deska. Což je důležité poznání. Na úřední desce se totiž většinou dozvíte, co musíte. V dobrém časopise byste se měli dozvědět něco, co vás zajímá. A pokud možno tak, abyste při čtení neusnuli.
A ještě jedna věc mě na mladých redaktorkách zaujala. Ani jedna nemusí nutně skončit u novinařiny. Kateřina by ráda vedla skautskou kroniku, Leona by chtěla psát texty k písním. Obdivuje přitom tvorbu zesnulého muzikanta Davida Stypky. Obě tedy vědí, že psaní nemusí být povoláním, aby mělo smysl. A možná také tuší, že živit se psaním není vždycky totéž jako uživit se psaním.
Novinářské řemeslo totiž není jen o tom umět poskládat několik vět za sebe. Je také o schopnosti naslouchat, ptát se, pochybovat, přijmout kritiku a někdy dokonce uznat, že ten druhý má pravdu. A to bývá těžší než napsat celý článek. Zvlášť pro novináře, který má pravdu zásadně už před uzávěrkou.
Školní časopis Mezi plaňkami vychází v nákladu osmdesáti až sto dvaceti výtisků. Někdo by mohl namítnout, že to není mnoho. Jenže kolik velkých novin se může pochlubit tím, že jejich čtenáři osobně znají téměř všechny autory, hrdiny článků i šéfredaktorku? A že se s nimi druhý den potkají na chodbě?
Právě tam se také nejrychleji pozná, jestli novinář napsal pravdu. Dotyčný mu totiž může svůj názor sdělit ještě před první vyučovací hodinou. A nepotřebuje k tomu ani dopis redakci, ani advokáta. Stačí počkat u šatny.
Když jsem si povídal s Kateřinou, Leonou a jejich učitelem, uvědomil jsem si jednu věc. Dospělí často lamentují, že mladá generace ztrácí zájem o svět kolem sebe. Jenže možná jí pouze nedáváme dost příležitostí, aby nám ukázala opak.
V Plané tu příležitost dostali. A využili ji tak dobře, že vyhráli krajskou soutěž.
Tak mě napadá, jestli by nebylo zajímavé uspořádat také soutěž dospělých novinářů, v níž by porotu tvořily děti. Hodnotily by srozumitelnost, zajímavost, pravdivost a schopnost napsat článek bez zbytečné omáčky. Žádné ohledy na slavná jména, dlouholetou praxi ani počet novinářských cen na poličce.
Nevím, jak by to dopadlo.
Ale obávám se, že Leona by nám nejdřív musela některé články pořádně proškrtat.
A Kateřina by je pak vrátila k přepracování.
Samozřejmě prostřednictvím pana učitele.
