Článek
...a ke schůzce, kvůli rozhovoru, se zpočátku příliš nehrnul. Když pak začal vyprávět o fotografování, starých kronikách, jihočeské krajině nebo o kapličkách, bylo zřejmé, že všechno, do čeho se pustí, dělá naplno, s pokorou a úctou k práci lidí před ním.
Vlastimil Slabý je absolventem Pražské fotografické školy, kde studoval pod vedením Václava Vláška a Jána Šmoka. Od roku 2005 je členem Asociace jihočeských výtvarníků. Účastnil se výtvarných sympozií v Česku, na Slovensku i v Rakousku a vystavoval také v Německu a Francii. Věnuje se klasické černobílé i barevné fotografii a historickým fotografickým technikám. Jeho nejčastějšími tématy jsou příroda, krajina a zátiší.
Jste fotograf, grafik, kronikář a býval jste také rybářem. Co z toho má dnes ve vašem životě největší místo?
Musím to uvést na pravou míru. Rybářský lístek sice mám, ale poslední tři roky jsem se jako rybář k vodě nedostal. Přednost dostal fotoaparát, a zachycuji vodní ptactvo nebo jihočeskou krajinu. Dá se říct, že jsem vyměnil rybářské pruty za pořádný teleobjektiv.
Měl jsem toho vždycky hodně, protože mě všechno bavilo. Poslední rok nebo rok a půl jsem ale začal své činnosti omezovat. Naučil jsem se některé nabídky odmítnout a také trochu odpočívat. Neumím totiž dělat věci napůl. Když už se do něčeho pustím, chci tomu dát všechno.
Teď jsem si například koupil model větroně a těším se, až ho začnu sestavovat. Je v tom nostalgie, protože jako kluk jsem modelařil se strýcem. Letadla jsem měl vždycky rád. Dokonce jsem kdysi chtěl létat.
Když jste dostal nabídku vést soběslavskou kroniku, přijal jste ji hned?
Právě, že ne. Nejdřív jsem se trochu zalekl. Měl jsem pokračovat po výborné kronikářce Marii Klimešové a navazovat na někoho, kdo svou práci uměl opravdu dobře, není vůbec jednoduché. Když mě město oslovilo, hodně jsem to zvažoval, měl jsem k její práci velký respekt.
Do kroniky jsem sice už několik let dodával fotografie a s paní kronikářkou spolupracoval, ale převzít místo ní odpovědnost, bylo něco jiného. Vedení města mi nechalo volné ruce, a tak jsem mohl přijít s vlastní koncepcí.
Chtěl jsem, aby kronika oslovila i mladší lidi. Ti jsou zvyklí hlavně na obraz, kratší texty, značky, logotypy a přehlednou grafiku. To mi jako fotografovi a grafikovi vyhovovalo. Kroniku jsem proto převedl do elektronické podoby a snažím se, aby její podoba odpovídala době, ve které vzniká.
Říkáte o sobě, že se stále necítíte být pravým kronikářem. Proč?
Protože když otevřu staré ručně psané kroniky, tak vidím obrovskou, nádhernou práci lidí, kteří tu byli před námi. Měli méně fotografií, ale zato jejich zápisy často doplňovaly nádherné kresby. Všechno vznikalo ručně a bez techniky, kterou máme dnes.
My máme počítače, fotoaparáty, tiskárny a řadu dalších možností. Práci nám to velmi usnadňuje. Proto mám k dřívějším kronikářům velkou úctu.
Kronika podle mě nemá jen zachytit dobu svým obsahem. Měla by odpovídat tomu, jak lidé v dané době žijí a jak informace přijímají. Když jsem kroniku přebíral, připadal jsem si, jako bych skočil rovnou do rozbouřené řeky. Nezbývalo než začít plavat a snažit se dělat práci co nejlépe.
Kdybyste se mohl setkat se soběslavskými kronikáři minulých staletí, na co byste se jich zeptal?
Asi bych se jich na nic zvláštního neptal. Hlavně bych jim chtěl co nejsrdečněji poděkovat za to, co zachovali pro další generace, za jejich přístup, pečlivost a schopnost zaznamenat minulost města. Vždycky, když listuji starými kronikami, dělám to s velkou pokorou a úctou. Obdivuji jejich práci i způsob, jakým dokázali některé události popsat.
Jak kronika vzniká během běžného měsíce?
K práci přistupuji s respektem a snažím se v ní mít systém. Kroniku zpracovávám po jednotlivých měsících a vždy kolem patnáctého mám vše připravené pro redakční radu.
Shromažďuji fotografie, píšu popisky a vybírám události. Snažím se, aby byl obsah vyvážený. Někdy je to těžké. Soběslavské spolky, kluby, sportovci nebo děti mají tolik aktivit, že by si zasloužili mnohem více prostoru.
Pak musím zvažovat, která událost byla důležitější, kolik lidí oslovila a co by mělo zůstat zachováno pro budoucnost. Chci, aby kronika ukazovala skutečný život města a okolí, ne pouze slavnostní okamžiky.
Při práci často myslím na lidi, kteří budou kronikou listovat třeba za padesát nebo sto let. Co je bude zajímat? Čemu budou rozumět? Co jim pomůže představit si, jak jsme žili?
Pomáhá vám při tom fotografické vidění?
Určitě. Fotografie a kronika jsou pro mě spojené nádoby.
Když například přijdu na dětské rybářské závody, nevnímám jen výsledky a počet účastníků. Vidím ranní opar nad řekou, mlhu, děti, které si hledají nejlepší místo, nahodí pruty a čekají.
V tu chvíli se skoro stávám jedním z nich. Hledám záběry, které nevypovídají jen o tom, že se závody konaly, ale zachytí také atmosféru. Právě díky fotografii se dá do kroniky uložit i nálada konkrétního okamžiku.
Vedle kroniky dokumentujete také boží muka a kapličky. Co vás na nich přitahuje?
Každá kaplička a každá boží muka mají svůj příběh. A právě ty příběhy mě zajímají.
Souvisí to s mojí láskou k historii i krajině. Nejraději je objíždím na kole, protože člověk přitom vnímá nejen samotnou stavbu, ale také její okolí a celou jihočeskou přírodu.
Zatím mám zdokumentováno přibližně tři sta objektů. Jednou bych z fotografií rád připravil výstavu a možná také knihu. Ale nerad něco slibuji dopředu. Ještě mám před sebou hodně práce a času.
Vaše zájmy se neomezují jen na fotografii a kroniku. Osm let jste byl kurátorem Galerie Hláska a vyzkoušel jste si i divadelní režii.
K divadelní režii mě přemluvil ředitel kulturního domu Petr Valeš. Zkusil jsem to dvakrát, ale potom jsem si řekl, že mladší lidé lépe vědí, co dnešní mladé publikum zajímá. Přenechal jsem to jim a divadelní soubor funguje dál, což jsem rád, a je to tak dobře.
V Galerii Hláska jsem působil osm let. Navrhl jsem také, aby tam vznikla stálá expozice o historii a současnosti soběslavských spolků. Myslím, že ani mnozí obyvatelé Soběslavi netuší, jak dlouhou a bohatou tradici zdejší spolkový život má. Máme tu baráčníky, ochotníky, rybáře, folklorní soubory a mnoho dalších. Není to snaha konkurovat muzeu, ale doplnit jeho činnost a připomenout práci lidí, kteří se na životě města podíleli a podílejí. I to je podle mě pohled kronikáře.
Co vám práce kronikáře dala osobně?
Dala mi možnost spojit všechno, co mám rád – fotografii, grafiku, historii i setkávání s lidmi. Díky kronice mám také konečně více prostoru věnovat se historii, která mě přitahovala vždycky.
Je to pro mě nádherná práce a také velká příležitost. Pořád mám pocit, že se musím učit a že je co zlepšovat. Nikdy si neřeknu, že už je všechno dokonalé.
Dnes žiji svobodněji než dříve. Mám své koníčky a práci, ve které je mohu využít. Před každou novou nabídkou se sám sebe ptám: „Máš na to?“ A podle odpovědi se rozhodnu.
Myslím, že nyní prožívám jedno z nejlepších období svého života. Ne proto, že bych dělal něco mimořádného, ale protože se mohu věnovat věcem, které mám rád, a dělat je tak dobře, jak jen dokážu.
